Vzpomínání (nejen) na Josefa Ladu

„Milé děti, budu vám něco vypravovat, ale mám obavu, že tomu nebudete věřit. A přece je to pravda pravdoucí, že v Hrusicích u Ševců měli jednou kocourka. Jmenoval se Mikeš. Já vás, milé děti, dobře slyším, jak se smějete: ‚Jé, to je toho! My máme doma také kocourka!‘ – ‚A my máme také kocourka, a k tomu ještě kočičku!‘ No dobrá, dětičky, ale ten kocourek mluvil!!“

Tak nějak asi tenkrát před 90 lety začal pan Josef Lada (1887–1957) svým malým dcerám Alence a Evičce vyprávět příhody legendárního kocourka Mikeše. Těch příběhů byly nakonec desítky, naplnily čtyři knihy a číst si je mohly (a dodnes mohou) děti po celém světě. Zasloužil se o to mimo jiné i německý spisovatel a profesor libereckého reálného gymnázia Otfried Preusler. V roce 1962 přeložil knihu Mikeš pro švýcarského nakladatele Sauerlandra,  který ji v roce 1963 vydal. A děti si ji zamilovaly natolik, že v témže roce získala cenu Jugendbuchpreis za nejlepší knihu roku v oblasti dětské literatury, která odstartovala její světové „turné“. Přečíst si ji pak mohli malí čtenáři nejen v němčině, ale také ve francouzštině, španělštině, angličtině nebo japonštině.

Do Hrusic za Mikešem (a Zdeňkou Burianovou)

Kde se Mikeš narodil, co v jeho příbězích Josef Lada prozradil, co jej k nim inspirovalo? Sedím v útulném pokoji domku s číslem popisným 111 v ulici, která od loňska nese – jak jinak – jméno Josefa Lady. Sem malíř a spisovatel před 90 lety jezdil s rodinou na letní byt, tady vymýšlel příhody mňoukajícího neposedy, tady vytvořil knížku pro nejmenší děti Říkadla. Z malých oken podkrovního pokoje pozoroval východ slunce, v dáli tušil Turkovice, Ondřejov, Březinu… ale hlavně pozoroval nádhernou krajinu milovaných Hrusic. Ševcovo stavení, Brabcova mez, Mlejnkova zahrada, Bubeníkova sušírna, Jedličkova louže… tam všude vyrážel Mikeš se svými přáteli na výpravy za dobrodružstvím. „Jsem vděčna, že tady můžu žít, bydlet v místnostech, které pan Lada využíval, kde běhaly jeho děti,“ říká moje hostitelka Zdeňka Burianová, velká znalkyně života a díla Josefa Lady. S rodinou spisovatele a malíře se seznámila ve svých 22 letech – babička jejího manžela pocházela z Ladova rodu. Zdeňka se přátelila s Ladovou dcerou Alenou i jejím manželem Janem Vránou, přátelství ji nyní pojí i s rodinou jejich syna Josefa Lady mladšího.

„Pan Lada byl úžasný otec, který se svým dcerám denně věnoval a vyprávěl jim pohádky, a když už holky nebavily ty klasické, vyprávěl jim své vlastní. A jednou začal vykládat o kocouru Mikešovi – takového kocourka kdysi měli doma v baráčku. Na pokračování o něm vymýšlel příběhy,“ přiblížila Zdeňka vznik pohádkové legendy. V roce 1932 přijel k Ladovým na návštěvu redaktor dětského časopisu Radost Ferdinand Krch a Alena s Evou mu prozradily, o čem jim táta vypráví. Slovo dalo slovo a Mikešovy příběhy začaly vycházet na pokračování v nedělní příloze Českého slova nazvané Kvítko, kterou později Lada i redigoval. Po čase ho ale Mikeš přestal bavit, proto ho nechal rozbít krajáč se smetanou a poslal ho do světa – jak vypráví jeden z příběhů. „To ale neměl dělat. Dochovaly se dopisy dětí, které mu psaly, jak to mohl kocourkovi udělat, že je jim ho líto, že někde pláče…“ vzpomněla Zdeňka s úsměvem. Na zahradě u domu stojí dodnes lavička, kde rodina Ladova často sedávala. „Alenka mi vyprávěla, že jednou navečer se kolem vrat mihla nějaká kočka a ony s Evičkou křičely ‚táto, Mikeš se přišel na nás podívat, Mikeš se vrátil‘. A to už panu Ladovi nedalo, začal psát další příběhy, poslal Mikeše k cirkusu a připravil mu nádherný osud. Takže byly spokojené jak jeho dcery, tak ostatní děti,“ dodala.

