Tloskov Fiction: Když spektál léčí

Ti dva jako by z oka vypadli filmovým gangsterům Vincentu (John Travolta) a Julesovi (Samuel L. Jackson) z kultovního snímku Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Jiří Bittner a Ondřej Horváth s nimi ale mají společné jen jedno – gangstery (ale nejen je) si také zahráli ve filmu. Jmenuje se Tloskov Fiction, je svérázným remakem Tarantinova díla a svým způsobem určitě vstoupí když ne do dějin kinematografie, tak alespoň do dějin terapie. „Naši“ dva herci jsou totiž klienty Centra sociálních služeb (CSS) Tloskov. A natáčení tohoto „ryze improvizačního arteterapeutického spektáklu“ bylo nejen pro ně nezapomenutelným zážitkem. 

„Vůbec to neměl být film, my jsme vlastně natočili něco, co nemělo být. Chtěl jsem původně natočit s kluky gangsterku, protože ta jejich podoba s filmovými hrdiny je geniální. Akorát těžko natočíte gangsterku, když chce jeden hrát princeznu a druhý anděla,“ řekl s úsměvem ředitel CSS Tloskov Matěj Lipský, mimochodem vnuk Lubomíra Lipského (1923–2015). Právě na legendárního herce chtěli filmem vzpomenout. Na projektu se navíc pracovně spojily rodiny Lipských – koproducentem a střihovým supervizorem byl Dalibor Lipský, syn Lubomírova bratra, vynikajícího režiséra Oldřicha (1924–1986). 

Podle Matěje Lipského mělo natáčení zpestřit letní pobyt v centru klientům, kteří z různých důvodů nemohli odjet ke svým rodinám. „Borek (Dalibor Lipský) mi určitě potvrdí, že když přijedou filmaři, je to veliký humbuk, a tak jsme takový humbuk udělali v Tloskově. Cíl byl jasný – kdo se tady bude ‚motat‘ kolem toho filmu, uděláme z něj spolupracovníka štábu, a to se povedlo. Ale naši klienti se to dověděli až v září na premiéře v pražské Lucerně,“ dodal Matěj Lipský. A tak se v závěrečných titulcích snímku objevila vedle profesionálů i jména dalších tloskovských obyvatel, třeba Pavla Jirátka coby dokumentárního kameramana. Podle Matěje Lipského byl terapeutický přínos projektu velký. „Jednak kluci během natáčení úplně pookřáli…, ale zážitek to byl samozřejmě i pro všechny ostatní. V Tloskově je krásné ticho a klid, ale když tam jsou filmaři a naruší tu každodennost a najednou se tam děje něco, co se běžně neděje, tak je to velice zajímavé. Když vytrhnete člověka z té jeho rutiny, tak mu vlastně dáváte nějaký nový elán do života, a to se nám velmi povedlo,“ dodal. 

Pětadvacetiminutový snímek vznikal s přestávkami čtyři roky. Začal se točit v roce 2019, bez scénáře, dialogy se tvořily až na místě. „Celé to bylo jedna velká improvizace, to se nedalo ukočírovat,“ smál se režisér Jakub Vlachynský. „Řeknete ‚akce‘ a pak ‚stop‘, a oni na vás, že ještě chtěli něco říct, tak se jede dál. Je to jako když děláte orientační běh, máte dané zastávky a snažíte se do nich trefit. Také jsme měli body, kterými se mělo ‚běžet‘, ale jak se poběží, to už nebylo na nás, to bylo výsledkem génia těch dvou chlapců, Jiřího a Ondřeje,“ dodal s tím, že největší kus práce pak čekal na střihače. 

Film je o návštěvě obyvatel vyspělejších částí vesmíru – Dona (Jaroslav Dušek) a Hermana (Ivan Franěk) na Zemi. Po 300 letech přijeli zkontrolovat, zda se chod dějin ubírá správným směrem. Mimozemský počítač jim vybral za respondenty (rozuměj zástupce lidstva) dva klienty Centra sociálních služeb v Tloskově. Čtveřice herců a neherců pak vytvořila bizarní kaleidoskop improvizovaných obrazů ze života obyvatel planety Země, v němž nebyla nouze o úsměvné historky ani filozofická zamyšlení. Ivan Franěk přiznal, že v podobném snímku ještě nikdy nehrál. „Byl to krásný zážitek, kluci byli fantastičtí. A Borkovi Lipskému, který to dobře sestříhal, můžeme poděkovat, že se to povedlo. Protože tam bylo hrozně moc momentů, kdy jsme byli odepsaní nejenom my s Jardou, ale celý štáb. Čekali jsme, s čím Jirka s Ondřejem přijdou a museli jsme na to reagovat, bylo to nádherný. Jarda je v tom specialista, já jsem se trochu vezl, ale bylo to úžasné,“ poznamenal. 

