Když do kraje vstoupil smrtihlav

Ten titulek, který jsem si „vypůjčila“ z rozsáhlé publikace Václava Šmeráka nazvané Mezi Vltavou a Sázavou 1061–2011, dokonale vystihuje jednu z jejích kapitol – tragickou dobu, kdy se tento kraj ocitl ve spárech nacistické orlice. Plánovala tady vybudovat cvičiště SS. Jaký byl nakonec účet jejího zdejšího hospodaření v letech 1942–1945? Ve stručnosti: 17 647 obyvatel bylo vystěhováno, zničeno bylo 188 domů, 264 studní, kilometry kanalizace a elektrického vedení, silně poškozeno bylo 296 obytných budov, mnoho kostelů a cest…

„Ploty nebyly, okna nebyly, dveře nebyly, všude bordel, a přitom než jsme se vystěhovali, museli jsme mít všechno zametený, i půdy, všecko, odevzdat klíče od baráku jsme museli… a když jsme přišli zpátky, tak to bylo zplundrovaný. Ale co jsme měli dělat, když to bylo naše? Tak jsme se museli vrátit,“ vzpomíná na poválečný „návrat domů“ Jan Zajíček z Vysokého Újezdu ve filmovém dokumentu z roku 2008 Die Aussiedlung / Vystěhování, který je součástí zmíněné knihy. Pamětník v něm také popisuje, s jakým strachem chodil vyklízet sklep plný nepořádku a slámy – nevěděl, jestli v něm není někde schován nějaký nástražný systém. Na nekalé praktiky ustupujících Němců ve filmu vzpomíná i další pamětnice, lékařka Eva Stupková z Hradištka: „Na zahradě byla obrovská dřevěná bouda se dvěma petlicemi a zámky a byla plná krabic, vypadaly jak obaly od bývalé cikorky, s nápisy ‚donamit‘ a dokonce i šňůrami a rozbuškami. Oni to chtěli vyhodit do vzduchu a už to nestačili.“

Co předpovědělo nebe

„Staří lidé věřili, že velké katastrofy bývají předpovězeny znamením na nebi. V kraji, ostatně stejně jako v celé střední Evropě neobvyklý úkaz, polární záři, bylo možno pozorovat od Netvořic v lednu 1938 a nehrozila nadarmo. Přišlo období, které bylo srovnatelné s největšími historickými pohromami a v případě vítězství nacistů nad spojenci se mohlo změnit ve skutečnou apokalypsu,“ píše Václav Šmerák ve výše zmiňované knize v úvodu kapitoly Kraj ve spárech nacistické orlice. Připomíná, že první zprávy o zřízení vojenského cvičiště se objevily v roce 1942, ale nikdo si nedovedl představit, jak německy důsledná bude likvidace živého území plného české historie a tradic, vzpomínek i naplněných životů jednotlivců od pradávných Keltů až po tehdejší obyvatele. „I svědectví jejich životů mělo zmizet v propadlišti dějin pod pomníky vítězné Říše,“ dodává Václav Šmerák. Mělo zmizet, ale naštěstí nezmizelo. A to nejen díky porážce nacistického Německa. Ale také díky Václavu Šmerákovi a jeho spolupracovníkům, kteří se před 15 lety pustili do zkoumání a zaznamenávání událostí, které tak tragicky poznamenaly krajinu v klínu ohraničeném řekami Vltavou a Sázavou.

Tenkrát před 80 lety

„V důsledku zřízení vojenského cvičiště u Benešova jsou obyvatelé obcí Krňany, Teletín, Vysoký Újezd s osadou Větrov, Tuchyně s osadou Lhota a Maskovice, Blaženice s osadou Měřín, Dalešice, Jablonná s osadou Nebřich, Rabiň s osadou Loutí a Nedvězí, Břežany s osadou Vensov, Lešany, Hostěradice s osadou Rakousy, Hradištko s osadami Pikovice a Brunšov, Třebsín a Kamenný Přívoz (část obce na jih od Sázavy) povinni do 15. září 1942 vystěhovati se ze svého dosavadního bydliště…,“ stálo ve vyhlášce Přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra v Benešově, t. č. Netvořice, z 16. června 1942. A to byla jen první etapa (pozn. nacisté plánovali pět etap, během nichž se mělo přestěhovat až 35 000 lidí). Obyvatelé začali shánět nová bydliště, silnice byly plné povozů s domácím vybavením, hospodářským náčiním i úrodou, kterou stihli sklidit, dobytkem… vystěhovaní v první etapě si s sebou mohli ještě vzít všechen majetek, později už to nebylo možné.

