V zajetí zlata

Svůj profesní (a do jisté míry i osobní) život spojil geolog a prospektor Petr Morávek se zlatem. Stalo se pro něj zálibou, vášní, posláním… a možná i prokletím. Ale nelituje. „Zlato a přírodní věda geologie mi přinesly takovou životní náplň, že si nemůžu stěžovat,“ říká s úsměvem vitální osmdesátník.

Z Jílového u Prahy…až na konec světa
Narodil se v roce 1936 v Jílovém u Prahy do učitelské rodiny. A kraji, jemuž dala jméno řeka Sázava, zůstal věrný, přestože ho osud, respektive zlato, zavál do různých koutů světa. O jílovské doly, které byly plné tohoto drahého kovu už podle údajného proroctví kněžny Libuše, se začal zajímat jako kluk. „Bylo mi 12, 13 let, když jsem s partou kamarádů lezl do starých štol, i když mi to rodiče zakazovali. Chodili jsme tam s baterkami a šňůrou na prádlo,“ zavzpomínal. Už tehdy si na vlastní kůži ověřil, že klaustrofobií netrpí a pro strach má taky uděláno. „Když jsme lezli do starých štol, bylo to mnohem nebezpečnější, než když jsem později pracoval v nově ražených chodbách a dobývkách,“ říká muž, který téměř polovinu svého působení v jílovských dolech strávil v podzemí.

Z dětského dobrodružství se nakonec stalo jeho životní povolání a poslání. Co mu na něm tolik učarovalo? „Nechci říct, že zlato jako takové, byla by to pravda jen zčásti. Ten kov je sice velice krásný, ale mě neučaroval tím, jak se blyští. Vnímám ho hlavně jako nerost. I když je třeba v neviditelném stavu přítomen v rudě, pro každého geologa je to vždycky velice zajímavé téma,“ dodal Petr Morávek.

Vystudoval ložiskovou geologii na Karlově univerzitě. Už během studií spolupracoval s tehdejším geologem jílovských dolů Vratislavem Rusem, takže bylo jasné, kam po škole nastoupí. V 60. letech minulého století se stal Petr Morávek hlavním geologem závodu Rudných dolů v Jílovém u Prahy, který tehdy jako jediný v ČR těžil a zpracovával zlaté rudy. Od konce 70. let pak vedl několik projektů geologických průzkumů ložisek zlata ve státním podniku Geoindustria Praha. Jako geolog pracoval také v řadě významných zlatonosných oblastí ve světě a byl geologickým konzultantem velkých světových těžařských společností.

Při těžbě nebo průzkumu zlata v Jílovém u Prahy se podle Petra Morávka poměrně často nacházely i větší plíšky, až centimetrové, a to bylo zřejmě důvodem, proč bylo toto místo ve středověku tak známé – tehdy se tu možná vyskytovaly i několikakilogramové hroudy. „Zlato se v Jílovém těžilo do 70. let 20. století. Měl jsem štěstí, že jsem se potom dostal na dva roky do Kanady, kde jsem geologicky mapoval oblasti, v nichž se těžilo zlato. Pak jsem pracoval v různých zemích na světě, byl jsem skoro tři roky v Portugalsku, několik měsíců v Maroku a Brazílii, navštívil jsem i Austrálii, Nový Zéland, pobyl jsem v Africe,“ vypočítal. Přes všechny zážitky a zkušenosti, které na svých cestách získal, se ale vždycky rád vracel domů – za svou rodinou, českou přírodou i zdejšími lidmi.

V podzemí i na povrchu
Geologie je podle Petra Morávka profese jako každá jiná – má své nebezpečenství, ale na druhou stranu je také nesmírně zajímavá. Jeho nejsilnější profesní zážitek se však paradoxně nepojí s pobytem v podzemí, ale s návštěvou brazilského garimpa (naleziště) Serra Pelada v roce 1983. Na okraji amazonské delty, v tropickém pralese, z obrovské jámy o rozloze 90 000 m² primitivním způsobem získávalo zlato na 40 000 zlatokopů. Jev srovnatelný se zlatou horečkou v kanadském Klondiku na konci 19. století. I tam tehdy vidina rychlého zbohatnutí přilákala desetitisíce lidí.

Serra Pelada byla centrem pozornosti nejen kvůli vydatnosti svého naleziště, ale také kvůli zdejším pracovním a sociálním podmínkám. „Garimpo totiž dělalo skutečně dojem lidského mraveniště a jako formigas (mravenci) byly označovány tisíce bezejmenných lidí, kteří v nekonečných zástupech s pytlem na zádech vynášeli po žebřících z jámy až 80 metrů hluboké nakopanou horninu, ze které se na povrchu získávalo zlato,“ popsal Petr Morávek ve své knize Zlaté doteky pěti kontinentů. Při své návštěvě tohoto naleziště se sám na chvíli stal i jedním z „formigas“. „Ti lidé nesli na zádech čtyřicetikilové pytle, šel jsem s nimi v zástupu, ale jen s několika kilogramy geologických vzorků, byl to nekonečný průvod. Jenom přítomnost na tom ložisku a možnost pobýt tam mezi těmi lidmi, to byl zážitek. Musela to být šílená dřina,“ zavzpomínal. Právě ze Serra Pelady pocházejí jedny z největších dosud nalezených valounů zlata – jeden vážil 36 a druhý 66 kilogramů – Petr Morávek se tam s nimi ale „o fous“ minul. Na památku si odvezl alespoň fotografii, na níž drží na ramenech dvě zlaté cihly, každá vážila „jen“ 15 kilogramů. „Na snímku se sice usmívám, ale nebyla to žádná legrace. Byl jsem rád, že mi cihly neupadly,“ usmál se při vzpomínce.

