Zdeněk Sternberg k Vánocům dostane novou knihu Sokolnictví

Rozhovor vyšel 9. prosince 2020 ve zpěvníku Česko zpívá koledy, který je přílohou Deníku.

Předvánoční čas vybízí k rekapitulaci uplynulého roku, zamyšlení i setkání s rodinou a přáteli. Jak se na Vánoce chystá a jak je prožívá, jsme se zeptali hraběte Zdeňka Sternberga.

Zdeněk Sternberg oslavil v létě své 97. narozeniny. Celým jménem Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg je potomkem starobylého šlechtického rodu Sternbergů a je současným majitelem hradu Český Šternberk a zámku Březina na Rokycansku.   

Jak se žije na hradě Český Šternberk? 

Pro mě jako obyvatele hradu se zde žije úplně stejně jako komukoli jinému v jeho prostředí. Je to věc zvyku, že žijete ve staré historické budově.

Co ještě teď v zimě musíte na hradě udělat?

Udělat se toho musí ještě hodně. Stále probíhá restaurace po mnoho staletí poškozených součástí jednak omítek, jednak vazeb krovů. Snažíme se alespoň nějak využít vynuceného uzavření návštěvnického provozu a děláme takové údržbové práce, které během naší celoroční sezóny uskutečnit nelze. 

Jak vypadá běžný den hraběte Zdeňka Sternberga?  

Můj běžný den je přizpůsoben mému věku, už není tak aktivní jako býval v dřívějších letech. Omezuje se na každodenní stručné konference s paní kastelánkou, zejména ohledně pokračujících stavebních oprav na hradě, a občasných diskusí se správci lesního a zemědělského hospodářství. Zbytek času trávím čistě soukromými zájmy, například sleduji aktuální situaci doma i ve světě prostřednictvím novin a televize.

Jak se připravujete na Vánoce... 

Musím se přiznat, že se nepřipravuji vůbec. Radost očekávání blížících se Vánoc je věc, která vzkvétá v dětství a v mládí a poté ochabuje a stává se rutinou. V našem věku u nás už ani nemáme o Vánocích stromek, jen si vzájemně přejeme Boží ochranu a požehnání a splňujeme křesťanské náležitosti svátku narození Krista.

Co máte na Vánocích nejraději? 

Vědomí, že slavíme narození Krista, které vychází z mého křesťanského přesvědčení. Světsky už dnes Vánoce nijak nevnímám.

Jak vypadá váš Štědrý den? 

V mém věku a podle našich zvyklostí v posledních desetiletích Štědrý den ničím nevyniká a neodlišuje se od jiných dní.

Z čeho se skládá vaše štědrovečerní menu? Jíte českou klasiku – smaženého kapra s bramborovým salátem? 

Ano, ovšem v mém dětství se u nás na Štědrý den sice jedly ryby, ale ne kapr, byly to spíše lepší ryby jako štika či candát a neupravovaly se smažením, ale pekly se či vařily na zelenině.

Zažil jste nějakou veselou vánoční příhodu, o kterou byste se s námi mohl podělit? 

Konkrétní historku si teď nevybavím, ale když jsem byl dítě a dospívající, byly u nás Vánoce vždy okázale slaveny. V jídelně stála veliká jedle až do stropu a rodiče, zejména matka, nejprve obdarovali děti z Českého Šternberka, pak hradní zaměstnance a nakonec jsme přišli na řadu my – já a mých osm sourozenců.

Zpíváte o Vánocích vánoční koledy a má to u vás nějakou tradici?  

Dnes už vůbec, ale vzpomínám si, že jako chlapec jsem zpíval docela přijatelně, měl jsem sluch a ve sborech jsem zpíval druhý hlas. To jsou už ovšem dávno zašlá léta.

Co si myslíte o každoročním předvánočním shonu, nakupování a šílenství v nákupních centrech? 

Příliš mi to neimponuje. Chápu zákazníky, že se snaží v poslední chvíli sehnat nějaké dárky a nějakým způsobem oslavit Vánoce, ovšem osobně mě takové davové psychózy spíše odpuzují.

