Černobílé vzpomínání

Fotografie rozesmátých dětí stavějících na břehu řeky hrad z písku, táborníků pod plátěným stanem, rybářů snažících se na dřevěný prut ulovit aspoň nějakou „čudlu“, lidí koupajících se u jezu nebo čekajících na loďku s převozníkem… ale především fotografie samotné řeky Sázavy, která učarovala každému, kdo se kdy ocitl v její blízkosti. Řeknete, že to není nic nového pod sluncem? Že podobných snímků jsou propagační materiály plné? Pak vězte, že záběry, které máme na mysli, dělí od současnosti desítky let. Ani se nechce věřit, že tu útlou knížečku černobílých fotografií nazvanou Léto na Sázavě, která na nás „čekala“ v internetovém antikvariátu, vytvořili Emanuel Vladimír a Jiří Danihelovští (otec a syn) někdy v 50. letech minulého století. Vydala ji tehdy a „ochotně a bezplatně“ poskytovala Cestovní informační služba („prostě CIS“) v Benešově u Prahy. Stejně jako druhou útlou knížečku nazvanou Střední Povltaví, kterou jsme získali podobným způsobem. Pojďte si je s námi prolistovat!

Léto na Sázavě

Má dvaadvacet stran černobílých fotografií a typickou „vůni“. Vůni zažloutlého papíru, staré krabice z babiččiny půdy, dlouho neotevřeného šuplíku… prostě vůni vzpomínek. Listovat jí je jako dívat se na film pro pamětníky. „Jedni sem na Sázavu přicházejí s chlebníkem na boku jako poutníci, druhé láká voda a slunný břeh, a jiní horolezecky se pachtí po skalách vzhůru do svých „bytových jednotek“ přilepených na stráních, kde lze rozměry místností počítat takřka jen na centimetry. A všem září radost z tváří – a zdola od řeky zaznívají jásavé hlasy velkých i dětský smích…,“ popsali autoři v úvodu publikace tehdejší atmosféru v nejoblíbenějších úsecích jedné z našich nejhezčích řek – pod Medníkem, zlenickou Hláskou a u Staré Dubé.

Střední Povltaví

Druhá knížečka s 22 černobílými fotografiemi je pomyslným výletem pod hladinu vodní nádrže Slapy. „Budovatelské proměny našeho života změní tvář naší střední Vltavy. Pod vodami přehrad zmizí drobné osady vorařů, letní chaty i ony starodávné chaloupky pod stráněmi skal hlubokého dolu řeky, jakou ji znali turisté, vodáci a rybáři… Změní se Vltava od Cholína za bývalé Svatojanské proudy – a proto jsme se vydali do oněch míst očekávaných velkých dějů, abychom objektivem zachytili ještě několik koutků z té mizející povltavské idyly,“ avizovali v úvodu autoři svou obrázkovou výpravu. Lze jen tušit, kde se pod vodou ukrývají místa, která se ocitla v hledáčku jejich fotoaparátu: strmá skaliska, břeh, kde stával starý vodní mlýn, stanový tábor nebo kotviště dřevěných pramic, kudy jezdil výletní parník…

Svědkové minulosti

Každé podobné setkání s takovými svědky minulosti, jimiž bezesporu obě publikace jsou, je velkým dobrodružstvím. I když fotografie v nich „mlčí“, přesto hodně „povídají“. A je zajímavé se do jejich „hovoru“ zaposlouchat. Můžete se tak třeba dovědět, že z vyhlídek kolem Jílového u Prahy a Medníku je na meandry řeky Sázavy stále krásný pohled, i když ho někdy trochu zakrývají větve přerostlých stromů. Nebo že veřejná říční koupadla s přívozem pod zříceninou hradu Zlenice-Hláska stále fungují, či to, že v blízkosti železniční trati nad řekou u Staré Dubé jsou pořád vidět zbytky zaniklého sídlištního komplexu z 13. století.

Podobné pohledy se nikdy neomrzí, proto jsou jich plné také současné propagační materiály zvoucí turisty k návštěvě Posázaví. Příkladem je barevná brožurka, kterou už 15 let vydává společnost Posázaví o.p.s.

Emanuel Vladimír Danihelovský – volnomyšlenkář a propagátor turistiky

Vraťme se ke dvěma útlým knížečkám, které uvízly v naší síti. Spojuje je jméno Emanuela Vladimíra Danihelovského. Co o něm víme? Narodil se 24. prosince 1884 v Praze. Odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze, přestěhoval se do Benešova, pracoval ve zdejší Hospodářské a úvěrní a oženil se s dcerou místního knihkupce. Jako zanícený volnomyšlenkář psal do novin, čímž si znepřátelil nejen církev, ale také následníka rakousko-uherského trůnu a majitele konopišťského panství Františka Ferdinanda d´Este. A to se mu stalo osudným. Když v jedné ze svých básní nazvané "Verbotener Weg" (Zakázaná cesta) veřejně kritizoval zamezení přístupu do parku u konopišťského zámku, doporučilo mu vedení banky, aby změnil zaměstnání i bydliště. A tak se roku 1914 s rodinou přestěhoval do Ústí nad Orlicí. Městečko a jeho okolí si jej natolik získalo, že se pustil do jeho propagace. Spoluzakládal samostatný odbor Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí, v roce 1921 vydal turistického průvodce "Poorlicko," přispíval do turistických časopisů, podílel se na vydávání propagačních brožurek i jiných regionů. V roce 1946 se vrátil do Benešova, kde dalších dvacet let pracoval v oblasti turistiky a vydal několik publikací s touto tematikou. Zemřel 26. 5. 1967.

Pradědeček by měl radost

„Svět je malý a o náhody v něm není nouze“ – právě tato věta obchodního cestujícího s jabloneckou bižuterií pana Lustiga v podání herce Arnošta Goldflama z legendární pohádky Lotrando a Zubejda mně vytanula na mysli, když jsem se dověděla další zajímavou informaci o Emanuelu Vladimírovi Danihelovském. Jeho pravnučkou je Lucie Nazon, benešovská rodačka žijící ve francouzském Sainte-Agnès, partnerském městě Benešova. I díky ní vydalo v roce 2018 Sdružení přátel Sainte-Agnès ve spolupráci se společností Posázaví o.p.s. propagační brožurku o této nejvýše položené obci na pobřeží Evropy. Rodinné geny se prostě nezapřou…

jt

I když Emanuel Vladimír Danihelovský nafotil tisíce krásných snímků, jeho kvalitní portrét je vzácností. Zveřejněné fotografie z jeho života jsou z archivu Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Na posledním snímku je titulní stránka brožurky Léto na Sázavě.

Přílohy ke stažení:
Černobílé vzpomínání