„Když jsme dostali od Němců glejt, že se máme vystěhovat, tak všichni v okolí hledali, kam půjdou, byli jsme ta první fáze vystěhování, tak jsme se přestěhovali k maminčiným rodičům do Hvozdnice, kteří měli také hospodářství, takže to, co jsme všechno převezli z Krňan do Hvozdnice, tak se tam muselo vejít, a nebylo toho málo. Z vyprávění mého tatínka vím, že odvezl 40 nebo 50 fůr, což bylo seno, sláma, stroje, sekačky, pluhy, koňské povozy, nešli jsme jenom s kozou na provázku,“ vzpomíná v dokumentu Die Aussiedlung / Vystěhování Miroslava Pelíšková z Krňan. Rodina Jindry Schneidrové z Vysokého Újezdu se vystěhovala do Vlašimi vzdálené 40 kilometrů. „Každé ráno naložili úrodu a jeli do Vlašimi, ten, co kočíroval, ten se vezl, ale tatínek mi vyprávěl, že těch 40 kilometrů šli 80krát,“ řekla. Zavzpomínala i Miloslava Fulínová z Větrova: „Když jsme se prvně stěhovali, šli jsme v první etapě, tak to jsme si mohli vzít všecko, měli jsme prasata, krávy… ti, co šli v druhé etapě, už neměli nic.“

Kromě nechvalně proslulých SS hofů (pozn. dvorů, které vznikly na katastrech vystěhovaných obcí a zajišťovaly zásobování SS cvičiště) vzniklo na vystěhovaném území několik koncentračních táborů – v Hradištku, Bystřici, Lešanech… V Hradištku byl původně pracovně-výchovný tábor pro totálně nasazené Čechy, kteří se vyhýbali práci. Později se proměnil na vězení pro politické vězně, hlavně Francouze, Poláky, Němce, Italy a Rusy, kteří pracovali v nedalekém kamenolomu, upravovali silnice v okolí nebo hloubili protitankové příkopy u Třebsína. „Vězňové nebyli odborníci a oni (pozn. Němci) potřebovali lidi, kteří znali různé profese, a tak někteří místní se sem vraceli si přivydělat, oni už věděli, co se tady dělo a co se tu děje,“ vzpomněla s potlačovaným pláčem v dokumentu Die Aussiedlung / Vystěhování Eva Stupková z Hradištka a dodala: „Nemůžu jim to zazlívat, potřebovali uživit rodinu, byli hodní, vězňům házeli do příkopu chleba, kůrky, když se kápové nedívali, snažili se jim trošku pomoct. Žít tady bylo otřesné, 400 vězňů nacpaných ve dvou barácích po 200 lidech, měli jediný sud s pitnou vodou na den – všichni, měli jedno koryto na mytí – všichni. Oni dělali silnice, narovnali například serpentinu k Brunšovu, která byla do ‚es‘, udělali to rovně, a všechno pavé (pozn. dlažební kámen), všechny ty kostky tady zasazovali, tam je jejich krev a jejich pot. Většinou to byli Francouzi, oni sem dávali většinou cizojazyčné koncentráčníky, aby se nemohli s českými lidmi domluvit,“ dodala Eva Stupková.

