Daniela Kalinová: Ředitelna není poustevna

Vytváří rodinné prostředí, klade důraz na bezpečnost a vzájemnou důvěru, podporuje kritické myšlení, sází na zajímavé a netradiční formy výuky, vytváří partnerské vztahy mezi učitelem, žákem a rodiči, podněcuje zájmy a aktivity žáků… Tak podle Daniely Kalinové vypadá moderní škola, která ve všech oblastech respektuje věkové zvláštnosti dětí i jejich individuální vzdělávací potřeby. A takovou podle ní je Základní a Mateřská škola Chotýšany. Během zhruba deseti let, kdy stojí v jejím čele, se počet jejích žáků zvýšil ze 40 na současných téměř 300, další zájemce ale musí odmítat – místa už nemají. 

„Naše škola je rodinná, děti jsou tu v bezpečném prostředí a děláme pro to možné i nemožné, víc než bychom měli dělat, ale pro nás jsou žáci jako naše děti. Zní to možná trochu nadneseně, ale většinou jsou u nás už od mateřské školy, známe je dobře, a tím, že jsme v jedné budově, jsme vlastně pořád spolu. My o těch dětech i jejich rodinách víme hodně a musí tam fungovat důvěra. Možná je to dáno i tím, že si všichni i s dětmi tykáme. Ale nevidím v tom vůbec nějaký rozpor, protože děti k nám mají úctu, byť nám tykají, vědí, kde jsou nějaké hranice, ale na druhou stranu vědí i to, že k nám mají vždycky otevřené dveře. Ředitelna není žádná poustevna, kdokoliv za mnou může přijít a zeptat se na cokoliv. Stejně tak do sborovny. Pořád se s dětmi snažíme hodně pracovat na vztazích a sociálních vazbách, protože je to enormně důležité, což se potvrdilo hlavně v době po covidu, kdy děti měly hodně psychických problémů. Tím, že k nám mají důvěru, za námi přijdou, neřeknou to kolikrát ani doma. Máme také školní psycholožku. Každý týden děláme třídnické hodiny… Prostě snažíme se o to, aby se tu děti cítily v bezpečí, což je obrovsky důležité. Těší mě, když se k nám vrací třeba bývalí deváťáci a říkají, že to byla pro ně nejlepší škola, jakou zažili, a že do ní chodili jako domů,“ řekla Daniela Kalinová.

Vizionářem na plný úvazek

Když se Daniela rozhodovala, kam budou její kroky směřovat po gymnáziu, uvažovala nejprve o studiu práv, nakonec se ale rozhodla pro učitelství. „Věděla jsem, že musím mít povolání, kde budu sama sebou, kde budu mít kreativní činnost a kantořina se mi nabízela jako fajn příležitost. Od začátku si říkám, že když to baví mě, bude to potažmo bavit děti, a když to baví děti, rodiče jsou spokojení a je to příjemné provázání,“ uvedla. V začátcích učila na „klasických“ základních školách, jejich dělení na „klasické“ a „alternativní“ ale nemá ráda. „Zastávám názor, že na velkých školách se nedá učit alternativně, to jde na škole s 200–250 dětmi. Musí to být ale ‚zdravá‘ alternativa, postavená na kompromisech. Mám kolektiv 30 zaměstnanců – učitelů a asistentů – , je to příjemný ‚živý materiál‘, se kterým se dá velice dobře pracovat,“ vysvětlila. Alternativní školy podle ní vyžadují, aby její zaměstnanci byli téměř všichni zajedno, to na velké škole není možné. „To ale neznamená, že by na školách, které do toho nejdou, byli špatní učitelé, to v žádném případě. Stejně jako je dobrý a špatný doktor, je dobrý a špatný i učitel. Je úplně jedno, jakou formu zvolí, ale musí platit: já do toho dám energii, aby to bavilo mě, a když to bude bavit děti, ony to ocení a moje práce je naplněna,“ dodala.

Do Chotýšan přešla z vlašimské Základní školy Sídliště. „Měli jsme tam dobrou partu, dodnes se s bývalými kolegyněmi rády vidíme. Ale byla jsem tam jen na záskok a věděla jsem, že chci učit jinak, že mám ráda různé variace výuky a chtěla jsem to dělat po svém. V Chotýšanech bylo tenkrát asi 38 dětí, byla to malotřídka – pro mě to byla obrovská zkušenost. Spojování ročníků je obrovsky náročná záležitost a smekám před učiteli, kteří tam umí učit. Byla to pro mě veliká životní výzva a když pak tehdejší ředitelka Eva Filipová šla na mateřskou, převzala jsem po ní ředitelování,“ popsala.  Počet žáků se postupně vyšplhal na nynějších 240, dalších 50 je v mateřské škole. „Máme plnohodnotnou devítiletou základní školu, na kterou jsem nesmírně pyšná, je jako moje dítě. Škola je pro mne obrovskou motivací, pořád se v ní snažíme něco vylepšovat a měnit. Musím říct, že jsem velký vizionář, ale potřebuji někoho, kdo mě vždycky postaví nohama na zem,“ směje se. 