Hrusické návraty

Josef Lada se narodil v Hrusicích do rodiny ševce jako čtvrté, nejmladší dítě. Když mu bylo půl roku, vypadl z kolíbky na ševcovský knejp tak nešťastně, že přišel o pravé oko a v dospělosti měl oční protézu. Rodina byla chudá, každý ze sourozenců se proto musel po základní škole začít živit sám. Ladovy dvě sestry se vyučily švadlenami, jedna se pak vrátila do Hrusic a provdala se za místního kostelníka Jedličku, druhá zůstala sloužit v Praze, onemocněla a ve 23 letech se vrátila domů, kde zemřela. Nejstarší bratr se vyučil ševcem, pracoval ale jako železniční dělník a tragicky zemřel pod koly vlaku. Josef odešel ve 14 letech do Prahy učit se malířem pokojů a divadelních dekorací, ale když pochopil, že se k žádnému malování nedostane, po měsíci učení se vrátil do Hrusic. Další rok se v Praze začal učit na knihaře-zlatiče, výuční list dostal v roce 1905, čehož si nesmírně považoval. Během učení si přivydělával prodejem svých obrázků do různých redakcí. Dálkové studium vysněné uměleckoprůmyslové školy kvůli finančním problémům přerušil, její denní studium po vyučení také nedokončil a rozhodl se živit malováním. V roce 1906 potkal v Praze svoji budoucí ženu Hanu Budějickou – vzali se až po18 letech známosti. Bydleli v Praze v ulici V Ohradách – nynější Ladova ulice.

V hrusické chaloupce číslo popisné 15, kde se Josef Lada narodil, bydlela vdova po jeho bratru se dvěma dcerami. Domek byl ale v havarijním stavu a v roce 1932 se musel strhnout. „Pan Lada tam tenkrát stál s kloboukem v ruce a slzami v očích, těžce to nesl. Do Hrusic jezdil na letní byt už od roku 1923 – nejprve do čísla 95 a od roku 1928 do domu číslo 111. V roce 1930 koupil od babičky mého manžela Růženky Svobodové parcelu a o dva roky později tam začal stavět dům. Lada toužil mít velkou a účelnou pracovnu, v Praze měli dvoupokojový byt, místa tam moc nebylo…“ popsala Zdeňka. Josef Lada nejprve na pozemku založil zahradu, teprve potom začal stavět dům. Měl hodně místností – kromě pokojíku Alenky a Evičky, ložnice a velké pracovny v něm byly dvě místnosti, které obývala po smrti svého manžela jeho sestra Marie s dětmi, pokojík v patře měla i sestra Hany Ladové, která sem s nimi jezdila.

Do nové vilky se Ladovi přestěhovali v roce 1936. Josef Lada u vchodu na pozemek zasadil dvě lípy, které pojmenoval po dcerkách. Ta se jménem Alenka roste rovně, druhá – Evička – je rozeklaná. Jako by symbolizovaly osud obou dívek – z Alenky se stala úspěšná malířka, Evička tragicky zahynula při náletu na Prahu 14. 2. 1945 v nedožitých 17 letech. „Pracovala tehdy jako písařka v jedné pražské tiskárně. Paní, která tam s ní pracovala, mi později vyprávěla, že si Evička šla osudného dne koupit noty, protože se blížil tátův svátek a ona mu v ten den vždycky hrála. Když se vracela zpátky, začal nálet a ona už nestihla doběhnout do krytu. Mezi oběťmi ji našla v kostele sv. Ignáce sestra Alenka až po třech dnech, poznala ji hlavně podle bot a vlasů,“ sdílela Zdeňka smutnou vzpomínku.