Stejně chmurné jako vystěhování byly i návraty domů po osvobození.  Za všechny to ve zmíněném filmovém dokumentu shrnul Jaromír Petrášek z Krňan: „Ani jsme nečekali, jestli nám dají svolení, nebo ne…, nakonec nás nechali sem nastěhovat zpátky, všude byl bordel a nepořádek po dobytku, který odvezli, všechno se muselo vyklízet, bylo tady práce moc, nevěděli jsme, co dřív, nebyly soboty, neděle, nebylo nic, bylo to furt jenom honem honem… Neměli jsme z toho vůbec nic, akorát škodu. Co jsme nahospodařili tam (pozn. v přechodném bydlišti po vystěhování), to jsme vrazili sem, abychom se mohli přestěhovat zpátky. Po válce jsme nedostali ani korunu od nikoho, slibovali, že nás odškodní…, ale vůbec nic jsme nedostali“.

… odpustit ano, ale zapomenout nelze

Prožité příkoří za druhé světové války poznamenalo obyvatele kraje mezi Vltavou a Sázavou na desítky let. Už proto by se na něj nemělo zapomínat. Ale přímých pamětníků ubývá… Proto je tak moc cenné úsilí všech, kteří tento tragický odkaz připomínají. Deset let k nim patří i Společenství pro historii Mezi řekami z.s. – stojí za tradicí vzpomínkových akcí na dobu násilného vystěhování regionu, na základě jeho iniciativy vznikly desítky materiálů od slohových a výtvarných prací školáků po nespočet novinových článků a televizních zastavení, dokumentárních filmů nebo disertačních a bakalářských prací. Za zmínku stojí například pořad České televize Historie.cs s Vladimírem Kučerou, který nezištně pomohl otevřít cestu k historickým pramenům. Obdobně přispěla Akademie věd ČR, Vojenský historický ústav, Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, Muzeum Podblanicka, Hornické muzeum v Příbrami nebo Státní okresní archiv v Benešově. K lepšímu poznání historie pomohl Almanach Ohlédnutí, který společenství vydalo, nebo kniha Cvičiště Benešov! Vstup zakázán! autora Petra Kose. Historik Tomáš Zouzal pak ve své knize Zabráno pro SS poprvé zpracoval regionální historii v celostátním i v evropském kontextu. Osudové události ale připomínal také country festival Třebsínské zvonění nebo příležitostné noviny společenství Mezi řekami a obce Krňany…

„Snažili jsme se po celou dobu upozorňovat na to téma, vznikla celá řada dokumentů v České televizi, které shrnovaly celou situaci. Souběžně s tím ale vznikala i historická linka mapující, co tady vlastně bylo před cvičištěm. Patří sem mimo jiné Vysoký Újezd s kostelem Narození Panny Marie z 13. století s románskými základy – místo, kde stálo středověké tvrziště a kudy procházela keltská stezka. Popsali jsme bývalé středověké město Sekanku, dali jsme dohromady historické materiály o Hradištku, objevili pro veřejnost prvního jahodáře v Čechách Rudolfa Strimpla…,“ vypočítal Václav Šmerák.

Všechny tyto věci podle něj nepřímo navazují na kraj, který chtěli Němci vystěhovat a germanizovat. „V tom vidím nutnou souvislost, protože připomínat si jenom druhou světovou válku a s ní spojené roky, které byly nepříjemné a lidé odsud museli odejít, aby se pak rychle zase vrátili, tak to je jen jeden fakt. Vztah k domovu se však nebuduje pár let, ale po celá staletí, a zdejší lidé, i když to neříkají nahlas, tak vědí, nebo jsou tady nějakým způsobem zakořeněni. Bylo proto dobré připomenout třeba i historii státnosti zdejšího kláštera na Ostrově, který vírou modeloval krajinu v pásu mezi Vltavou a Sázavou až po Jílové. Pak přišli na Hradištko premonstráti, kteří církev víc otevřeli lidem. Je tady Svatovítská kapitula, která vlastnila lešanský zámek…  Je to tedy krajina s tradicí, krajina, která si nezasluhovala být připomínána jenom jako cvičiště,“ popsal Václav Šmerák mnohaletou iniciativu spolku Mezi řekami a jeho příznivců.

