Luka pod Medníkem

Málokterá zastávka Posázavského Pacifiku prožila řadu úprav a změn. Původní její název při zprovoznění 1. května 1900 zněl Luka-Mědník, teprve později se ustálil na současný. Posouvala se poloha zastávky, úpravy se týkaly domku s prodejem jízdenek, chyběla čekárna, měnil se počet kolejí, fungovala jako výhybna v roce 1937, v padesátých letech přibyla třetí. Měla i své postavy, třeba manžele Kufnerovy. Ti prodávali jízdenky, zabezpečovali provoz, ale zasáhla je rovněž tragická příhoda s kozou na kolejích. Tu paní sice z kolejiště vystrnadila, ale sama přišla o nohu. Návrat k jednokolejce a na pouhou zastávku proběhlo definitivně při výlukách v roce 2005. Podle znalce drážní problematiky J. Džurného to způsobilo menší propustnosti trati, a je proto otázkou – cituji: „Zda se někdy dočkáme otevření Luk jako stanice ?“ 

Lanovka
Na snímku J. Džurného z 5. července 2006 byla zachycena strojovna lanovky, která v letech 1954-55 dopravovala materiál na stavbu slapské přehrady. Nákladní vlakové soupravy sem dopravovaly tisíce tun písku, kamene a cementu pro stavbu tohoto tenkrát gigantického díla. S odstupem  šedesáti let lze konstatovat, že byla realizována myšlenka už z třicátých let, jejíž uskutečnění odsunula 2. světová válka. Po dvouletém dokončení se stala zdrojem elektrického proudu, novou rekreační oblastí, začátkem lodní plavby, zásobárnou vody, ale také přirozeným regulátorem v případně rozvodnění. Snad ještě dvě veliké drobnosti. Už jen letití pamětníci se možná rozpomenou na pravidelné vypínání elektrického proudu ve večerních hodinách kvůli jeho nedostatku. A to většina domácností ji tenkrát používala pouze jako zdroj světla. Ti také ale pamatují, že  v době  dokončování postihly nejen střední Čechy nebývale dlouhé a vydatné deště. Přehradní hráz byla dokončena a voda se valila přes její korunu. Vznikaly otázky, zda se stavělo důkladně a co by způsobilo její protržení. Dopady by byly kvůli množství zadržené vody asi  katastrofické nejen pro zbytek povodí Vltavy, přehradu ve Vraném, zatopení části Prahy včetně Staroměstského náměstí přívalovou vlnou, která by asi končila až v Hamburku. Ale české ruce pracovaly tenkrát dobře, proto hráz nápor zadržela.

Bob Hurikán
Vlastně Josef Peterka (1907-1965), trampský písničkář, jenž nejen zpíval, ale také písně tvořil, autor Dějin trampingu (faktologie včetně rejstříků osad, jedinců, sportovních výkonů od r. 1920) nebo detektivky Třetí záloha (vydána nakladatelstvím Melantrich v r. 1939  - vítěz z 193 účastníků). Stal se zakladatelem trampských osad hlavně podél řeky Sázavy. Se stejným úspěchem sepsal zhruba dvacet písniček, z nichž Rikatádo, Babička Mery se v určitém smyslu staly trampskými hymnami. Byl znám jako autor osmi čísel Rodokapsů, jako např. Kouzlo hašiše, Toronto, Pobožný střelec  - vyšly v letech 1936-37. Jeho tvorba vycházela v předválečných sešitových vydáních s názvem Rozruch (Šestšilinků) či ve Večerech pod lampou (Děvče z Mezihoří). Byl novinářem, cestovatelem…  Před 2. světovou válkou se stal známým kvůli výměru policejního prezidenta Kubáta o zákazu společného táboření chlapců a dívek. To způsobilo policejní pronásledování nejen na Jílovsku. Bob to považoval za šikanu a doslova případ hnal až k Nejvyššímu správnímu soudu. Měl problémy i za okupace, které mu vynesly zatčení v Čerčanech u vlaku, ale také trest smrti, který měl být vykonán 9. května 1945. Na Pankráci ho zachránila Rudá armáda. Ani pak však nebyl ušetřen pronásledování. Známý je Štrougalův výrok – Bob Hurikán naši mládež kazit nebude.

