Krása hliněných dýmek

Mezi trvalé nabídky Regionálního muzea v Jílovém u Prahy patří historie těžby zlata. To bylo proklamováno již kněžnou Libuší. Panovníkům včetně Karla IV. zajišťovala hlavně důlní těžba příjem vzácného kovu. Dodnes se připomíná slogan o tom, že v podzemí se získávalo, z tekoucích vod vypíralo, v jílovské Šmelcovně tavilo, z dnešního muzea putovalo k vážení do nedaleké Libře a odtud putovalo na Vyšehrad. Součástí muzejního dění jsou také časté výstavy. Jedna z posledních přibližuje dnes už téměř legendární kouření z dýmky.

Evropa objevila tabák

Tedy virginský, a stalo se tak spolu s brambory a kukuřicí v době objevení Ameriky. Podle lodního deníku na Kubě se rychle rozšířily zprávy o tom, že domorodci „pili kouř“ ze smotaných listů tabáku. Objev „chutnal“.  V portugalském Lisabonu se už v roce 1558 prodával jako šňupací  a následně  lavinovitě zachvátil Evropu. Postupně získal příznivce mezi pány i kmány. Mohli bychom také připomenout královnu Alžbětu I. a jednoho z jejích oblíbenců, který svou dýmku téměř neodkládal. Záhy se ovšem objevili i odpůrci kouření. Dějiny  zaznamenaly dlouholeté tresty vězení, ba dokonce i popravu v roce 1618 Sira W. Raleighena, který uvedl tabák na anglický dvůr. Dlouhý by byl výčet událostí kolem kouření, jehož doličným předmětem se stala dýmka. A právě jílovské muzeum přibližuje tuto evropskou  tradici výstavou nazvanou KRÁSA HLINĚNÝCH DÝMEK.

Cesta tabáku Evropou

Na jejím počátku byla třicetiletá válka, která vedle hrůz ničení přinesla také masové rozšíření této rostliny po Evropě. Kolem roku 1674 se dá mluvit už o tabákové invazi. Ta zachvacuje kromě vojáků doslova všechny vrstvy obyvatelstva bez ohledu na věk, pohlaví a majetkové poměry. Samotné požívání tabáku má podobu šňupavou, už zmíněné pití kouře, ale také jedlou v podobě žvýkání. Snad všude, dokonce v kostelích a v chrámech! Nezapomíná se sice na hmotné ztráty, jako požáry způsobené odhozením nedopalku či zapomenutím doutníku nebo cigarety v místech následného vznícení. Nejednou však způsobily škody děti, které se snažily napodobit dospělé. Málokdo tenkrát však tušil škodlivý vliv tohoto zvyku na zdraví. Samozřejmě ne všude a ne každý podléhal téhle „chutnající“ módě. Rostl  počet příznivců, ovšem také odpůrců. A tak se objevují zákazy, na opačné straně však také připomínky velkých hospodářských příjmů z tabákové obliby. Zprvu spíše tušícími problémy se začíná zabývat i legislativa. Zemský sněm už kolem roku 1660 mimo jiné bere na vědomí, že příjem z tabáku se stal vítaným přínosem pro zemskou pokladnu. A tak na samém počátku 18. století vznikl první říšský tabákový monopol. Pro české země byl realizován 10. října 1701. Zahrnoval nejen tabák, ale také výrobu a obchod s dýmkami. Jejich podoba, velikost, barevné i obrazové doplňky se nejen v bývalém Rakousku-Uhersku staly obrovským kšeftem.

Toto všechno nabízí výstava jak v obrazové podobě více jak desítky tabulí informativního rázu s úchvatnými ilustracemi, vitrínami s porcelánovými částmi dýmek ve velikosti od několika centimetrů až po téměř půlmetrové, dále kompletní jednodílné dýmky, a to  s udáním místa a jména výrobce. Samozřejmě nechybí ani nástin výroby „majstrštyků“. Způsob výroby je navíc přiblížen televizní smyčkou. Aby se snad návštěvník necítil ochuzen o prostředí, v němž se kouřilo z dýmek, je možno nahlédnout do tehdy útulného a pohodového domácího prostředí.

Příběh malého kuřáka

Jestliže by se někdo domníval, že jde o skrytou propagaci kouření, pak uvedu vlastní příklad „vyléčeného“ kuřáka. Zapálil jsem si jednou v životě, a to krátce po 2. světové válce. Tehdy bylo kouření regulováno formou tabačenek, tedy přídělovým systémem. Byl zaveden vlastně už za války, a pro všechny obyvatele od stanoveného věku, a to bez ohledu na to, zda byli kuřáky. V naší rodině byla tato skutečnost zdrojem směny cigaret za vodu ze studny u souseda. Mojí rodiče se totiž přestěhovali do novostavby rodinného domu na hranicích tzv. zabraného území v Poříčí nad Sázavou. Vlastní studnu však mohli dokončit až po válce, kdy za cigarety bylo možno sehnat sací koš i trubky. No a páni studnaři kouřili v naší kuchyni. Když došly cigarety, balili si tabákovou domovinu do kousků novin a vše včetně sirek sušili v troubě kachlových kamen. To se mi líbilo a vedlo k napodobení. V nestřeženém okamžiku jsem si také jednu „ubalil“, zapálil - a  vdechl. Ztratil jsem vědomí. Naštěstí mi mátinka pohotově přiložila na popáleniny náplast z německé „odložené“ pásové techniky, kterou tam objevili bráškové. Jako studenti benešovského gymnázia s povinnou němčinou ovládali tento jazyk. A moje mátinka řadu let  předtím  absolvovala PCO, což byla vlastně  příprava civilního obyvatelstva pro případ války. V mém případě se uplatnila až po ní. Pan doktor, jenž se vrátil z koncentráku, prý mlčky zíral. Ránu podle něho neslučitelnou s životem ošetřil a pak rozpačitě slíbil, že se ráno přijde podívat. Současně pro mne přinesl vyplněný úmrtní lístek. Když mne spatřil s hrající si sestrou, delší dobu nechápal. Pak mluvil o  druhém životním překvapení. Že se vrátil jako Žid z koncentračního tábora a že náplast z plechovky zabrala.

Jaromír Košťák