Historky z natáčení

V besedě po premiéře, která se odehrála v září v pražském kině Lucerna, si oba hlavní tloskovští protagonisté natáčení moc pochvalovali. Ve filmu se dočkali i svých vysněných rolí – Jirka se v jednom obraze proměnil v princeznu, s Ondřejem pak byli také andělé, policajti nebo doktoři. Oba pak shodně tvrdili, že by další filmovou nabídku neodmítli. A svým bezprostředním vystupováním nakonec „odbourali“ i premiérové publikum. „Jarda byl výbornej. A Ivan taky, má to v krvi,“ odpověděl Jiří na otázku, jak se mu hrálo s Jaroslavem Duškem a Ivanem Fraňkem. „Jarouš a Ivánek byli roztomilí,“ přitakal Ondřej. Natáčení ho prý moc bavilo. „No je to dobrý pocit a já se taky tak cítím, že bych byl ještě dál herec,“ přiznal a přidal také několik historek z natáčení. Třeba tu, když v policejních uniformách zastavili Dona a Hermana v americkém bouráku (vesmírní inspektoři ve filmu také několikrát změnili kostýmy), chtěli po nich doklady a žádali test na alkohol. „Museli jsme vyšetřit Jardu Duška, protože on byl už trošku nalitej, já jsem mu říkal Jardo, ukaž mi občanku a průkazku,“ rozesmál Ondřej přítomné. Dodal, že „provinilce“ chtěli odvézt na policejní stanici, aby s nimi sepsali protokol a aby od nich vybrali pokutu 10 000 korun. V dalším obraze ale bylo vidět, že jejich policejní auto do cíle nedorazilo a nabouralo do stromu. Na zemi u něj leželi Don s Hermanem, nad nimi se skláněli dva andělé (Jirka a Ondra). Inspektory ale do nebe hned nevzali, dali jim ještě šanci žít. V navazujícím záběru proto bylo vidět Dona ležícího na operačním stole, jak nad ním diskutuje „chirurg“ Ondra se svým asistentem Jirkou. „Dělali jsme Jarouškovi operaci, měl to strašně ošklivý,“ popsal Ondra. „Byl úplně zhnisaný, strašně zanícený,“ barvitě popisoval Jirka. „Hlavně, že se operace povedla, šlo nám to dobře,“ pochválil se Ondra. „Až na to, žes ho seknul, až z něj tekla krev jak z potoka,“ rozesmál Jirka kinosál. 

Před kamerou… za kamerou

„Netušil jsem, že to bude taková legrace, že to bude tak zajímavé a obohacující,“ řekl kameraman Tomáš Drdácký. Když mu prý zavolala produkční Jiřina Šimková, jestli by s nimi nechtěl dělat film, řekl, že nemůže. „A ona se jen zeptala, kdy budeme točit,“ smál se. Přiznal, že měl na začátku obavy. „Jenomže vy jste byli opravdu skvělí, všechno to fungovalo bezvadně, takže děkuju moc, že jsem se mohl zúčastnit,“ vysekl poklonu celému týmu. Jeho členem byl i tloskovský klient Pavel Jirátko, který se ujal dokumentární kamery. „Chtěl bych moc poděkovat celému štábu, který u nás doma natáčel. Ta technika byla za tolik milionů a to je odvaha nám tu techniku půjčit, že se nebáli. Bylo to takové kamarádské, protože když se natáčí takový veliký film, tak jsou všude pásky, aby se tam nemohlo pohybovat, ale my jsme do toho byli zapojení… Děkuji, že jste mohli být u nás doma, že jste poznali i jiné prostředí, než když natáčíte někde jinde, že jste poznali dobrý lidi, naše tety i pana ředitele a celý ten tým, že jste ani nás nevyhazovali, že jste nás přijmuli do štábu. A já můžu mluvit za klienty, kteří tady byli na jevišti, všem moc děkujeme a myslím si, že to budou velký vzpomínky,“ řekl Pavel Jirátko. 

Produkční Jiřina Šimková se netajila tím, že začátky natáčení se zdály být složité. „Náš původní štáb se skládal z osmi lidí, z toho byli čtyři herci, jenomže nakonec nás bylo asi 25,“ řekla. Poděkovala jednomu ze sponzorů, který týmu zapůjčil profesionální techniku. Vzpomněla také na první natáčecí den, kdy se profesionální kameramani a technici připravovali na běžnou práci, jak byli zvyklí. „Stála jsem vzadu a koukala se, nejdřív vůbec nikdo netušil, co se to děje, ale pak se do toho všichni tak fantasticky zapojili, že od samého začátku to nebyla práce, to byl příběh. Příběh, který je dobrý, žije, žít bude a zato vám moc děkujeme, vám všem z Tloskova,“ uzavřela. 

Druhou premiéru měl film 27. září v Centru sociálních služeb v Tloskově.

jt

Fotografie Markéta Šedivá