Legendy benešovského sportu - Jaroslav Krejča

Nejsou ověnčeni olympijskými medailemi, nemají tituly mistrů Evropy ani nebyli vyhlášeni nejlepšími sportovci světa. Přesto dokázali víc než mnozí z nás – stříleli branky, dávali koše, smečovali, zápasili, běhali, překonávali překážky na koňském hřbetě… A nepotřebovali k tomu světla ramp ani kamery. Zapsali se ale zlatým písmem do pomyslné kroniky benešovského sportu. Proto jsou našimi LEGENDAMI. Nenápadnými, skromnými, ale ne zapomenutými. Máme se od nich hodně co učit – zdravé soutěživosti, ctižádostivosti, píli, trpělivosti, skromnosti, pokoře a kamarádství. Rozhodli jsme se onu pomyslnou kroniku otevřít… 

Házená se pro Jaroslava Krejču stala celoživotním koníčkem

Byla to vlastně náhoda, která přivedla Jaroslava Krejču k házené. S tímto kolektivním míčovým sportem se poprvé setkal během studia na Vysoké škole pedagogické (později Institutu tělesné výchovy a sportu) v roce 1957. A byl z toho „koníček“ na celý život. V současnosti, kdy si užívá zaslouženého odpočinku, sleduje výkony házenkářů alespoň v televizi: „Kontakt jsem neztratil, pořád jsem v obraze,“ říká. Současná házená je podle něj tvrdší, více silová, rychlejší a kombinačně pestřejší.

Proč si tehdy vybral právě házenou? „Ta hra se mi líbila, byla rychlá, padalo při ní hodně branek. O jiném sportu jsem vlastně ani neuvažoval. Na fakultě jsme měli házenkářský oddíl Slavia VŠ Pedagog, s nímž jsme hráli pražský přebor. Později jsem byl brankářem Slavoje Praha, chytal jsem za něj i v době, kdy jsem začal učit na benešovském gymnáziu,“ vzpomněl.

Do Benešova přišel v roce 1962. A zúročil zde své házenkářské zkušenosti, které získal během studia a stvrdil je získáním druhé trenérské třídy. Založil tu žákovské družstvo složené z chlapců tehdejšího 7. ročníku Základní devítileté školy Jiráskova. „Neměl jsem problém sehnat děti, sešla se parta šikovných kluků, kteří začali hrát a dostali se až do celostátního přeboru,“ shrnul stručně svou benešovskou trenérskou kariéru. Skloubit práci profesora na gymnáziu s náročnou trenérskou činností podle něj nebylo obtížné. „Byl jsem v té době svobodný, neměl jsem žádné závazky, měl jsem dostatek času na přípravu vyučování i na tréninky dorostenců. Házené jsem se mohl věnovat naplno,“ poznamenal.

Hrát začali u sokolovny na hřišti s tvrdým pískovým povrchem, později se přesunuli na hřiště v Jiráskově ulici. „Nikdo nám tehdy klacky pod nohy neházel, všechno šlo. I když dotace, které jsme dostávali, byly ve srovnání třeba s fotbalovým klubem pouhou almužnou. Házená byla už tehdy mezi sporty popelkou,“ posteskl si Jaroslav Krejča. A ilustroval to na případu vynikajícího mladého hráče, kterého měl v týmu, ale který dal před hrou házené přednost sezení na fotbalové lavičce. „Za účast na fotbalovém tréninku prý dostával 40 korun,“ zavzpomínal Jaroslav Krejča.

Za největší úspěch považuje právě postup mládežnického družstva Lokomotivy Benešov do dorostenecké ligy v roce 1968. Tuto šanci ale tým nakonec nevyužil a zůstal v krajském přeboru. „Většina hráčů družstva totiž skončila dorosteneckou kategorii a mladší B tým nedosahoval potřebných kvalit,“ zdůvodnil Jaroslav Krejča. Někteří dorostenci pak přešli do družstva dospělých. Jaroslav Krejča v té době z Benešova odešel. Házené se ale věnoval dál, jako trenér Tatry Kolín. „Zůstal jsem tam několik let, Tatra tehdy hrála divizi, trénoval jsem muže, ženy i dorostence,“ dodal.

Na šest let prožitých v Benešově Jaroslav Krejča vzpomíná rád. Kromě významných úspěchů svých sportovních svěřenců mu v hlavě zůstaly i zážitky z nespočtu výletů po okolí města, na které se ve chvílích volna vydával na kole. Potěší ho také občasná setkání s bývalými studenty (a tedy i házenkáři), z nichž se někteří postupem let stali jeho přáteli.

Zaznamenáno v lednu 2016

jt