Aviatik František Šimůnek: Já jsem to chtěl mít všechno český

Motto:

“Tak jsem si řekl, že když může lítat nějaký Frantík (Louis Blériot), proč by nemohl Franta z Nuslí?

Mezi výrazné osobnosti našeho regionu patří i rodák z Kozmic, velký sokol a významný průkopník českého letectví. Muž s železnou vůlí a ocelovými nervy – aviatik František Šimůnek (1878–1966). Podle záznamu v místní matrice byli jeho rodiči Antonín Šimůnek, syn příručního hajného, a jeho žena Františka, rozená Trnková, dcera místního rolníka. 

Františkův otec druhdy býval i studentem piaristického gymnázia v Benešově, ale hospodaření na malém statku v Kozmicích č.p. 27 mu z různých příčin nešlo. Přišla zemědělská krize a poslední ranou bylo, že rodině vyhořela stodola a hospodářství bylo prodáno v dražbě. Otec Šimůnek zprvu pracoval jako asistent stavbyvedoucího na stavbě železnice, někdy až ve vzdáleném rakouském Gmündu. Život měl těžký. Když přijel domů, vlastně jen spal…  Po jeho definitivním návratu do Kozmic téměř všichni pomáhali okolním sedlákům, ale i v Rousínově. Tatínkova pracovní cesta byla nadále už jen sestupná.

Mladého Frantu, mezi dětmi třetího, ještě v jeho školních letech stejně jako jeho tátu čekala tvrdá práce v malém lomu u Benešova. Oba dřeli v místě zvaném Na Babách. Tam se tehdy ručně dobýval a zpracovával kámen ke stavbě erárních cest vojenského cvičiště. Sourozenci porůznu podělkovali v zemědělství a kde se dalo. Nejstarší syn se učil v Benešově tiskařem. Na jeho radu se početná rodina posléze odstěhovala do Prahy. Dvanácté dítě, nejmladší dcera Barborka, umírá v epidemii na záškrt. Byli chudí. Otec pracoval jako sluha za šest zlatých týdně a také museli mnohokrát měnit bydliště. Posledním útočištěm byla svým charakterem živnostenská čtvrť Nusle. Bydleli ve dvou místnostech. Vlastní postel měli jen rodiče, ostatní spali na matracích po zemi.

Frantu a jeho sourozence, jako mnoho jiných tehdejších přistěhovalců z venkova, nesmírně zaujal vznikající nuselský spolek Sokol, který mladým lidem pomáhal v jejich všestranném osobním rozvoji. Pracovitý Frantík měl štěstí. Brzy vedl v Sokole dorost a vyučil se sítařem. Dnes sice jde o zaniklé řemeslo, ale v době Frantova mládí docházelo k rozvoji zemědělského průmyslu, který síta a všelijaké pletivo velmi potřeboval. 

Brzy po vyučení sítařským tovaryšem odešel mladý Šimůnek na zkušenou do Vídně. Dělal postupně nejen v Čechách, ale i v několika městech v Německu, Polsku a dobře se uplatnil, už jako mladý mistr,  ve švédském přístavním městě Malmö. Vždy pracoval – podle záznamů v jeho pracovní knížce – k plné spokojenosti zaměstnavatele.

Už v nuselském Sokolu poznal emancipovanou Marii, dceru faktora rukavičkářství, svoji pozdější lásku a manželku, která ho následovala do Švédska. Tahle země kvůli svým přírodním zdrojům bývala jakousi Amerikou v Evropě. Jenže za krátký čas se novomanželka rozhodla vrátit zpět do Prahy. Mistr Šimůnek rezignoval na dobré místo a svou ženu následoval. Po návratu do Nuslí si na základě úředního dispensu od výučního listu a po zaplacení taxy inkorporační mohl založit v Nuslích zámečnickou dílnu, která mu dobře prosperovala. Měl také učedníky i nějaké pomocné síly. Vyráběli vše od pletiva a mříží, dělali stavební zámečnictví, pouštěli se i do opravy motorů a vozidel všeho druhu. Pan mistr se zkrátka nebál ničeho, měl sám rozsáhlou praxi.