O českém zlatu „spícím“ v podzemí
Asi 20 let vedl Petr Morávek průzkum ložisek zlata v Čechách. „Tehdy byla známá hlavně ložiska v Jílovém a v Roudném, kde se těžilo ještě počátkem 20. století. Dělal jsem průzkumy ložisek zlata v Kašperských horách a Mokrsku. Výsledky ukázaly, že v českém podzemí je ukryto téměř 400 tun zlata, do té doby se jeho zásoby odhadovaly jen na necelých 16 tun,“ poznamenal. České zlato podle něj spí v podzemí jako blaničtí rytíři. Zda je to dobře, nechtěl komentovat s ohledem na „antizlatou horečku“, kterou na konci 20. století vyvolaly průzkumné práce ložisek vedené převážně zahraničními společnostmi poté, co stát po roce 1989 v nových ekonomických podmínkách ukončil jejich financování. Ze zlata se tehdy stalo proklínané tabu.

„Zákon České republiky říká, že zlatonosná ložiska jsou součástí nerostného bohatství státu. Jejich využívání by tedy mělo přispívat k prosperitě země a jejích regionů a stát by měl mít zájem rozšiřovat svoje znalosti o něm. Je přirozené, že ne všude tam, kde příroda zlatá ložiska vytvořila a lidem se je podařilo objevit, budou podmínky vhodné pro jejich průmyslové využívání. Přesto i v řadě zemí jako ve Francii, Finsku, Španělsku, Švédsku a Portugalsku, kde lidé také dbají na svoje životní prostředí, těžba zlata není s touto snahou v zásadním rozporu. Situace u nás, jak se vyvinula před koncem 20. století, však ukazovala něco jiného: zlato bylo považováno za prokletí a nebezpečí, proti kterému je třeba bojovat. Měla tato situace nějaké řešení? Získávání zlata těžbou našich ložisek je ve vládních dokumentech o surovinové politice označováno jako perspektivně možné v budoucnosti, v souvislosti s novými technologiemi, ovšem praktické kroky nasvědčují tomu, že čím tato budoucnost bude vzdálenější, tím lépe…. Do té doby budou naši zlatníci pracovat s převážně dovezeným zlatem nebo se chlubit cizím zbožím a stát bude razit pamětní mince a medaile, které nemohou nést text: „Jsem ražen z českého kovu“, jak tomu bylo naposledy v roce 1928 u svatoprokopských dukátů, ražených k 10. výročí vzniku Československé republiky. Zlato tehdy poskytl zlatodůl Roudný u Vlašimi, provozovaný anglickou společností pánů Alberta Fischera a Herberta Stanleye,“ posteskl si Petr Morávek v knize Zlaté doteky pěti kontinentů.

Práce v jílovském muzeu
A protože nemůže zkoumat ložiska zlata v přírodě, přišel jako geolog do Regionálního muzea v Jílovém u Prahy, které má v podtitulku „specializaci na zlato v České republice“. Po odborné stránce tu v pěti místnostech muzea vedl renovaci stálé expozice zlata, která byla slavnostně otevřena 28. října minulého roku. Poté se jako spoluautor účastnil přípravy a instalace muzejní výstavy věnované 700. výročí narození Karla IV. v části „Zlato pro Korunu“. I takové návraty do naší historie, kdy zlato hrálo významnou úlohu, třeba pomůžou oddémonizovat zlato současnosti.       

Dárky od prospektora
„Nejsem sběratel zlatých předmětů. Zajímá mě zlato v hornině, křemeni, když ho můžu vidět okem, pod lupou nebo mikroskopem,“ říká Petr Morávek. Netradiční pohled má proto i na zlaté dárky. “V životě jsem je vždy vybíral spíš jako památky, třeba zlaté mince nebo medaile, které tady byly vyraženy. Jednu takovou medaili, na které je zobrazen železniční kamenný most v nedalekém Žampachu, jsem koupil a daroval dceři,“ prozradil a dodal: „Škoda, že ražby zlaté medaile k blížícímu se 100. výročí vzniku samostatného státu s nápisem ‚Jsem ražen z českého kovu‘, podobné té roudenské z roku 1928, se již nedočkáme.“

Kvůli geologii a s ní spojenými zahraničními cestami se prý ženil poměrně pozdě. Takže se teprve až teď raduje z pětiletého vnuka a dvouleté vnučky. „Denně si s nimi užívám a doufám, že i oni se se mnou baví,“ směje se Petr Morávek. A jak rád tráví chvíle volna? S hudbou, s knihou, na zahradě a třeba i touláním se Posázavím, kam však už dnes vyráží spíš než kvůli kamenům za krásnou přírodou s kouzelnými vyhlídkami na Posázavské stezce nebo Třeštiboku. A nezapomíná ani na Kamenný Přívoz, rodiště posázavského spisovatele a jeho strýce Jana Morávka. 

jt