Ladova hrusická vila, v níž je v současnosti Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny, má popisné číslo 115 – odkazuje tím na jeho rodný domek. „Když Josef Lada začal dům stavět, zašel na úřad, aby mu to číslo rezervovali, než stavbu zkolauduje, protože rodná chalupa měla číslo 15. Kruh se uzavřel. Pravdou je, že Hrusice byly alfou a omegou tvorby pana Lady. Často maloval například hrusický kostelík, kam chodili jeho rodiče, pamatoval si jeho bývalou i současnou podobu, což v jeho obrázcích může někoho zmást. I když měl velice těžký život, svými obrazy rozdává radost. Miloval děti – nechal pro ně, i pro ty zvenčí, na zahradě udělat houpačky. Pozoroval je při hraní a pak to zúročil ve svých kresbách. Nestyděl se ani přijímat žebráky,“ popsala Zdeňka.

O Aleně, Honckovi a Josefu mladším

Alena Ladová poznala svého muže Jana (Honcka) Vránu na plese na Žofíně v Praze. Byl tehdy ženatý a měl syna Jana, později se rozvedl. „V roce 1948 si k Josefu Ladovi přišel podepsat knížku Kronika mého života a jak potom s nadsázkou říkal, už jsem tam zůstal. Alena s Honckem se vzali až po smrti Josefa Lady a v roce 1960 se jim narodil syn Josef.  Alena si nechala své dívčí jméno Ladová a s manželem se dohodli, že když se jim narodí chlapec, bude to Josef Lada, pokud by se narodila dcera, bude Eva Vránová,“ vzpomněla Zdena. 

Dědečkův odkaz v současnosti šíří vnuk Josef Lada mladší a zdatné pomocníky má už i ve svých synech Martinovi a Viktorovi.

Blízká setkání s Ladovými

Ladova rodina byla podle Zdeňky Burianové jedna velká láska. Na adresu své ženy malíř prý říkal, že „hmotné statky nevyženil, zato získal hodnou, pracovitou a milou ženu, která mu vždycky dokázala stírat chmury z čela“. Hana Ladová svého muže ve všem podporovala, zemřela však pouhých šest let po dceři Evě. O to silnější pouto vzniklo mezi Josefem Ladou a Alenou. „Byli nejen otec s dcerou, ale i kamarádi, měli společnou pracovnu a práce je oba držela při životě. Alenka o tom napsala citově laděnou knížku Můj táta Josef Lada, ve které se vyznává z lásky k němu a vzdává mu hold. Byla to úžasná rodina. Měla jsem tu čest, že jsem s nimi pobývala, jezdili jsme k nim Prahy na Barrandov, oni jezdili k nám, společně jsme slavili narozeniny a posvícení, chodili na poutě, hodně jsme se stýkali,“ popsala Zdeňka. Alena Ladová byla kmotrou při křtu jejího manžela Luďka a v roce 1975 jim byla za svědka na svatbě.

 „Josefa Ladu jsem poznala ve svých 5 letech, v době, kdy jezdil do Hrusic na letní byt.  Moje babička Fanynka kamarádila s babičkou mého manžela Růženkou, za svobodna Ladovou. Můj dědeček Jaroslav Kulhánek byl z Lensedel a sedával s Josefem Ladou v jedné lavici v hrusické škole. Pamatuji si, že jsem jednou šla s babičkou navštívit Růženku a když jsme procházely kolem vilky číslo 115, seděl pan Lada venku na lavičce a s babičkou jsme se u něj zastavily,“ vzpomněla. Obrázky Josefa Lady milovala a často podle nich i malovala.