Z pohledu vystěhování regionu je podle něj rok 2022 jakýmsi „finále“ vzpomínkových aktivit. „Podařilo se vydat publikaci Ohlédnutí II / Vystěhování ze středu Čech mezi Vltavou, Sázavou, Benešovem a Sedlčany 1942–1945. Tento sborník dokumentů a prací studentů navazuje na publikaci Ohlédnutí – Almanach 1942–2012, která vyšla v roce 2012. Myslím si, že to byl dobrý počin a závěr celé skoro 15leté epochy a už bude na mladé generaci, aby si to nesla dál,“ věří Václav Šmerák. Těší se také na třetí setkání – vzpomínku obyvatel vystěhovaného regionu – v Senátu Parlamentu ČR, které se uskuteční 8. dubna 2022. První vzpomínková akce se tu uskutečnila z popudu tehdejšího senátora a bývalého starosty Neveklova Karla Šebka (1951–2015) v roce 2012 a zúčastnilo se jí na 200 lidí z vystěhovaných vesnic a měst, o pět let později se s politiky v Praze sešli podruhé.

Vzpomínkové akce

Letošní 80. výročí vystěhování regionu připomene řada akcí. Například příležitostné noviny společenství Mezi Vltavou a Sázavou. Na konci loňského roku odstartovala své putování v Jílovém u Prahy venkovní výstava Když pampelišky nekvetly, která přiblížila historii koncentračního tábora Hradištko s doplněním historie vystěhování regionu. Expozici připravila Lucie Hašková, Václav Šmerák, Tomáš a Martina Tichých ve spolupráci s Regionálním muzeem v Jílovém. Součástí vernisáže byla přednáška o odchodu vojsk SS ze zabraného prostoru a pořad o Karlu Hašlerovi, který byl zavražděn v koncentračním táboře Mauthausenu, ale jeho písničky se „zpívaly“ třeba v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. Letos bude výstava ke zhlédnutí v Hradištku, Lešanech a dalších místech. Připravuje se přednáška v Městské knihovně v Benešově.

Byla vyhlášena dětská literární soutěž Krajina za mlhou věnovaná tématu vystěhování regionu. Vyhlášení výsledků proběhne v rámci setkání v Senátu 8. dubna 2022.

V distribuci je publikace z cyklu Staletí mezi Vltavou a Sázavou – vystěhování – Ohlédnutí II, která obsahuje ukázky z disertačních prací studentů a historiků věnovaných tematice vystěhování regionu. Jednotlivé práce jsou v celém znění vystaveny na www.mezirekami.cz. Publikaci lze zakoupit v informačních centrech v Neveklově a Benešově, v knihovně v Hradištku nebo si ji lze objednat na www.mezirekami.cz, e-mail: info@mezirekami.cz.

V souvislosti s 80. výročím vystěhování regionu byly rekonstruovány webové stánky Mezi řekami – www.mezirekami.cz –, kde jsou zveřejněny všechny dostupné knihy, materiály, dokumenty a filmy s tematikou vystěhování.

V rámci multižánrového festivalu Třebsínské zvonění se 2. července 2022 uskuteční setkání obyvatel vystěhovaných obcí, na němž bude představena maketa pomníku vězňům koncentračního tábora Hradištko, zastřelených při budování protitankového příkopu u Třebsína v závěru 2. světové války.  

Jahody, tramping a válka

Proč se Václav Šmerák začal zajímat o historii kraje mezi Vltavou a Sázavou? „Shodou osudových náhod – díky rodině, manželce, vojně, kterou jsem prožil v Kamýku nad Vltavou, ale hlavně proto, že jsem chtěl znát víc o místě, kde žiju. Tak jsem si ozřejmil pár věcí, které se vázaly k jahodám, druhé světové válce a nakonec i k trampingu, protože táta jezdil na Proudy (pozn. Svatojánské proudy – kolébka českého trampingu), a všechno to hledání historie se mi spojilo i do trošku osobních vzpomínek,“ vysvětlil. 

