Legendy benešovského sportu - Viktor Jiráček

Nejsou ověnčeni olympijskými medailemi, nemají tituly mistrů Evropy ani nebyli vyhlášeni nejlepšími sportovci světa. Přesto dokázali víc než mnozí z nás – stříleli branky, dávali koše, smečovali, zápasili, běhali, překonávali překážky na koňském hřbetě… A nepotřebovali k tomu světla ramp ani kamery. Zapsali se ale zlatým písmem do pomyslné kroniky benešovského sportu. Proto jsou našimi LEGENDAMI. Nenápadnými, skromnými, ale ne zapomenutými. Máme se od nich hodně co učit – zdravé soutěživosti, ctižádostivosti, píli, trpělivosti, skromnosti, pokoře a kamarádství. Rozhodli jsme se onu pomyslnou kroniku otevřít… 

Viktor Jiráček: Volejbal je můj život

Jsou setkání, která se člověku dostanou hluboko pod kůži. Často vás donutí zastavit se, popřemýšlet, ohlédnout se za svým životem. Jsou něco jako terapie bez odborníka. Nepotřebujete drahé rady ani medikamenty. Stačí sedět a NASLOUCHAT. Příjemným výletem do (ne až tak vzdálené) minulosti bylo i povídání s třiaosmdesátiletým nestorem benešovského volejbalu Viktorem Jiráčkem. „Volejbal byl, je a bude vždycky můj život“, říká vitální sportovec, kterému zdravotní problémy brání v přímém pohybu pod sítí, z trenérské lavičky ho však zatím nevyhnaly.

Volejbal začal hrát po válce na kurtech u benešovské sokolovny – ze zahradnictví svého táty, které stávalo v místě nynější základní školy v Dukelské ulici, to tam měl, co by kamenem dohodil. 
„Když jsme přišli ze školy, nebo z učení, tak jsme šli hrát k sokolovně fotbal, volejbal. Hrála tam stará benešovská garda, tzv. Stobáci (Sdružení trampských osad benešovských). Ti kluci mi byli vzorem, napřed jsem jim podával míče, pak mě vzali do hry. Nás mladých, co jsme tam chodili, se nakonec ujal Kostra (Jaroslav Svatoš) a začal se o nás starat. Tehdy nebyly žádné nábory jako teď, neměli jsme ale nic jiného než sport, nebyla televize, počítače,“ vzpomněl na své volejbalové začátky Viktor Jiráček.

Pohled do minulosti
Psala se 50. léta minulého století. S partou kluků nejprve hráli volejbal jenom pro zábavu, později založili dorostenecké družstvo, které hrálo středočeskou soutěž. „Pak jsme šli na vojnu, staří hráči mezitím odešli a na jejich místo nastoupila naše mladá garda. Dotáhli jsme to s ní to až do druhé ligy, což byla druhá nejvyšší celostátní soutěž,“ říká Viktor Jiráček. Čekala na ně náročná klání s partnery třeba z Liberce, Jablonce, Ústí nad Labem, pražské Sparty a Slavie, Plzně, Pardubic… „Tedy se soupeři z velkých klubů hrajícími i trénujícími v lepších podmínkách. Snažili jsme se jim vyrovnat hlavně poctivostí v přípravě, bojovností a nadšením. Neměli jsme jiné zájmy než sport. Neříkám, že jsme byli svatí, ale volejbal byl a do dneška je pro mě sport číslo jedna,“ vyznal se muž, který i ve svém pokročilém věku trénuje benešovské družstvo žen.

V čem vidí Viktor Jiráček největší rozdíl mezi tehdejšími a nynějšími mladými? „Je to těžká věc, připadá mi, že dnešní mladí se často vymlouvají, že nemůžou přijít na trénink nebo na zápas. My jsme taky chodili do práce, dělal jsem manuálně osm hodin denně, v sobotu, když jsme jeli na mistrák, jsem směnu musel napracovat, protože soboty byly pracovní. Byli jsme jiní – pro mě bylo první, abych se dostal na trénink – taky jsem 60 let nevynechal jediný trénink ani zápas,“ říká. Dnešním mladým proto nezávidí, spíš mu je jich líto.

