Rudolf Schmaus (1876 – 1966)

Úvodem si připomeňme, že byl tvůrcem našich prvních a nejvyšších československých papírových bankovek, ale životním povoláním působil jako pouhý úředník, i když v nejvyšších pozicích finančního sektoru. Pocházel z Rokycanska a po absolvování tehdejšího reálného gymnázia pokračoval na obchodní akademii a do světa vstupoval se znalostí těch nejběžnějších jazyků, jako byla němčina, angličtina, francouzština, ale i maďarština, navíc také český a německý těsnopis. Jeho prvním pracovištěm se stala Zemská banka království Českého. Žil v Praze a počínal si v mládeneckém životě nepředstavitelně skromně i podivínsky, i když s vysokým měsíčním platem patřil mezi honoraci. Traduje se, že si v kanceláři po úředních hodinách „štrikoval fusekle“ čili ponožky. A v době, kdy v Dolním Posázaví se začaly stavět první chaty, našel si tady na půlstoletí opuštěné místo k „rekreačnímu pobývání“.

Jílové u Prahy, Kabáty č. p. 4

Čihákovy „PAMĚTI královského horního města JÍLOVÉHO a jeho zlatých hor“ připomínají, že na tomto místě stával mlýn, který už začátkem 17. století dodával potřebné suroviny tenkrát několika jílovským pivovarům. Pak vyhořel a po dlouhá desetiletí byl opuštěn. I když byl bezpochyby opraven a střídali se majitelé, ve dvacátých letech minulého století ho jako opuštěnou budovu zakoupil pražský úředník Rudolf Schmaus, svobodný mládenec. Jezdíval sem autem s řidičem, tady pojedl kousek chleba s uzeninami, vytáhl zbytek v košíku  provazem na trám pod strop kvůli myším, odpočinul si na slámě a pak si odjel popovídat s honorací do zlatohorního města Jílového. Jeho návštěvy měly určitou pravidelnost a vzbudily také pozornost malých i velkých zlodějů, kteří tady hledali ukrytý poklad. Celkem právem, neboť jim bylo známo Schmausovo napojení na přední pražské bankovní domy, ale také nedávná minulost spojená se služebním pobytem v USA za účelem tisku prvních nejvyšších československých bankovek. Tenkrát mu bylo vyplaceno na služební výdaje  deset tisíc dolarů. Kromě schopností měl totiž také plnou důvěru tehdejšího ministerského předsedy. Vezl si obrázek Hradčan, který účelově koupil v jednom pražském obchůdku za pár drobných, aby ho nechal umístit na budoucí československé bankovky. Američané rychle pochopili Schmausovy schopnosti, ale také vlastní možnost uplatnit svůj budoucí vliv v této středoevropské zemi, a proto se dílo podařilo.

Úspěšný začátek i konec

Tisk bankovek se skvěle podařil. Obě strany v přísné tajnosti spěly k poslední fázi, a to k transportu bankovek do Evropy. Jedinou možnou cestou bylo lodí přes oceán. Bankovky byly uloženy v dřevěných bednách, dopraveny na francouzské pobřeží, ale bez zájmu o jejich další osud vyloženy na liduprázdném pobřeží. R. Schmausovi se v Americe podařil doslova husarský kousek po předcházejícím odmítnutí zavedení československé frankové měny. Své názory tehdy odborně přiblížil v knižních publikacích s názvy NEUDRŽITELNOST A NEDOZÍRNÉ NÁSLEDKY KOLKOVÁNÍ PENĚZ (únor 1919)  a VE SLUŽBÁCH PENĚZ A ČÍSLIC (1922).

Připomeňme si ještě, že  R. Schmaus už před vysláním do USA zastával v Rakousku-Uhersku významné bankovní postavení, a to v pražské filiálce Rakousko-uherské banky. Samotné „kapesné“ činilo deset tisíc amerických dolarů na služební výdaje. Z této částky však vrátil celé tři čtvrtiny se zdůvodněním, že nový stát musí šetřit.

Také pozemní návrat do Prahy se R. Schmausovi bez problémů podařil, i když v době čekání na odvoz byl sám s novými československými bankovkami, jimž doslova vévodily Hradčany a kromě bankovních nezbytností motivy postav žen a dívek. Navíc stačil v USA R. Schmaus odstranit doslova na poslední chvíli na bankovkách jazykový „překlep“ v českém jazyce.