Jaký vánoční dárek by vám udělal největší radost a čím nejraději obdarováváte své blízké? 

Největší radost bych měl, kdyby všichni moji rodinní příslušníci, blízcí a zaměstnanci prožívali spokojeně nejen Vánoce, ale i celý svůj další život. Abychom se zaměstnanci trávili společný pracovní čas v pokoji a ve spokojenosti.

Kdybyste měl možnost nadělit si dárek sám sobě, co byste si nadělil? 

Nadělil bych si abstraktní situaci – abych nebyl zatížen žádnými starostmi.

Jeden vánoční dárek ale Zdeněk Sternberg letos v předstihu dostal, a to reedici své knihy Sokolnictví. Poprvé vyšla před více než 50 lety a byla první publikací v naší literatuře, která se věnovala jednomu z nejstarších způsobů lovu. Zdeněk Sternberg v ní na základě vlastních zkušeností podrobně popsal zákonitosti lovu zvěře pomocí cvičených dravců. Věnuje se v ní historii sokolnictví, popisuje dravce vhodné k lovu, předkládá podrobný rozbor obecných zásad sokolnického výcviku. Publikace nyní vyšla znovu v doplněné verzi. Editor Jaroslav Pelíšek ji rozšířil o kapitoly z novodobých dějin, mimo jiné o založení Klubu sokolníků při Československém mysliveckém svazu v roce 1967, zápis českého sokolnictví jako nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2010, představuje Dům sokolníka na Pražském hradě nebo pomyslnou síň sokolnické slávy. V rozšířeném vydání knihy je velké množství barevných fotografií a autorských kreseb Petra Indí Straky.

Co je na „nové“ knize Sokolnictví nejzajímavější? 

To je třeba přenechat čtenáři, autor to může jen těžko subjektivně posuzovat. Je sepsaná z mých dávných zkušeností z mého mládí a z mého tehdejšího nadšení pro sokolnický lov. Rukopis jsem napsal těsně předtím, než jsem emigroval do zahraničí v roce 1968.

Jaký pro vás byl rok 2020? Rekapitulace... 

Byl to rok pro mě obtížný, protože jsem měl různé zdravotní problémy, se kterými jsem zápolil, ale celkem vzato si nemohu stěžovat. Cítím se přijatelně, přiměřeně svému věku. Sám sebe se téměř denně při zpytování svědomí ptám, je to součást praktikování mé křesťanské víry. Je to taková rekapitulace uplynulého dne, kde jsem působil chybně a kde dobře, abych to do budoucna dokázal napravit.

Jaké je vaše životní motto?

Mým mottem je obecná slušnost v každém ohledu, subjektivní slušnost zahrnující všechny kladné vlastnosti a působící vhodně v prostředí, ve kterém žiji.

Poselství a přání do Nového roku...

Přeji spokojenost, zdraví a aby byl každý svým jednáním prospěšný ostatním, kteří každého z nás společensky obklopují.

Zdeněk Sternberg (* 15. 8. 1923) pochází z významného českého hraběcího rodu Sternbergů, jehož kořeny sahají až do 12. století. Měl se stát právníkem, ale nebyl připuštěn k promoci. Po roce 1948 pomohl několika lidem ilegálně přejít hranice. Pět let strávil v karvinských dolech, z toho dva roky jako příslušník PTP. Od roku 1956 pracoval jako kulisák v Karlínském hudebním divadle, a to až do své emigrace v roce 1968. V Rakousku se postupně vypracoval až na zástupce ředitele potravinářského koncernu. Po sametové revoluci se vrátil do Československa, kde v roce 1992 restituoval rodový majetek včetně hradu Český Šternberk (vystavěn 1241), který od té doby postupně rekonstruuje a zvelebuje. V roce 2005 mu byla udělena medaile Za zásluhy. Žije na Českém Šternberku spolu se svou manželkou Alžbětou (* 1929), s níž má syna Filipa (* 1956), který je právníkem a žije střídavě v Rakousku a v Česku.