Později shodou okolností poznala Ladovu rodinu osobně a jejich vzájemný vztah se prohloubil natolik, že se stala první vedoucí a průvodkyní v památníku, který vznikl v Ladově hrusické vile. Jako jediná dědička ji po smrti rodičů získala Alena, která tehdy bydlela v malém bytě v Praze. Okolnosti ji donutily k tomu, že dům věnovala státu s podmínkou, že ho do správy dostane Státní nakladatelství dětské knihy (pozdější Albatros) a že v jedné místnosti vybuduje pamětní síň Josefa Lady. Objekt byl však nejprve deset let využíván jako rekreační středisko, kvůli stavbě nedaleké dálnice ale přišel o vodu a přestal o něj být zájem. Improvizovanou pamětní síň v něm v té době vybudoval a provozoval hrusický rodák a patriot pan Čihák. V 80. letech minulého století rodina vyvolala jednání s tehdejším okresním úřadem a výsledkem bylo, že se ve vile po nejnutnějších opravách v červnu 1986 otevřel Ladův památník. Velkou měrou se o to zasloužil dr. Jiří Žalman, tehdejší ředitel Okresního muzea Praha-východ se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, které hrusický památník převzalo do správy.

Scénář expozice vypracoval Alenin manžel Jan (Honcek) Vrána, který byl editorem díla Josefa Lady, prostorové řešení vypracoval Ing. arch. Petr Gleich. „Měla jsem tu čest a štěstí, že Honcek mě do toho všeho postupně zasvětil, protože věděl, že se o Ladovo dílo zajímám. Pomáhal mi i při prvních prohlídkách památníku, naučil mě, jak hovořit s publikem, jak komunikovat s lidmi, jak je vtáhnout do vyprávění. Byla jsem tam přes deset let, odešla jsem, když mé děti odrostly. Dílu Josefa Lady jsem ale zůstala věrná, s Josefem mladším děláváme při významných příležitostech besedy, rodina mi nechala volnou ruku, ale všechno s nimi konzultuji,“ řekla Zdeňka. Byla mimo jiné i odbornou poradkyní a průvodkyní výstavy o Ladovi, která byla v roce 2017 v Tančícím domě v Praze, skupiny zájemců provádí i v Hrusicích po místech s Ladou spojenými. „Dělám to ráda, drží mě to nad vodou, je to srdeční záležitost, zavzpomínám si při tom na Ladovu rodinu. Dělám to i proto, že si myslím, že pan Lada je nedoceněným umělcem, zasloužil by si, aby se o něm vědělo daleko víc,“ vyznala se Zdeňka. Věří, že se jí brzy podaří dát dohromady publikaci, ve které by ráda prozradila víc, i spoustu neznámého, o jeho životě a díle.

„Mně se už, Mikeši, taky hrozně stejská po Hrusicích! Teď si tam zrovna dělají kluci na pastvách vohníčky, pečou si brambory a dělají po trávníku kotrmelce! Jsou celí načichlí kouřem a umouněný jako kominíci! Prokrýlepána – Mikeši, já bych sypal domů třeba hned!“  Slova, která ze sebe v knize Mikeš chrlil Franta Kuldanů, když jemu, Bobešovi a Pašíkovi kocourek oznámil, že by se z cirkusu mohli vrátit domů, vystihují nejen lásku těchto knižních kamarádů k Hrusicím, jsou zároveň krásným vyznáním, které Josef Lada jejich prostřednictvím adresoval své rodné obci.

Josef Lada (1887–1957)

Český malíř, ilustrátor, scénograf a spisovatel. Vytvořil na 550 obrazů, tzv. volných děl,  a okolo 15 tisíc ilustrací. Velkou část tvořily ilustrace knih pro dospělé, mimo jiné k dílu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Z literární tvorby stojí za zmínku Kronika mého života, O kocouru Mikešovi, O chytré kmotře lišce či O bubácích a hastrmanech.

Alena Ladová (1925–1992)

Ilustrátorka dětských knih (například Říkej si a Hraj, O jablúňce se zlatými jablky, Zlatovláska, Kluci, holky a stodůlky) a spisovatelka (Můj táta Josef Lada). Ilustrovala množství vánočních a velikonočních pohlednic, kreslila do novin a časopisů (například Mateřídouška, Vlasta, Květy, Dikobraz), spolupracovala s Českou televizí, s animovaným filmem i divadly.

jt

Fotografie jsou z archivu Zdeňky Burianové