Pavla Šmigolová z Obecní knihovny Petrov získala cenu Středočeský Kramerius

Říká se o nich, že svým nasazením a nadšením proměňují knihovny v přirozená kulturní centra, že nenásilnou formou spojují komunity. Takoví jsou neprofesionální knihovníci, kteří ke své „druhé“ profesi přistupují s neuvěřitelnou energií, láskou, nadšením a nasazením. Taková je i Pavla Šmigolová, která čtyři roky vede Obecní knihovnu v Petrově. „…dala jí svůj osobitý a nezapomenutelný otisk. Neuvěřitelná energie, vstřícnost, láskyplnost, ochota a její profesionální přístup je všudypřítomný. Když se máme setkat, připravujeme se na vodopád emocí, nápadů a radosti,“ napsala o ní metodička z pověřené Knihovny Jana Drdy Příbram Svatomíra Fojtová.

Stěhování, aktualizace knihovního fondu, práce s dětmi, setkávání maminek, spolupráce s místní mateřskou školou, zapojení do celostátních akcí Odlož mobil v knihovně či Český den proti rakovině, mezinárodní projekt S knížkou do života – Bookstart, tvořivé dílny, divadélka pro děti, výstavy, kurzy jógy smíchu, cvičení, semínkovna… to je jen malý výčet aktivit, kterými od nástupu Pavly Šmigolová petrovská knihovna ožila. O novinkách a akcích čtenáře pravidelně informuje prostřednictvím stránek https://petrov.knihovna.cz, které založila. Systematicky buduje knihovní fond, který v současnosti čítá na 1 700 svazků a má 73 registrovaných uživatelů, z toho 23 dětí. Vstříc také vyjde všem, jimž nevyhovuje provozní doba knihovny. K tomu se průběžně vzdělává a vyhledává nové podněty a nápady pro svou práci.

Šest otázek pro Pavlu Šmigolovou (převzato ze sborníku Středočeský Krameriu 2025)

Vaše nejoblíbenější kniha?

Oblíbených knih mám více. Mezi nimi ale vyčnívá kniha Sadako chce žít od K. Brucknera. Moje srdeční záležitost. Četla jsem ji poprvé ve třinácti letech a od té doby mne provází životem. Několikrát se ke mně vrátila jak ve vzpomínkách, tak jako kniha, kterou jsem si znovu musela a chtěla přečíst. Letos jsem navštívila Japonsko a šla uctít památku dívky, jejíž život se stal inspirací pro napsání této knihy. I dnes lze totiž položit origami jeřábu u jejího památníku.

Chodila jste v dětství do knihovny? Pokud ano, kam a jakou zkušenost si z ní odnášíte?

V dětství jsem chodila velice ráda do knihovny. Sice jsme měli doma plno knih, ale neuměla jsem si tam vybrat to, co by se mi v danou chvíli líbilo. Navštěvovala jsem Městskou knihovnu v Praze na Novodvorské ulici. Byly tam paní knihovnice, které dokázaly poradit a nasměrovat mne tím správným směrem.

Máte nějaký zážitek z knihovny, na který ráda vzpomínáte?

Těch zážitků je plno. Když sedím v naší knihovně s dětmi a čtu jim novou zajímavou knihu. Když si o přečteném příběhu povídáme a je to baví. Když připravím tvořivou dílnu a lidem, kteří přijdou, se to líbí – a ještě ani neodchází a už se ptají, kdy bude další tvořivé setkání.

Stal se vám nějaký knihovnický trapas nebo kuriózní situace?

V době, kdy jsem začala pracovat v naší obecní knihovně, jsem současně nastoupila na částečný úvazek na obci a místní poště. Takže každé ráno potkávám děti, které tam se svými rodiči míří. Jednou se mě jeden klučina zeptal: „Jste naše knihovnice, nebo pošťačka?“ Tak jsem mu to vysvětlila. On se na mne s kamennou tváří podívá a řekne: „Pro mě jste moje knihovnice a těším se, až zas přijdu do knihovny.“

Co byste ve vaší knihovně ještě chtěla zlepšit?

Mít více času na různé další aktivity, které nosím v hlavě. Například promítání fotek z cest, filmů, setkávání se zajímavými „sousedy“ atd.

Co pro vás znamená ocenění Středočeský Kramerius?

Znamená to pro mne opravdu hodně. To, že někdo ocenil mou práci, je pro mne neuvěřitelnou pochvalou a inspirací do budoucna. Vždy je pěkné někoho pochválit. Myslím, že na světě je negativní kritiky hodně. Proto se snažím i já lidi kolem sebe nejen chválit, ale i jim poděkovat za to, co dělají. A také, když vidíte, že si někdo vaší práce všiml a váží si jí, to potěší.

jt