Václav Šmerák pochází ze staré zahradnické rodiny, která hospodařila na konci 19. století na pokraji Prahy ve Vršovicích. A právě k onomu zahradnictví se váže řada příběhů. Jeden z nich například vzpomíná Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944), etnografa, cestovatele, botanika a spisovatele přezdívaného Lovec kaktusů. „Měl u nás skleník s kaktusy. A naši pro něj nakonec vázali v roce 1944 i pohřební věnec,“ vypráví Václav Šmerák. Traduje se podle něj i to, že měli v zahradnictví tajnou schránku, z níž si během druhé světové války vyzvedávali zprávy odbojáři ze zpravodajsko-sabotážní skupiny Tři králové. Tou schránkou byl květináč, kterému se říkalo Kaktusák. „Bylo to ale všecko hrozně dávno a táta vždycky říkal jenom střípky. Až teprve později je bylo možné vložit do té mozaiky,“ popsal.

Jedním z dalších střípků byly i jahody. Kolébkou jejich pěstování v Čechách se staly Krňany. Přivézt je sem na konci 19. století nechal od přítele z Ameriky nájemce hospodářského dvora Svatovítské kapituly v Teletíně na Chlístově Rudolf Strimpl. „Na přelomu 19. a 20. století se v Praze jahody ve velkém nepěstovaly, vozily se od Vysokého Újezdu, z Hradištka atd. Na jaře tam vždycky musel někdo z našeho zahradnictví jet na nákup a domluvit objednávky, protože záhon jahod, který jsme měli u plotu, by poptávku zákazníků nepokryl,“ přiblížil Václav Šmerák. Když se pak řízením osudu ocitl v letech 1994–96 v Teletíně, zjistil, že bydlí v jednom křídle statku jahodáře Strimpla a že vesnice, ve které žije, byla za druhé světové války SS hofem, a že celá ta oblast byla vystěhovaná.

Z bývalého rodu zahradníků vzešli v budoucnu lékaři a učitelé, rodinná tradice zanikla a zbyly jenom vzpomínky. „Naše rodina byla trošku přímo-nepřímo tady s tou krajinou spojena, proto jsem se o to začal zajímat,“ popisuje Václav, který vystudoval FAMU. Podporu našel u řady přátel, mimo jiné spisovatele, novináře a scénáristy Vladimíra Kučery z pořadu ČR Historie.cs, který ho seznámil s řadou historiků. S dokumentaristou Josefem Dlouhým v roce 2008 natočil první snímek o vystěhování, následně pak vznikly další dva dokumenty. Významného spolupracovníka našel i v senátorovi Karlu Šebkovi… „Otázka vzpomínek na vystěhování má více poloh – jiná je u místních, jiná u generace dnešních mladých, kteří tyto informace přejímají,“ upozornil Václav Šmerák. Připomněl, že když téma vystěhování před lety otevřeli, neměli možnost opřít se o literaturu. V současnosti už existuje řada knížek, filmů i odborná publikace. Zdrojem cenných informací jsou také disertační práce studentů, ať už se věnují přímo historii, nebo téma zpracovali ze zájmu. „Na některých příkladech ukázali problematiku vystěhování v širších souvislostech. Vezměme si, že krajina mezi Sázavou a Vltavou, kolem Štěchovic a Slap, byla velice zádumčivá, dalo by se říct i trošku smutná, protože zemědělství se tady příliš nedařilo, řeka bývala na jaře velice krutá a těch pár luk na svazích nemohlo lidi uživit. Takže v letech 1920–25 toto území bylo jednou z nejchudších částí Čech. Nešlo tedy jenom o vystěhování, o 30 000 lidí, kteří odsud museli odejít, ale šlo taky o to, že ta krajina, která byla celá staletí zkoušená, dostala ještě takovou ránu v podobě cvičiště,“ dodal Václav Šmerák.

Po tomto zjištění byl podle něj ke zkoumání historie části regionu mezi Vysokým Újezdem a klášterem na Ostrově už jen krok. „Celá ta enkláva patřila od roku 999 k jednomu z prvních osídlení, které řídil klášter na Ostrově, zakládaly se tady statky, kostely, celá krajina byla v dobrém slova smyslu kolonizovaná až do husitských válek, takže měla i svoji obrovskou tradici. A pak přijde okupační armáda a ve jménu svých ‚velkolepých‘ cílů zničí kde co. Je to vlastně víc než hřích, je to jizva, která tady zůstala dodneška,“ uzavřel Václav Šmerák své povídání.

jt