Městem Jílové od domu k domu

Místo úvodu
Jsem čtyřicetiletou "náplavou" v Jílovém u Prahy, místech, kde zlato rýžovali už Keltové a ve středověku slávu a moc tohoto kovu uznávali a využívali věhlasní čeští panovníci k velkolepým pražským stavbám nebo třeba ke vzniku Karlštejna. Král Vladislav Jagellonský propůjčil do jílovského městského znaku "W". 

Romantické okolí
Už po staletí je dominantou jílovského náměstí budova s názvem Věž, která se stala radnicí. Náměstí je stále důležitou křižovatkou autobusů, osobních  aut a jejich malým parkovištěm. Nejvytíženější se zdá být směr z hlavního města do Benešova, a to nejen pro chataře. Je také bránou do jižních Čech, k přehradám ve Štěchovicích, na Slapech i ve Vraném, ale také do houbařské oblasti začínající třeba v jílovské Drnce. Jedna z prvních odboček silnice  vedoucí k benzinovému čerpadlu směřuje k ohrazenému výběhu koní, kteří potěší nejen pražské děti. Z nedaleké Boží skály se nabízí pohled na kdysi slavné hornické město, na moderní výstavbu nebo k nedávno zřízené rozhledně. Pravidelně se tady ozývá průjezd Posázavského Pacifiku. Cesta do jeho blízkosti a k řece Sázavě není dlouhá. Možná se překvapením stane fungující převoz na Posázavskou stezku k vrchu zvanému Medník, kde brzy na jaře rozkvétá kandík. Cestou z jedné vyhlídky lze spatřit středoevropský stavební unikát, a to žampašský železniční viadukt. Svou výškou je shodný s pražským nuselským mostem. Od r. 1901, kdy stavba z kamene byla tzv. baraby dokončena, nebyla jeho konstrukce opravována. Byl stavěn do oblouku a trať záhy vstupuje do prvního z několika železničních tunelů. Nedávné dějiny připomínají, že se v nich v posledních dvou letech 2. světové války vyrábělo něco strategicky důležitého pro Wehrmacht.

Jílovská radnice
Občas se v ní provádí, naposledy pro pražské seniory. Zásluhou stavebních úprav z konce minulého století vzniklo pohodlné vnitřní schodiště, které je možno využít k prvnímu zastavení. Fotografie z přístupové chodby navodí atmosféru těžby zlata i ruch před budovou, kdy se ještě tolik nespěchalo. Tady se dá připomenout trochu historie z doby středověkých zhoubných požárů i přítomnosti vojsk, pro něž bylo kratochvílí hledání vytěženého a ukrytého zlata. Ale i samotný nález domácích míval pro Jílovské občas nečekanou zápletku. Třeba před rokem 1724 při rekonstrukci věže, které 70 let chyběla střecha, bylo objeveno snad deset opuncovaných válečků zlata. Nálezce je poctivě odevzdal. Pod dozorem putovalo do Prahy a vrátila se mu vysoká odměna. Pochlubil se však v krčmě, což mělo za následek doma vypáčenou truhlu a odcizení zbytku odměny v rýnských zlatých.

Další zastavení se nabízí v obřadní síni. Ve vstupní místnosti se připomíná, že tady končilo původní schodiště, ale při poslední rekonstrukci ho přikryl strop. Tím se  uzavřelo místo nejen pro některé písemnosti. „Čekárna“ budoucích novomanželů je ozdobena rozměrným obrazem žampašského viaduktu. Svou historii má kancelář starostky, jakož i torzo někdejší šatlavy s nástinem zmínek o necelých třech tisících vězněných. Mezi nimi dosáhl rekordu 32x odsouzený vězeň. Pozornost vzbuzuje středověké právo útrpné.

Zlomek historie  dalších budov
Ten začal být realizován nápadem radnice a Jílovských novin v podobě seriálu. Už vyšla historie bílé Žejglicovy vily z konce první poloviny minulého století. Tenhle moravský notář se zapsal do dějin města také jako kulturní veličina ve smyslu organizačním, hudebním a divadelním. Přední pražští umělci zde objevili jeho zásluhou vnímavé posluchače a diváky. Tenkrát se hrálo a koncertovalo v sokolovně. Kupodivu takový druh zábavy nebyl během 2. světové války omezován, pakliže převahu tvořila díla německá. Vsunout české velikány, jak připomínali pamětníci, byla maličkost. Pro své úřadování nechal postavit JUDr. Vl. Žejglic skromnou patrovou budovu s čp. 57, kam ve své době nechal „vstoupit malý peněžní ústav“, snad kampeličku. Bydlel ale ve své honosné sousední bílé vile. Ta se v 50. letech nejdřív změnila v sídlo OV KSČ, pak v kulturní dům. Kromě jiného se přistavěl částečně brigádnicky sál s jevištěm, hledištěm a potřebným zázemím. Úspěšně a účelně. Své místo zde našla také  LŠU. Po změnách v posledním desetiletí minulého století se budova stala místem soustředěné zdravotnické péče.

Kdysi slavná  a honosná budova s názvem „Na Šmelcovně“ se připomíná od 17. století. Její jméno má sice spojitost se zlatem, ale jen vzdálenou. Jako dům nárožní prý míval také věž a určitou dobu sloužil radničním účelům. V minulém století převzal úlohu kulturní a pohostinskou. Za prožitky divadelními se chodilo do poschodí. Dobrých pět desítek ochotníků mělo obětavého režiséra v postavě Ing. Šulce, dostatečně veliký sál a jeviště s odpovídající technikou. Jen snad zdánlivá maličkost v podobě sociálního zařízení chyběla.

Pošta
Vraťme se už k připomínané budově čp. 57. Tady sídlila od poloviny minulého století s dalšími službami, které jsou dnes pozapomenuty. Pochopitelně s telefonní ústřednou, nikoliv však s automatickou obsluhou. Málokdo už dnes pamatuje kolíčkové přepojování manipulantkou či označení naléhavosti hovoru jako pilné, bleskové… V levé přízemní části pošty se nacházelo zařízení pro rozhlas po drátě. Nejen vrátnice každého závodu musela být vybavena tímto přijímačem, jehož poslech bylo možno pouze ztlumit. Sloužil vlastně pro případ nenadálých událostí. A právě ze zmíněné části pošty se dalo také vstoupit do vysílání. Místní specialitou se staly Jílovské rozhlasové noviny, které tady byly nahrávány a vysílány jednou týdně městským rozhlasem. Jinou pozoruhodností se stalo reklamní vysílání pro Prahu. Podklady přicházely dálnopisem nebo telefonicky.  

V blízkosti pošty stával Hotel Šindelář. Byl nazván podle majitele, který před 2. světovou válkou působil jako starosta. Hotel tehdy nabízel celý sortiment služeb, ale také posezení na zahradě v blízkosti vyhlídkové věže. Později se stal ubytovnou pro  učiliště.

Jaromír Košťák

Přílohy ke stažení:
Jílové u Prahy