Výlet do království s vůní bylinek a dřeva

„Za mostem v úzké ulici, je krámek z dálky vonící meduňkou, rdesnem, skořicí…“ vybavila se mi slova písně Levandulová, kterou nezapomenutelně nazpívala Hana Hegerová. I tu levanduli jsem cítila, když jsem vstoupila do domku „za mostem“ v Týnci nad Sázavou, jehož veřeje zdobí z obou stran modré dřevěné vývěsní štíty s nápisy Masáže – Byliny – Čalounictví. Ještě něco v tom domě proto „vonělo“ – staré látky, lepidlo, dřevo… Napadla mě parafráze známého přísloví: Kolik řemesel znáš, tolikrát jsi člověkem. Kolik životů tedy Adriana Ondračková, majitelka toho domu a zdejšího Čalounictví Žbrdlinka, žije?

Manažerem svého času

„Vystudovala jsem ekonomickou školu, mohla bych být asistentka, účetní. Dnes už bych mohla mít účetní firmu, ale to bych musela ‚sedět na zadku‘ v číslech, a papírování mě moc nebaví. Ekonomická škola mi ale do života dala hodně. Umím si spočítat ono ‚má dáti/dal‘, umím se rozhodnout na základě čísel… ekonomická úvaha je důležitá, nestřílím do tmy, mám všechno spočítané,“ říká. Po škole byla zaměstnaná v bankách, po mateřské dovolené začala pracovat pro město a nastoupila do týneckého muzea. Zajišťovala tu mimo jiné renovaci dobového nábytku a úpravy historických prostor. Mezitím si udělala masérský kurz, později se vyučila čalouníkem. „Dneska už vím a můžu si to dovolit říct, že jsem moc ráda, že pracuju pro sebe, můžu se svobodně rozhodovat. Ano, musím se nějak živit, musím každý den pracovat, musím být manažerem svého času…,“ říká Adriana.

Na masáže, kterým se věnuje 20 let, logicky navázalo studium bylin. Vyvstala ale otázka, zda ji tento obor zabezpečí na celý život, jak dlouho ho bude fyzicky zvládat. Když se proto před pár lety rozhodovala, kudy se bude ubírat její další cesta, padla volba na čalounictví. „Celý život pracuju rukama, mám ráda látky, sbírám staré věci, takže to potom bylo hodně jednoduché rozhodování – začnu čalounit. Šla jsem na kurz a myslela si, že jsem se za těch sedm dnů naučila řemeslu. Přihlásila jsem se tedy jako pomocnice do čalounické dílny v Jílovém u Prahy a paní mistrová mě brzy vyvedla z omylu. Chtěla po mě základní věci a já jsem je neznala,“ přiznala. Přihlásila se proto na Střední školu řemesel v Brně a tři roky čekala, než pro vzdělávání dospělých otevře obor čalounictví zakončený výučním listem. Z osmi adeptů, kteří ke studiu tehdy nastoupili, jich dokončilo pět.

„Už mně to stačí, v profesním životě jsem momentálně spokojená,“ odpovídá Adriana na otázku, co by ještě chtěla zvládnout. „Když děláte doma, dům vám pořád něco naznačuje – v každých dveřích, které otevřu, na mě kouká práce. Takže se spíš zaměřím na to, abych všechno zvládla, protože zakázek máme dost.“

Nedělej věci, které tě bolí

Od masáží a bylinek byl jen krůček k diagnostice zdraví člověka. „Všechno se vším souvisí – když vás bolí nějaké místo na těle, tak to má nějakou souvislost s životním stylem, stravou, návyky a zlozvyky, stresem. Bolest se tím ‚propisuje‘. Běžné věci, které člověka sužují, se dají jejich uvědoměním si, změnou návyků a bylinami odstranit nebo zmírnit,“ popisuje Adriana své zkušenosti z praxe. Byliny jsou ale podle ní jenom „berlička“, opěrný bod, který všechno nevyřeší. Podmínkou změny je, aby si člověk uvědomil své zlozvyky, návyky a věci, které mu nedělají dobře. Každý totiž ví, co by měl a neměl dělat, ale spousta z nás si vzájemnou souvislost s neduhy, které nás trápí, nepřipouští. „Každý sám dokáže sebe nejlépe vyléčit, stačí nedělat věci, které tě bolí,“ dodává Adriana.

Při terapiích a masážích využívá oleje, masti, krémy, tinktury a čaje vlastní výroby. Malé množství bylinek si pěstuje na zahradě u domu, přednost ale dává divoce rostoucím rostlinám. „Každá bylina potřebuje své prostředí a když ji zasadíte na zahradu nebo do skleníku, či ji věnujete extra péči, její vlastní přirozený život se do ní nepromítne a dá mi ze sebe pak jen část. Pro příklad: když budu na zahradě zalévat třezalku, bude to mít holka jednoduché a tolik mi toho nedá, protože bude polorozmazlená. Když ji natrháte na suchých skaliskách, tak je úplně jiná, taková divoká. Pro byliny proto chodím tam, kde rostou,“ poznamenala.