Osudovou odbočku udělal až v roce 1909. Tehdy v červenci Francouz Louis Blériot letecky zdolal kanál La Manche. Jeho letadlo Blériot XI bylo vystaveno téhož roku na podzim v pražském Pallace hotelu. Tam jej František Šimůnek, už posedlý svobodným létáním, vlastně okopíroval. Nákresy použil k výrobě svého vlastního aeroplánu, na němž chtěl mít všechno české: “Tak jsem si řekl, že když může lítat nějaký Frantík (Blériot), proč by nemohl Franta z Nuslí?“, uvedl později ve svých pamětech pro Národní technické muzeum. Skutečně, letadlo si vyrobil doslova na koleně. Už na jaře následujícího roku hotový stroj s motorem od české firmy Trojan a Nágl v Kolíně, plně schopný startu, vystavuje v nuselské sokolovně. Odtud ho táhnou přes celou Prahu s pomocí sportovníků z autoklubu   rovnou na výstaviště. Jde o první Čechem v Praze vyrobený stroj, jak uvádí i soudobý tisk. Svoje letadlo podle tehdejších zpráv při leteckých pokusech rozbíjel a pak těžce opravoval. Dílna mu přitom stála, a tak se riskantně zadlužoval. Po předchozích haváriích cizinců v Praze nebyla doba leteckému sportu nakloněna. Sponzora měl jen dr. Pačese z autoklubu,  a to za recesistickou reklamu na opravu zubů pro aviatika i celou jeho rodinu...

Aviatika Františka Šimůnka s jeho aeroplánem ještě čekaly náročné letecké pokusy a kruté překonávání mnohých, dnes až úsměvných obtíží. Protože v Praze měl problémy s „aerodromem“ a do Pardubic ho kvůli konkurenci nechtěli, přestěhoval svoje letadlo v roce 1911 do Plzně. Jeho úspěšné pokusy tam pokračovaly a budily obdiv i respekt. Padáky tehdy neexistovaly. František Šimůnek v západočeské metropoli ještě dvakrát havaroval, z toho jednou vyvázl s těžkým zraněním.  Po zdrcujícím pádu z výše cca třiceti metrů skončil v tamní nemocnici. Zahraniční noviny po Evropě, např. v Německu i ve Francii,  o něm psaly, že uhořel ve svém letadle. Se zlámanými žebry vzal zavděk i drobnou kapesní půjčkou od kolegy aviatika Tučka.

Zde už by to každý vzdal, ale nikoliv Šimůnek. Z nemocnice šel rovnou do hangáru a vymontoval z letadla motor... Znovu, tentokrát za pomoci firmy Daněk, započal s vlastní opravou aeroplánu. Jeho odvaha a houževnatost neznala mezí. Vyměňoval součástky i celé motory až do složení letecké zkoušky v Plzni. Ta trvala s pevným bodem přistání dvanáct minut! Krátce na to,  v září 1912, uspořádal velký letecký den v Praze na Pankráci. Přišlo na něj asi třicet tisíc diváků. Pak následovaly další vzlety, např. ve Slaném a Příbrami. Plánoval i jiné, leč musel z existenčních důvodů létání ukončit.

Za života postavil František Šimůnek celkem tři letadla, všechna vlastní konstrukce, byť „systému Blériotova“, jak psaly noviny a dodnes uvádí i odborná literatura. Myšlenku mít vše české opustil. Létání, třebaže měl už rodinu a dvě malé děti, ho stálo nepředstavitelné úsilí i veškerý majetek. Proto musel s velkými dluhy i dílnou začínat zas a úplně znovu. Pak přišla I. světová válka, v níž mu bylo dáno nastoupit “za císaře pána a jeho rodinu“ u pražské autokolonie se sídlem v Karlíně.

František Šimůnek dožíval poslední třetinu života velmi skromně. Žili s manželkou na malé chatce v dolním Posázaví, konkrétně v Podělusích. Jeho sousedé zde byli na letních bytech nikoliv náhodou.  Šlo o významné osobnosti – pražské sokoly, včetně dvou celostátních náčelníků dr. Augustina Pechláta a dr. Miroslava Klingera. Potkali bychom tu překladatele, dramatika a dramaturga Ericha A. Saudka, ornitologa J. Jirsíka, jeho sestru baletku a choreografku Ninu Jirsíkovou a mnohé další. 

Sokolský bratr, drobný živnostník, avšak významný aviatik František Šimůnek, muž s železnou vůlí a ocelovými nervy dosáhl, čeho si předsevzal. Přes všechny útrapy, které překonal, urval si svůj díl na skoupém osudu, jenž ho do života tvrdě zakalil. Pomohl tak českému letectví v jeho pionýrských dobách. Je uznáván, protože se svého snu o létání nikdy nevzdal. Dožil se éry proudových letadel. Teprve od roku 1957 byl zván na letecké dny do Prahy. Jeho dílo ocenil časopis Letectví, dokument o něm a jeho době vysílal v premiéře Český rozhlas v roce 1993. Dočteme se o něm v knihách o letectví i na internetové Wikipedii. Existují i magnetofonové archivní nahrávky jeho pamětníků, hodnocení historiků letectví, stejně jako dokumentace ve fondu Národního technického muzea.

Jeho přáním bylo, aby lidé pracující v oboru milovali letectví jako on, aby obstálo i ve světové konkurenci.

Mgr. Zbyněk Šimůnek, sociolog, prasynovec Františka Šimůnka