Petrovice-Chlomek

Až do roku 1929 tahle zastávka neexistovala a její vznik souvisel s rozvojem trampingu, když v okolí 28. kilometru začaly vznikat další chaty. Vodní turista, pokud si vůbec dovolí kvůli náročnosti se rozhlédnout po okolí, si možná položí otázku, jak se dopravoval stavební materiál do chat, občas „vlepených“ do skály, což by možná i pro vlaštovky mohl být problém. Samotný název má souvislost s 365 metrů vysokým kopcem. Protože zastávka byla označena jen nápisem, mohlo se občas stát, že některé soupravy projely bez zastavení. Omyl zaznamenal až přednosta následné stanice, který podle hodinek zjistil zhruba dvouminutový rozdíl. Tato ojedinělost se sice týkala minulosti, i když větší komfort čekání na vlak sem stále ještě hledá cestu.

Zajímavé okolí
To tvoří především řada umělých traťových staveb, jako jsou náspy, propusti pro napršenou vodu, tunely, železniční můstky, ale třeba také občas skály, kudy trať Posázavského Pacifiku prochází. Samotný průjezd pro cestující, kteří tuto trasu nepoužívají denně, vyvolává úžas nad romantikou, a možná dokonce představu, že se pohybuje někde v Alpách. Občas i zalituje, že se nemůže dívat současně na obě strany. A to většinou netuší, že v blízkosti se nacházejí také místa se zajímavou historií z poloviny minulého století. To se týká především obce Hradištka s více jak šesti sty obyvatel, které leží  blízko Štěchovic.

Konec války
Přenesme se na chvíli do dubna roku 1945, kdy toto území na levém břehu řeky Sázavy bylo součástí tzv. zabraného území a tehdejší obyvatelstvo bylo v několika vlnách vystěhováno a v katastru obce Hradištko, německy Hradischko, vznikl koncentrační tábor. Velel mu generál E. Klein. Jílovský pan učitel J. Burian mi na sklonku jeho profesní dráhy zajímavě vyprávěl o českých vězních. Prvními byli jeho kolegové a sokolové. Od roku 1942 se však změnil na koncentrační tábor. Podrobnosti jsem převzal z publikace s názvem OKOLO STŘEDU ČECH od petrovického kronikáře Ing. O. Vorla:

„Podle hlášení z 28. února 1945 zde bylo hlášeno celkem 442 arijských vězňů, z nichž bylo 156 Francouzů, 143 Němců, 58 Rusů, 40 Poláků, 27 Španělů, 11 Italů, 4 Belgičané, 1 Portugalec, 1 Švýcar a 1 vězeň bez státní příslušnosti. Táboru velel oberscharführer Alfréd Kus, ale do vedení tu radikálně zasahoval velitel ženijní školy major Ervin Lange, i když měl na starosti pouze ostrahu tábora. Vězni pracovali na stavbách, v lesích, v lomu, dláždili silnici z Hradištka do Pikovic, v horní části údolí při západní straně Medníku postavili kamennou stěnu podobnou mostu, kde je střelnice...

V roce 1942 přišel na Hradištko do služby plukovník Erich Klein, odborník na ukrývání tajných materiálů. Na jaře 1945 měl možnost předvést své umění. Ukrýval v údolí zvaném Dušno společně s frekventanty ženijní školy. Ženijní zabezpečení udělal SS Scharführer Günther Aschenbach.

Spojenecká vojska se blížila, utrpení vězňů se stupňovalo. Vojáci SS si byli dobře vědomi toho, že zajatci tábora ví hodně o nich samotných i o událostech ve vojenském prostoru. Bylo třeba je umlčet. Následovaly dny plné vraždění, které organizoval esesák Ervín Lange. Podle Paula Toureta a Leóna Rivoalena byly nejhorší dny mezi 9. a 11. dubnem. Z jejich výpovědi vyplývá, že v ty dny viděli zemřít 75 svých kamarádů...

Zavražděným postavili naši lidé na místě někdejší tragédie pomník. Stojí na okraji lesa u silnice z Hradištka na Závist. Tvoří jej dřevěný kříž a velký kámen s deskou. Na desce je nápis: „Na věčnou paměť učedníků zde povražděných v dubnu 1945 esesmany daleko od svých rodných zemí“. 

Štěchovický archiv, za jehož tajné uložení zaplatila řada lidí životem, vyzvedla speciální jednotka americké armády. Jedenáct amerických vojáků přijelo do Štěchovic do údolí Dušna 11. února 1946 s několika vozidly a technickými pomůckami pro otevření tajné štoly. Na místo je zavedl a odminování štoly provedl bývalý esesman G. Aschenbach. České území s několika desítkami beden opustili dřív, než se naše orgány odhodlaly k zásahu. Na základě protestů československých úřadů v březnu 1946 vrátila vláda USA do Prahy 32 beden se závažným obsahem. Snad to byly ty z Dušna. "

O čem vím
Pár drobností k odvezenému štěchovickému archivu. Souhlas vydal jeden z československých generálů, který působil v americké zóně poválečného Německa. Akce spěchala a byl jí pověřen kapitán Richardson. Když se totiž spojenci setkali na Labi, byl to právě on, který z nádraží v Magdeburgu odvezl Sovětům uranovou rudu. Za to dostal nejvyšší americké vyznamenání Za statečnost mimo boj. Ve francouzském zajateckém táboře se nechal před velitele předvést německý zajatec s tím, že zná místo dvacet kilometrů jižně od Prahy, jež by je mohlo zajímat. Vysvětlil, že na konci války zde vězni tajně ukryli materiál. Všichni byli včetně dozorců postříleni. Pouze jemu se podařilo utéct. Francouze to však nezajímalo. Byl však přítomen příslušník amerických tajných služeb a jemu byl informátor vydán. A tak v únoru 1946 vyzvedli Američané v místě zvaném Dušno 32 beden. Když je kontaktovali příslušníci Svobodovy armády, museli se spokojit s písemným povolením. Následovalo rychlé a bezproblémové překročení hranic, ale také ostrá protestní nóta naší vlády, což mezi spojenci vzbudilo evropskou pozornost. Za několik měsíců byl proto archiv vrácen a v Praze slavnostně vystaven. Jen seznamy uložených tiskovin na vnitřních víkách beden chyběly. Následně však proběhly první poválečné volby a události se ubíraly jiným směrem. Pak se zapomnělo. Nezapomněli však Američané a svého kapitána podruhé vyznamenali. Načas to byla pro Evropu velká senzace.

V roce 1968 jsem po úspěšné „četbě na pokračování“ o Ing. R. Formisovi z nedalekého hotelu Záhoří připravil Štěchovický poklad. Jenže přišel VSTUP spojeneckých vojsk, který opět způsobil "zájem"...  

Jaromír Košťák

Přílohy ke stažení:
PETROVICE