Petrov u Prahy

Málokterá železniční zastávka na dolní části Posázavského Pacifiku (trať 210) soustředila na sebe řadu provozních změn a přírodních událostí. Nachází se v blízkosti vodáckých tras, pro které je „konečná“  na měchenické louce. Na druhé straně řeky se vine Posázavská stezka. Sám Medník bývá připomínán už z přelomu prvního tisíciletí  mnichy z kláštera v Sázavě i novými legendami z rozhraní let 1945 a 1989. Má svou rostlinnou jedinečnost spojenou hlavně s kandíkem, na protější straně nezvyklou kamennou Pikovickou jehlou vysokou 60 metrů, z toho od kolejí rovnou třetinu. Zastávka Petrov-Pikovice je znalci a pamětníky připomínána také provozními nevšednostmi - prodejem jízdenek v hospodě nebo jako výchozí stanice rekreačních vlaků, ač se jedná o jednokolejku. Prázdná  souprava sem byla dopravena couváním z Davle. Občas však měla dvě lokomotivy – vepředu i vzadu. Stávalo se tak v letech 1947, 1951, 1956–57.

Pár podrobností nejen historických
Ač původní název zněl Pikovice, protože se nacházela přímo proti ostrovu stejného jména, leží v katastru  obce Petrov. V blízkosti stával mlýn a jez. Zastávka sloužila vlastně pouze jeden rok a byla přeložena o jeden kilometr proti proudu řeky. Dalších pět let trvalo, než byla vybudována čekárna s výdejnou jízdenek, kterou však mimo víkendy zaskakovala hospoda. Jízdenky měly tenkrát podobu papírových kartiček. Jestli byla také v hospodě označena datem vyraženým na zadní straně, nevím. Hospoda byla v šedesátých letech zrušena.

Protože trať vedla stavebně obtížným terénem, vyžádala si po Žampašském viaduktu další nákladné úpravy třeba v podobě kamenné opěrné zdi, která je vidět nejen z odpočívadla Posázavské stezky. Překvapí ručně poskládané kameny od břehu řeky. Za příznivé viditelnosti se modravě lesknou a překvapí preciznost jejich překrývání, která nedovolila ani po více jak sto letech, aby se uchytila tráva, natož keř či strom, i když vzácné výjimky jsou možné.  A samotná Posázavská stezka? S jejím budováním začal Klub českých turistů v roce 1914 pod vedením ředitele Klimenta z Prahy. Stavba trvala deset let a vyžádala si 230 000 předválečných korun.

Tragédie s dobrým koncem
Tenhle úsek Posázavského Pacifiku zažil také několik historických událostí. V roce 1940 to byla pověstná ledová dřenice u Pikovic. Po bohaté sněhové nadílce v horním toku a silných mrazech došlo k nečekaně prudké oblevě. Horňáci tak nechtěně místo vorů posílali vodu a tající kry, které na pikovické louce vytvořily boží dopuštění. V roce 1969 byl průjezd ve stráňové lokalitě zvané Temno asi na 14 dnů přerušen, neboť koleje doslova visely několik metrů nad propastí. Voda je podemlela. Naštěstí fungovala pochůzková služba, která katastrofu zjistila. Po letech jsem mluvil s nejbližšími z rodiny pana Bejčka. Ti událost vyprávěli tak trochu po svém. Tenkrát mobily neexistovaly, jen služební hodinky zvané cibule nošené v kapsičce vesty, a tak musel v limitu doběhnout na nejbližší zastávku a zabránit neštěstí. Podařilo se. Dostal papírové ocenění, několik stovek odměny a ve výročních dnech události mou reportáž ve středočeském deníku. S tou prý byl uložen do hrobu.

Jindy zase musela posádka vlaku čelit stromu padlému na koleje. Sice nedošlo ke střetu, chyběla však  pila. Tu ruční poskytli chataři. V jiném případě a mimo zastávku se životně nutné zastavení vlaku také činilo dřevěným strážníkem, což byl nepřehlédnutelný kolík se stavěcím terčem.

Petrov jako střed Čech
Citace z knihy nazvané  OKOLO STŘEDU ČECH napsané kronikářem obce Petrova Ing. O. Vorlem: "Při pohledu na mapu Čech zjistíme, že centrum tohoto nepravidelného útvaru leží jižně od Prahy, někde mezi soutokem Sázavy s Vltavou, Štěchovicemi a Jílovým u Prahy. Ovšem takovým středem musí být jeden konkrétní bod. A tak byl za geometrický střed Čech vybrán kopec vzdálený tři kilometry východně od soutoku obou řek. Na jeho úpatí leží vesnice Petrov. Kopec (49 stupňů 53,26´ 807´´ N´, 14 stupňů 26,7´ 576 ´´ E) s názvem Ďábel. Má nadmořskou výšku 395,6 m a je středem pomyslné kružnice, která vepsaná do území Čech se dotkne současně hranic s Moravou, Rakouskem, Německou spolkovou republikou (na Šumavě i v Krušných horách) a Polskem. Taková kružnice má poloměr 105 km.

Jméno Ďábel je nezvyklé, ale s čerty nemá nic společného. Dokonce ani obyvatelé Petrova, vesnice doslova středočeské, toho jména běžně neužívají. Kopci říkají Dabel. Je to jednodušší a blíže k původu jména. Na některých starších mapách je kopec označen jako Ďáblova hora nebo Davelská hora. Vypráví se, že v dávných dobách, kdy se dávala znamení ohněm, byli v nedaleké Davli strážní, kteří sledovali, zda se do nitra země neblíží nějaké nebezpečí, vyjel strážný na koni na tento kopec a zde zapálil oheň...

Kopec ve středověku nebyl celý porostlý lesem. Sloužil ještě v 18. století z větší části za pastvinu. Svědčí o tom roztroušené jalovce v dnešním převážně listnatém porostu.  Chudé, kamenité půdy se hodí jen pro pěstování palivového dřeva.  Na nejvyšším bodě kopce je vodojem Posázavského vodovodu vybudovaného v letech 1947–1952. Asi sto metrů západně od vodojemu je informační tabule se schránkou na vrcholovou knihu..."

Ještě úryvek z kapitoly Posázavský vodovod: "Nedostatek pitné vody v obcích kolem středu Čech vedl k myšlence vybudovat vodovod, který by měl trvalé zdroje vody a mohl tak nepřetržitě zásobovat obce kolem Jílového. Představitelé tohoto města zadali 23. května 1943 firmě Ing. Jaroslav Matějka v Praze vypracování projektu a rozpočtu na stavbu Posázavského skupinového vodovodu. Hlavní osobou, která se o projekt a později také o realizaci starala, byl jílovský občan František Holík.“

Jaromír Košťák

Přílohy ke stažení:
P E T R O V U P R A H Y