Asi slavná byla svatba pěvecké dvojice – s Bó (Anežkou Hůlovou) a Bobem uskutečněná v lese blízko jejich osady. Prý nechyběly lampiony ani střelba z koltů. Poslední léta pro B. Hurikána však nebyla záviděníhodná. To pracoval v Lukách u lanovky, která přepravovala materiál na stavbu přehrady. Podlomené zdraví, asi těžká, zejména pro svobodného trampa nepříznivá politická situace podmínily jeho předčasné úmrtí v roce 1965. Posledního rozloučení se dle zjištění příslušných orgánů mělo zúčastnit tisíc osob, i když zpráva o dni pohřbu ve Strašnicích vyšla v novinách se čtrnáctidenním zpožděním.  

Hudební skladatelé
Luka pod Medníkem přitahovala i v nedávné minulosti řadu umělců. Namátkou jmenujme  inspicienta Národního divadla J. Fremunda. Zasloužený odpočinek trávil ve své chatě, ale ve skutečnosti pracoval pro jílovské muzeum jako organizátor a tvůrce výstav. Dával jim osobitou představu a podle jiných vysokou úroveň. Nezapomenutelně připomínal tehdejší kulaté výročí naší první divadelní scény. Jeho specialitou se staly vystavované miniaturní modely scén. Pro výstavu však dokázal zapůjčit i aranžovat skvosty nejen v podobě kostýmů.

Z nedalekých Bohulib jsem 2. 6. 2008 dostal dopis, z něhož cituji: „Před premiérou oratoria Zdeňka Lukáše „Adam a Eva“ jsem se zúčastnil krátké besedy s Vámi, dirigentem a dalšími hudebními odborníky. Slíbil jsem, že jako jeho přítel Vám popíšu několik historek z našeho kamarádského vztahu. – Když mi nabídl jeden můj známý z Jílového u Prahy, kde mám chatu, setkání s hudebním skladatelem Zdeňkem Lukášem, přivítal jsem to s nadšením. Domluvil datum a hodinu a přišli jsme na návštěvu. Jeho víkendové sídlo, jež Zdeněk nazýval prostě „chata“, leží asi 4 km vzdušnou čarou od té mojí. Měl jsem trému, protože jsem věděl, o jakou hudební osobnost jde. Zaťukali jsme na dveře a ozvalo se: „Koho to sem čerti nesou?“  V otevřených dveřích se objevil starší  pán jen v tričku a trenýrkách a pozval nás dál. Představil jsem se: „Jmenuji se Václav Liška, jsem profesionální hudebník, klarinetista a saxofonista u Hudby Hradní stráže, kde Vás všichni obdivují už jen proto, že jste napsal pro velký dechový orchestr „Muziku boemu“.  A tady jsem přinesl něco dobrého pod jazyk“.

Zdeněk se podíval na lahev a rozkázal svému vnukovi: „Kubo, přines sklo a nalej to!“ Posadili jsme se na verandu, odkud je překrásný výhled do luk a lesů v soutoku Vltavy a Sázavy a daleko na horizontu se černají brdské lesy. Asi po dvaceti minutách mi Zdeněk nabídl tykání: „Tady na skříni se mi léta válí moje skladby pro velký dechový orchestr i s tištěnými party pro jednotlivé hráče. Ty je předáš dirigentům u vaší hudby, třeba se bude hodit“.  – Jak ubývala tekutina z těch hrnků, tak rostla energie Zdeňka Lukáše. Zpíval jsem mu oblíbený začátek Wagnerovy předehry k Tannhauserovi  a z jeho hrdla se linuly hřmící trombony s doprovodem stařičkého rozladěného pianina.      

Přílohy ke stažení:
Luka pod Medníkem