Chotýšanská škola je podle ní jednou z nejlepších, kterou prošla. A to nejen díky svojí úžasné atmosféře, ale zejména díky lidem. „Mám výborné kantory a asistenty, fajn děti i rodiče. Jasně že to není na 100 procent, ale z mého pohledu je to nějakých 85 procent. Je to obrovský bonus, protože se dokážeme na všem dohodnout a umíme si i ‚vycinkat‘ – uděláme si sdílenou chvilku a tam si řekneme svoje pohledy a názory. Razím heslo, že ve škole trávíme 80 procent aktivního pracovního času a jak si to tam uděláme, takové to budeme mít. A když budeme mít dobré vztahy, tak se nám tam bude dobře pracovat a to je moc důležité. Takže jsem takovým mentorem, který se snaží korigovat učitele, abychom to měli pořád na mysli a opravdu to funguje,“ konstatovala. Hodně věří také své intuici. „Když cítím, že něco tak má být a přestanu to rozumem obhajovat, protože většinou rozum to zkreslí, tak ta intuice je výborná,“ vysvětlila. Jako příklad uvedla tzv. typologii kantorů – uspořádala víkendový seminář, na kterém se učitelé víc poznali a našli si tak své místo v kolektivu.

Vděčná je také za účast v nezávislém projektu Nadace The Kellner Family Foundation „Pomáháme školám k úspěchu,“ do kterého byla škola přizvána. Projekt je zaměřen na zvyšování kvality výuky ve veřejných základních školách s důrazem na individuální přístup učitelů k žákům. Naučil je mimo jiné víc pracovat ve skupinách, díky němu už třetím rokem využívají tzv. párovou výuku. „Každý se mě ptá, jak to financuju, říkám, že horkotěžko, ale učitelé vědí, že budou mít téměř nulové odměny, plnohodnotně jim to dávám formou úvazku – mají půlené hodiny, kdy jsou v hodině ve dvou, jeden dělá ‚komisní‘ věci, vysvětlí probíranou látku do specifik a detailů, druhý na to připraví aktivity. Učitelky jsou z toho nadšené, poskládaly se tak, že se jim spolu dobře učí a na hodiny se těší nejen děti, ale i ony,“ konstatovala Daniela Kalinová. Je ráda, že do projektu šli, i když před těmi 4–5 lety tápali a nevěděli, jak to pojmout, aby to bylo smysluplné. Pochopit spoustu věcí jim pomohly i lekce kritického myšlení, které jsou pro jejich učitele a asistenty povinné.  „Je moc důležité, aby se děti neučily všechno nazpaměť, ale aby se nebály na to zeptat, našly si a využily informace, zhodnotily je, udělaly nějakou reflexi. V životě, který je čeká, bude nejdůležitější, aby věděly, že co potřebuji, si dokážou samy najít a sehnat. Předpokládám, že tato vize bude i osou nového rámcového vzdělávacího programu,“ dodala.

O škole

ZŠ a MŠ Chotýšany se v roce 1996 připojila k práci ve vzdělávacím programu Začít spolu (v mezinárodním označení Step by Step) pod záštitou nadace „Open Society Fund Praha“ a z tohoto programu využívá mnohé myšlenky. Pracuje pod školním vzdělávacím programem „Každý je jedinečný“. Metody práce v tomto programu umožňují svým pojetím vytvořit podmínky pro vzdělávání dětí s různou mírou nadání, různými preferencemi způsobu učení a různými potřebami podpory a pomoci. Individuální přístup napomáhá k úspěšnému naplňování myšlenky integrace dětí s postižením nebo dětem výjimečně nadaným do kolektivu běžné třídy základní školy. K tomu je také velmi důležitá spolupráce s rodiči, obcí a organizacemi činnými v obci. Škola během roku pořádá řadu akcí určených rodičům i široké veřejnosti (besídky, prodejní výstavy, školy v přírodě, výlety). Sdružení rodičů a přátel školy zase připravuje akce pro děti z obce i okolí (Mikulášská besídka, Maškarní ples, Dětský den, zajišťují upomínkové předměty předškolákům a žákům odcházejícím na jiné školy).

jt