Budoucnost v historii

Životní cestu dál vidí Adriana v čalounictví. „Myslím si, že bych se jím v budoucnu mohla zabývat déle než masážemi, které jsou fyzicky více náročné,“ vysvětluje. Vzhledem k tomu, že její pracovní den je delší, než kdyby „seděla“ v kanceláři, potřebuje, aby ji práce naplňovala. „Masáže jsou o vztahu s klientem. Mám letité zákaznice, se kterými si povídáme o všem. I o tom, že potřebují něco očalounit,“ směje se a zároveň prozrazuje, jak získala některé klienty.

Na nezájem zákazníků si nestěžuje. Žiju u frekventované cesty v centru Týnce, takže hodně lidí, co projede kolem a uvidí náš vývěsní štít, se ozve. A taky jsem okusila sílu sociálních sítí, na Facebooku se informace rozšířily tak rychle, že jsem musela udělat pořadník na zakázky. Takové kvantum práce jsem si neuměla ani představit a mám potom černé svědomí, jestli třeba náhodou zákazník na to křeslo nečeká moc dlouho (jakože čeká) a jak to udělat, aby to bylo rychleji. Práce bylo zaplaťpánbůh dost i přes dobu covidu a uvidíme, jak se ekonomika bude vyvíjet, jestli lidé budou mít dost peněz, protože jak masáž, tak čalounění jsou dvě věci, které si, když bude nejhůř, můžete odpustit. Pořád si připomínám, že musím být za vše, co mám, vděčná a pokorná,“ dodala Adriana.

Čalounila už křesla do penzionu v Malé Úpě, další zákazník byl až z Olomouce… „Ptala jsem se jich, proč si mě vybrali, že je u nich v okolí určitě taky nějaký čalouník, ať to neposílají přes půl republiky, ale pociťuju, že je nás asi málo,“ říká. Fascinují ji také příběhy, kterými kusy nábytku ožívají. Někteří majitelé je ochraňují jako krásné dědictví po předcích, někdo si koupil vzácný kousek v aukci… „Mám jednu milou zákaznici, která si ode mne nechala přečalounit sedací nábytek v celém domě. Dělám ho postupně už třetím rokem, v jednom stylu, paní chce zvládnout rekonstrukci svého nábytku, než půjde do důchodu,“ dodává. 

Kamarád jí prý říká, že ve svém věku by měla být mistrovou v oboru, a ne teprve s oborem začínat. „Jsem manuálně zručná, práce mi jde, je to ale také o trpělivosti – některou věc prostě nepustíte, dokud to podle vás není ono, a to je smyslem řemesla. Mám malou dílnu a v ní zvládnu jenom něco, tím pádem si vybírám. Některé věci nemůžu dělat proto, že je sama neunesu a kladku tu nemám. Takže čalouním křesla, židličky, ušáky, sofa, prostě kusy, které se vejdou do dveří a dílny,“ popisuje. Se zákazníky také často diskutuje o ceně. Aby pochopili, že znovu očalounit „vysezenou“ nebo nekvalitní sedačku bude dražší, než kdyby si koupili novou. „Když je to ale jejich milovaný kousek, tak to respektuju,“ dodává. Dokáže vyměnit čalounění z látky, kůže i koženky, udělá i drobnější opravy dřevěných částí nábytku – na těch složitějších spolupracuje s uměleckým truhlářem.

Koníček s vůní benzinu

Volného času Adriana moc nemá a když už, tak jde na bylinky. „Letos mě příroda pěkně honila, protože jak pršelo, na loukách a v lese kvetlo všechno naráz. Musela jsem to zpracovat, což taky zabere spoustu času, k tomu mám ještě veliký dům a zahradu, takže jsem ještě uklízečka, kuchařka a zahradnice…,“ směje se. Řešením je podle ní najít si někoho, kdo by jí pomohl. O masážní salón se dělí s další kolegyní, místo v něm má i manikérka, pedikérka a kosmetička. Novou pomocnici má také v čalounické dílně…

A co další koníčky? Tři krásné měsíce se letos těšila ze štěňátek, než je poslala do nových rodin. Ráda si čte, podívá se na dobrý film, zajde do divadla nebo na výstavu, vyrazí si s přáteli do společnosti. „A taky si moc přeju elektrokolo,“ prozradila. Ráda totiž cestuje, ale po perném pracovním dni ji prý už moc sil na zdolávání kopců nezbývá.

Ještě jednu velkou zálibu Adriana přiznává – motorovou pilu –, polínka do kamen s ní ale neřeže. „Neskutečně obdivuji, když někdo umí s tímto pro mě šíleným strojem tvořit jemné kontury. Když jsem pracovala na úřadě, měli jsme tu řezbářské sympozium a sochy, které na něm vznikly, zdobí Týnec dodnes. Líbilo se mi to, tak jsem se tam jednou přihlásila. Myslela jsem si, že se to dva tři roky budu učit a pak si doma ve volných chvílích budu vyřezávat. Letos to bylo už devět let, co to zkouším. Ale zjistila jsem, jak je to náročné, že strach a obava jsou ve mně v tu chvíli větší než jistota, kterou potřebuji,“ přiznává. Pod dohledem zkušeného řezbáře se ale občas do nějakého díla pustí.

jt

Přílohy ke stažení:
Výlet do království s vůní bylinek a dřeva