O Srdci společně, které bije ve Světě bez obalu

„Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku a pod hruškou talíř, sláva, ty jsi malíř!“ Dětská říkanka Františka Hrubína mi „vyskočila v hlavě“ při návštěvě výtvarné dílničky spolku Srdcem společně v Benešově. Tady se totiž můžete stát nejen oním pomyslným malířem, ale také řezbářem, keramikem, loutkářem, pletařkou… A vůbec přitom nezáleží na vašich znalostech a dovednostech. Stačí, když máte chuť se do toho pustit. Jak na to, vám tady rádi ukážou. Navíc si tu můžete i nakoupit, třeba chleba, mouku, brambory, koření, kávu… Srdcem společně totiž našlo zázemí ve Světě bez obalu. I když mají každý svůj vchod, uvnitř se spojují v jeden svět. Že se v tom nějak ztrácíte? Tak začneme pěkně popořádku.

Za keramikou, malováním i šálkem kávy

„Jsme mezigenerační výtvarná dílna, to znamená, že jsme pro všechny generace. Orientujeme se spíš na techniky pro dospělé, ale přicházejí sem i děti. Bývá tady hodně rušno – chodí maminky s dětmi, babičky s vnoučaty, tělesně i mentálně postižení. Každý si dělá techniku, jakou chce, necháváme volný průtok jejich kreativitě,“ říká majitelka dílny Veronika Kočová. Na příběhu jednoho z klientů pak ukazuje, že tato činnost může mít i terapeutický účinek. Muž je po autonehodě těžce postižený, trpí ztrátou paměti, ale o výrobě keramiky, na kterou do dílničky chodí a kterou má rád, dokáže hovořit i s odstupem času. „To mě na tom nejvíc baví, to je smyslem našeho konání – dovolit lidem, kteří si nevěří nebo nemají tolik příležitostí, aby to zkusili,“ dodala Veronika.

Dílna je „otevřená“ příchozím z ulice, není třeba se předem objednávat. „Můžete sem přijít, když máte čas (a my tady jsme) a můžete vyzkoušet techniku, kterou chcete. Někdo tady dělá keramiku, někdo maluje, někdo plete, někdo vyrábí lapač snů, někdo si jen přijde vypít kafe a podívat se,“ říká Veronika. S velkým zájmem se tu podle ní setkává právě keramika, pletení z papírových ruliček, techniky kreslení – olejovými nebo akrylovými barvami, uhlem i tužkou –, můžete si tu vyrobit drobnosti ze dřeva, šperky, drhané dekorace… Nebo si je tu můžete koupit, protože spousta vystavených věci je i na prodej.

Z Benešova (nad Ploučnicí) do Benešova (u Prahy)

Veronika pochází ze severních Čech, vyučila se v Teplicích a pracovala v keramické dílně v Benešově nad Ploučnicí. Před 15 lety se přestěhovala za láskou do středočeského Benešova, keramika ale šla stranou. Výtvarné práce přesto byly součástí jejího života – naučila se plést košíky z papírových ruliček, maluje různými technikami, háčkuje, baví ji práce se dřevem. „Pořád to ale byla náhražka keramiky. Postupem času jsem si uvědomila, že to jen doma dělat nechci, že chci své zkušenosti předávat dál,“ popsala počátky vzniku dílničky. Původně chtěla založit komunitní centrum, z praktických důvodů dala nakonec přednost mezigeneračnímu prostoru. Otevřeli ho před čtyřmi lety v malé pronajaté místnosti v benešovském pivovaru. Kvůli rostoucímu zájmu ale brzy přestal stačit.

Dva vchody – jeden svět

Díky kamarádkám se Veronika seznámila s provozovatelkami benešovské Čajovny pod Moruší a zjistila, že mají hodně společného. „Otevřely mi bránu do světa. Jednou z nich byla ředitelka soukromé Základní školy Aperto, kde jsem pak začala učit keramiku. Loni jsem tam začala pořádat i kurzy pro veřejnost, ale zájem byl tak velký, že jsem musela začít hledat větší prostory. Vysnila jsem si dílnu v lázních, byla by ale ve druhém patře, což bylo pro někoho nedostupné… A zase mi pomohla náhoda. Chodila jsem nakupovat do prodejny Svět bez obalu a s její majitelkou Monikou Ochel jsem hovořila o tom, že hledám sdílený prostor pro výtvarnou dílnu,“ popsala Veronika, jak a kde nakonec našla střechu nad hlavou. Stěhování ale ještě nebyl konec – loni v červenci s Monikou „zakotvily“ na nové adrese Pražská 1697/2. I když má každá provozovna svůj vlastní vchod, vnitřním průchodem jsou spojeny v jeden prostor. „Stal se malý zázrak. Moničini zákazníci objevují naši dílničku a moji ‚dílničkáři‘ zase přicházejí na chuť bezobalovému nakupování, je to báječné spojení,“ pochvaluje si Veronika.

„Konceptuálně nám to zapadlo do sebe, viděli jsme, že to k sobě patří. Lidi se tady potkávají, což je super. Zákazníci k nám nechodí pro rodinný nákup, koupí třeba jen drobné věci – kilo brambor, nějaké koření –, podívají se, řeknou, že to tu máme hezké a zase se k nám vrátí. Někdo třeba projde kolem jednou, dvakrát a potřetí se tu už zastaví,“ přidává se Monika. Podařilo se jim prostě najít sortu lidí podobného smýšlení, kterým vyhovuje tento způsob nakupování i tvoření.

Obě navíc milují recyklaci, takže k tomu všemu ještě začaly pořádat výměnné swapy. Každý druhý pátek v měsíci sem lidé mohou přinést věci, které už nepotřebují, například drobné elektrospotřebiče, oblečení, knížky, a na oplátku si mohou zdarma odnést věci, které je zaujmou. „Objeví se tu spousta pěkných věcí, které by byla škoda vyhodit a nevyužít je. Už se to rozkřiklo a nacházejí sem cestu i lidé, kteří by sem asi jinak nepřišli. Máme docela velkou podporu okolí,“ dodává Monika. 

Dárek z Hithitu

Do loňského Štědrého dne chybělo ještě pár hodin, když dílna a bezobalový obchod dostaly vánoční dárek – peníze na hrnčířské a další drobné vybavení. Složilo se jim na ně 99 dárců na internetovém portálu Hithit, který se věnuje odměnovému crowdfundingu (propojuje kreativní lidi s těmi, kteří je chtějí podpořit). „Tak velkou vlnu pomoci a emocí jsme ani ve snu nečekaly. Nesmírně si vážíme každé koruny, která byla darována na zvelebení a povýšení našeho snu. Možná tak trochu jsme tušily, že nám spousta lidí fandí, ale tolik a tak daleko...,“ přiznaly Veronika s Monikou. Peníze použily na nákup hrnčířského kruhu, novou podlahu (tu původní „odnesla“ voda z prasklého potrubí) a pořádný kávovar.

jt