Hana Procházková: Dodnes znám jména žáků své první třídy

„Rukama“ jí prošly stovky, ale spíš tisíce dětí. Potkávala se s nimi ve třídách, na školních chodbách, v tělocvičně i na hřišti. Přesto je mezi nimi řada těch, jejichž jména nikdy nezapomene. Třeba žáci její úplně první třídy. Psal se rok 1984, když Hana Procházková, čerstvá absolventka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy nastoupila do svého prvního zaměstnání v Základní škole Dukelská v Benešově. Věrna jí zůstala dodnes a posledních 20 let je její ředitelkou.  

„Moje první třída – pamatuju si přesně, kdo do ní chodil. Byl to asi nejsilnější zážitek v mé pedagogické praxi, protože jsem ani nedoufala, že když přijdu po fakultě, že dostanu prvňáky, hodně jsem si toho považovala. Měla jsem výbornou uvádějící paní učitelku Miladu Németovou. Po necelých dvou letech jsem odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu jsem nastoupila na první stupeň, kde se otevřely třídy s rozšířenou výukou jazyků. Tři roky jsem pak byla zástupkyní ředitele a když odešel do důchodu, stala jsem se po něm ředitelkou školy,“ popsala ve zkratce Hana Procházková svou profesní kariéru.

 Rozhodování, kam dál po gymnáziu, nebylo pro ni až tak jednoznačné. Nepochází z učitelské rodiny a hodně se tehdy zajímala o fytotechniku – ochranu rostlin. „Mou volbou byla nakonec pedagogická fakulta, původně první stupeň, potom jsem si udělala doktorát a abych měla ještě něco navíc, vystudovala jsem na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích jednooborový předmět anglický jazyk. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala,“ konstatovala. Lásku k přírodě pak „přetavila“ do své diplomové práce na téma přírodovědné vycházky v regionu Benešovska.

Světlo ve tmě

Hanu Procházkovou práce s dětmi i kolegy těší. „Když mají nějaké problémy, říkám jim, ať za mnou přijdou, že to není pedagogické selhání, že vždycky najdeme cestu,“ říká. Výsledkem je mimo jiné i malá fluktuace. „Kolegové odcházejí většinou jen do důchodu nebo z rodinných důvodů,“ poznamenala. Ke stabilizaci pracovního kolektivu podle ní přispělo i navýšení platu učitelů v posledních letech, některé aprobace jsou ale stále „nedostatkové“.

„Jsme školou otevřenou, i rodiče jsou na to zvyklí, že zvednou telefon a zavolají mi, když se jim něco nezdá. Dá se tak předejít vzniku velkých a mnohdy zbytečných problémů,“ konstatovala Hana Procházková. Nepsaným pravidlem, kterým se řídí, je také to, že na každém dítěti se snaží v první řadě hledat to pozitivní. „Z toho se pak dá vycházet, když je potřeba žáka usměrnit nebo mu říct, co dělá špatně,“ prozradila. Pochvaluje si také pravidelná setkání se žákovskou radou (je to orgán školy složený z žáků – zástupců 3. až 9. tříd), s kterou plánují společné akce pro školu (soutěže, sportovní akce, den otevřených dveří, vánoční jarmark…).

Jak moc se za těch 40 let, co působí ve školství, děti změnily? „Mají více možnost, co se týče digitálních technologií, na druhou stranu je pro ně anonymita sociálních sítí velkým rizikem. Musíme je usměrnit, aby rozpoznaly rozdíl mezi reálným a virtuálním světem, nastavit jim určité mantinely společenského chování,“ dodala. O světě současných dětí podle ní hodně prozradila kniha Světlo ve tmě, kterou škola vydala a která obsahuje literární práce jejích žáků. „Netušila jsem, že děti můžou napsat takové až hororové příběhy. Když se jich při křtu knihy moderátor ptal, co je k tomu inspirovalo, jednou z odpovědí bylo, že se potřebovaly vypsat ze situace, kterou přinesl covid. Pociťovaly absenci vrstevnických a sociálních vztahů. Hovořila jsem o těch příbězích i s kolegyněmi, které mi potvrdily, že děti mají příběhy tohoto typu rády,“ shrnula.

40 – 20 – 40

Důvodů k oslavě měla loni Hana Procházková víc než jen 40 let školy a 20 let ředitelování. Čtyři desítky let trvá také její manželství, z něhož má syna Pavla a dceru Magdu. A také čtyři vnoučata, která jí dělají velkou radost a s nimiž se snaží trávit co nejvíce času. Kvůli nim je ochotna omezit i své koníčky – cykloturistiku a přírodu. I když… „O víkendu si potřebuju vyjít na procházku, vzít si cestopisnou knížku nebo si někam vyjet a poznávat, to na mě zabírá. A v zimě běžky, naší oblíbenou destinací bývala Šumava. Teď se ale snažíme trávit co nejvíce času s vnoučaty, jim se přizpůsobuje náš program, takže jsou to spíš zoologické zahrady,“ říká s úsměvem. Nevzdává se ale ani svého cestovatelského snu. Ráda by se jednou podívala na Madeiru, Island a do dalších amerických národních parků.

jt