Kabáty č. p. 4

Tento někdejší středověký mlýn si R. Schmaus ještě před cestou do Ameriky natolik oblíbil, že si ho ve 20. letech zakoupil jako letní sídlo, i když v roce 1905 bylo poškozeno ohněm. Uvnitř byl sice zednicky obnoven, ale na vybavení k obývání už nedošlo. Skromnému R. Schmausovi to však nevadilo. Sem ho vozil řidič autem. Bankéř tady přespával na slámě a skromně pojídal chléb s uzeninami, které kvůli hladovým myším ukládal zpátky do proutěného košíku a provazem vytahoval na trám ke stropu. Po odpočinku a ve smluvenou dobu odjížděl autem do města, aby si popovídal s jílovskou honorací tehdejších předválečných let.

Schmausův pobyt v opuštěném mlýně však neušel také pozornosti zlodějů. Navíc samotné místo a les z obou stran je přímo vybízely k jejich opakovaným pokusům „o štěstí“ v podobě o uloženém pokladu. Jenomže R. Schmaus tady žádný nikdy neschoval.

Bankéřova obliba tohoto místa pokračovala i po druhé světové válce. Po určitou dobu a při vhodném počasí zpestřoval svou přítomnost projížďkou na loďce s přáteli po mlýnském rybníce, což také dokazují fotografie v článku J. Moravce. Ten mimo jiné připomněl i  Schmausův odchod na věčnost z tohoto místa 26. prosince 1966.

Moje osobní vzpomínka a snad i naděje

O dva roky předtím jsem chodíval kolem budovy cestou k vlaku do Poříčí nad Sázavou za svými rodiči na víkend, neboť jsem se začal učit na jílovské škole. Ale jen pohledem mne budova přitahovala svou mimořádnou velikostí kolem malých rodinných domů. Nejen jeho opuštěnost mi ale nedovolila, abych sem vstoupil. V následujícím desetiletí byla budova koupena, opravena a opět přitahovala pozornost svým budoucím využitím, což připomínala firemní deska o učebních a školicích účelech. Ta už nedovolovala cizím vstup. Jenomže brzy se sem vrátily zase klid a opuštěnost. Ty dosud trvají v této úhledné budově, která se nachází na zhruba poloviční vzdálenosti od jílovského náměstí k železniční stanici.

A ta naděje?          

Dvacet stran textu J. Moravce se vzácnými fotografiemi původních bankovek i míst, kde pracoval bankéř i znalec padělků R. Schmaus snad jednou „vstoupí“  do knížky o Jílovsku spolu s dalšími zajímavostmi nejen o dolech a tunelech Posázavského pacifiku, o zlatě od doby Keltů do sedmdesátých let minulého století, o několika ministrech z Jílovska či o zařízené vojenské nemocnici z r. 1954, kam dosud nevstoupil personál ani pacienti. Naštěstí, protože byl vybudován nikoliv pro mírové účely. Má svého majitele, ale dodnes je nevyužita, a proto chátrá zvenku a jistě i zevnitř. Odstranění objektu by však údajně šlo do miliónů.

Rád bych se na publikaci podílel, do níž bych vložil také vzpomínky nejen řady jílovských pamětníků, najde-li se nakladatel. Skromně připomínám, že by to bylo další pokračování mých předcházejících publikací v celkovém čtvrt milionovém nákladu ovšem s obsahem doplňkových cvičebnic ve stylu hrátky s mluvnicí a pravopisem a literaturou. Nezávisle jsem navázal na smutný osud odpůrce hitlerovského Německa R. Formise a jeho vysílání z hotelu Záhoří na Vltavě. Událost jsem přiblížil v necelých padesáti pokračováních ve středočeském deníku Svoboda. Čtenáře zaujalo, a proto mělo dostat knižní podobu. Rok 1969 tomu zabránil. O pár let později vzbudil pozornost příběh z někdejšího koncentračního tábora z roku 1946 s názvem Štěchovický archiv, který pro změnu odvezli západní spojenci. Po diplomatickém jednání sice bylo přes 30 odvezených beden vráceno, ale chyběl obsah na vnitřní straně víka.                                                                                            

Jaromír Košťák