Intermezzo I.
Tady se do našeho rozhovoru zapojil kamarád a bývalý spoluhráč Viktora Jiráčka Jiří Jandač: „Myslím si, že mladí nemůžou prožít to, co my. Nemají k volejbalu takový vztah, takové pouto, jako jsme měli my. Naopak my jsme zase neměli takové možnosti, jako dnes mají oni, neměli jsme motorku, auto, nebyla televize. Znali jsme jen práci a volejbal. Ale neměnil bych“. Vzpomněl, jak mu po komunistickém převratu v roce 1948 zavřeli tátu a rodinu vystěhovali z Benešova do Vysoké Lhoty u Čerčan. „Vždy po tréninku v 22.30 jsem jezdil motorákem z Benešova domů a druhý den v 5 hodin ráno vstával do práce,“ řekl Jiří Jandač. A přidal i vzpomínku na jeden z nejtěžších volejbalových zájezdů – jeli tehdy do Liberce, ráno vyjeli v 6.30 rychlíkem z Prahy, odpoledne sehráli zápas, přespali tam, druhý den přejeli do Vrchlabí, kde dopoledne odehráli druhý zápas, počkali na rychlík do Prahy, do Benešova pak dojeli nočním „flamendrákem“ a ráno museli do práce. Jiné spojení nebylo. „Museli jsme jet vlakem, protože jsme jako LOKOMOTIVA Benešov měli volné jízdenky. Ale nevadilo nám to, byli jsme mladí, po cestě jsme se dokázali bavit,“ řekl Jiří Jandač.

Posunutá svatba
Viktor Jiráček hrál závodně i fotbal, ale volejbal byl pro něj vždy jedničkou, srdeční záležitostí. Velkou konkurenci prý tehdy neměli, i když se volejbal hrál v “každé ulici“. „Registrovaní hráči byli jenom v našem družstvu, lidí ochotných a schopných hrát bylo ale tehdy hodně,“ poznamenal. A ještě po jednom se mu stýská – po volejbalu pod širou oblohou. S profesionalizací tohoto sportu totiž přitvrdila i jeho pravidla a soutěže krajského přeboru se musejí hrát v hale. „Venku to bylo romantičtější. Navíc nebyli jsme jenom volejbalisti, byli jsme i kamarádi, chodili jsme spolu na pivo, do kina, na zábavy, jezdili jsme společně na dovolené pod stan, zhruba ve stejných letech jsme se ženili, zakládali rodinu,“ vzpomněl. Sám se kvůli volejbalu ženil v pondělí a ještě navíc v Praze – v sobotu měl totiž zápas v Ústí nad Labem a nestihl by to. „Ženil jsem se narychlo, protože jsem musel, řeknu to na rovinu. Svatbu jsme měli v Praze-Nuslích, protože v Benešově v pondělí neoddávali. Vlakem jsme tam dojeli a vlakem jsme zase přijeli zpátky,“ poznamenal s úsměvem. S manželkou je už téměř 60 let!

Intermezzo II.
„Byla nás parta pěti, šesti kluků, kteří jsme jezdili na společné dovolené. Nejprve sami, později s rodinami, vydrželo nám to 45 let. Tam se poznaly charaktery, vytvořily vztahy,“ potvrdil Jiří Jandač známou pravdu, že společné dovolené prověří sílu přátelství.

Pohled do budoucnosti
Budoucnost volejbalu v Benešově vidí Viktor Jiráček černě. Poslední nábor mladých posil dělali už před pěknou řádkou let. „Mladí by třeba zájem i měli, ale brzy zjistí, že je to dřina. Volejbal je technicky náročná hra, která bolí,“ říká. Překážkou je podle něj i nedostatek volného času. „Když bychom dnes chtěli začít dělat s mládeží, tréninky můžeme dělat až tak od 17 hodin, protože většina trenérů dojíždí za prací a domů se vrací pozdě. Ale po malých dětech nemůžeme chtít, aby trénovaly po večerech,“ posteskl si. A ještě jedna věc ho trápí – peníze. „Jsme vděčni, že nám město halu pronajímá bezplatně, činnost si totiž financujeme sami. Je nás deset, dvanáct, každý platíme ročně příspěvek 1500 až 2000 korun. Stačí to tak akorát na zaplacení rozhodčího a na cestovní náklady. Když peníze dojdou, zaplatí to kluci ze svého, dodal.

Intermezzo III.
„Město podporuje všechny oddíly. Na městských sportovních zařízeních, ať už je to hala, stadion nebo kluziště, se všude hraje zadarmo, a i toho si někdo neváží a řada lidí říká, že Benešov pro sport nic nedělá, když oddílům nedává statisícové dotace. Ale kdyby se sečetly nájmy, byla by suma podpory určitě velice zajímavá,“ doplnil Jiří Jandač.

Vyznání
„Volejbal pro mě znamenal a znamená hodně, vedle rodiny a práce pro mě byl a do smrti bude vším,“ popsal hnací motor svého života Viktor Jiráček.

Zaznamenáno v srpnu 2015

jt