Výlet do smaltovaného království Jindry Šmídové

Stačí otevřít dřevěná vrátka a vstoupit. Před vámi se otevře malý dvorek. V zahrádce za plůtkem kvetou růže, o kousek dál před kamennou zídkou sklání hlavu k zemi usychající slunečnice. Z úkrytů ve vysoké trávě útočí na vaše nohy hravá koťata. Pod přístřeškem u zdi stodoly jsou úhledně naskládaná polínka. Vzduch tu vůbec celý voní po dřevě – právě se tu vyřezávají a brousí siluety figur do budoucího betlému. „Vetešnictví“, „Krámek“, „Muzejíčko“ hlásají u vrat rukou psané tabulky visící na kůlu ozdobeném – jak jinak – starou smaltovanou konvicí. Staré oprýskané nádobí, tolik známé z filmů pro pamětníky, tu je koneckonců všude. Neklamný důkaz plechové záliby paní majitelky. Vítejte v království Jindry Šmídové v Netvořicích!

Rodilá Pražačka se sem přestěhovala před necelými 20 lety. S manželem, který vyráběl dřevěné hračky a dětská hřiště, tehdy sháněli vhodné bydlení, kde by byl zároveň i prostor pro dílnu a sklad materiálu. Do Netvořic se dostali vlastně náhodou. „Koukali jsme se po inzerátech, chtěli jsme ven z Prahy, hledali jsme prostor k životu. Zaškrtla jsem si několik inzerátů nabízejících nemovitosti, a když jsem obvolávala jejich majitele, překoukla jsem se o řádek a vytočila jiné číslo. Paní, které jsem se dovolala, mně sice říkala, že je to omyl, ale že taky prodává domek. Slovo dalo slovo, jeli jsme se na něj podívat, líbil se nám. Byla to úplná náhoda, dům má číslo popisné 13 a třináctka je pro mě šťastná,“ vzpomíná Jindra Šmídová. Ve stavení stojícím na dohled od kostela je viditelně spokojená. 

Manželovi, který bohužel před čtyřmi roky zemřel, vděčí ještě za jedno životní rozhodnutí – dala vale zaměstnání a začala podnikat.  „Jsem sama sobě pánem, snažím se nedělat, co mě netěší, a rozhoduju o sobě sama. Kdo si jednou vyzkouší tuhle svobodu, už to jinak nechce,“ říká. Jedním dechem ale dodává, že to na druhou stranu vyžaduje velkou sebekázeň.

Cesta z Prahy do Netvořic

Nejprve museli zajistit nezbytné opravy netvořického domku, pak vymýšleli, co s ním udělají dál. Z kůlny, kde kdysi parkoval žebřiňák, vznikl útulný divadelní prostor s malou kavárnou – ideální nejen pro komedianty a muzikanty, ale také pro výstavy, besedy a sousedská setkávání. Chlívek přestavěli na malý krámek se spoustou „maličkostí pro radost“.  Úplný poklad pak ukrývá veliká stodola. Proměnila se v originální muzeum smaltu. „Sbírala jsem smaltované nádobí, měla jsem ho hodně a do kuchyně už se nevešlo. Dávala jsem ho do krabic na půdu, pak jsme si ale řekli, že je to škoda, a proto jsme část stodoly proměnili v muzeum a u něj jsme otevřeli vetešnictví. A nad bytem na protější straně dvora vznikla nocležna. Už tu není nikde volné místečko, vyčerpali jsme všechny volné prostory,“ dodává.

Když po dřevěných schodech vystoupáte pod střechu stodoly, ocitnete se rázem ve světnici, kterou mnozí pamatují z příbytku prarodičů. Plechové hrníčky, hrnce, misky a mísy, talířky, džbánky, pekáče všech možných tvarů, barev a dekorů. Leží na policích nebo v kredenci, jen si sáhnout… Při pohledu na malý plecháček s červenými puntíky zavzpomínáte na letní táboření pod stanem. Nebo ta modrá konvička – podobnou jste kdysi měli doma – chodívalo se s ní do obchodu pro rozlévané mléko nebo do hospody pro vychlazené pivo. Stará kamna na dřevo, která stávala ve světnici u babičky – v duchu už vidíte buchty, které vytahovala z jejich trouby.  Pánvičky, lívanečníky, formy na bábovky – radost pohledět! A mnohé z nich mají svůj příběh.

„Dostala jsem třeba hrníček od paní, která mi napsala, že ho kdysi našla a že celý život s ní putoval z domácnosti do domácnosti,“ popsala Jindra Šmídová. Svou sbírku pořád doplňuje, i když smaltovaného nádobí lidé hodně vyházeli, občas se prý ještě najde, třeba na nějaké půdě. „Občas mi přijde balíček, většinou od starších lidí, kteří píšou, že mi danou věc posílají, protože vědí, že až umřou, mladí by ji vyhodili. Sem tam také někdo přijde a něco smaltovaného osobně přinese – tím si zajistí doživotní volný vstup do muzea,“ říká Jindra Šmídová. Nakupuje také v obchodech se starožitnostmi, na burzách, bleších trzích. „Ještě z daleka nemám všechno, existují věci, po kterých toužím,“ směje se. Ve sbírce jí chybí například smaltované hodiny nebo smaltovaný škopek na dojení. „Věcí, které postrádám, je víc, třeba dětské nádobíčko, nemám ho moc, teď jsme udělali malý pokojíček pro panenky a v kuchyňce je spoustu volného místa,“ podotkla. Muzeum navštěvují hlavně lidé střední a starší generace nebo cizinci.

Malé radosti velké sběratelky vzpomínek

Jindra Šmídová vystudovala uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodu, sklářskému řemeslu se ale nevěnovala. Pracovala jako aranžérka, vdala se a na svět přivedla tři děti. „Když jsem s nimi byla doma, zkoušela jsem vyrábět bižuterii, sama ji ale nenosím,“ poznamenala.

Je ráda mezi lidmi, baví ji malovat (s obrazy se ale nerada loučí), ráda chodí do přírody, jezdí na výlety. Televizi nemá a nechybí jí, rádio poslouchá jen občas a hlavně v zimě. Umí se radovat z maličkostí – teď například z betlému, který s partnerem vyrábějí pro jedno občanské sdružení a který by měl stát na Václavském náměstí v Praze. Radost jí dělá také občanské sdružení Kolna, které založili s manželem a se stejně zapálenými přáteli. Společně pořádají jarmarky, výstavy, koncerty a zimní cestopisné přednášky – pozvou sousedy, známé, kamarády, někdo přinese koláč, uvaří se káva nebo čaj, promítá se, diskutuje. „Je to jako když přijdete na návštěvu,“ přiblížila Jindra Šmídová. Jen ji trochu mrzí, že si k nim cestu najdou spíš lidé z širšího okolí nebo Prahy než samotní Netvořičtí.

jt

Poznáte předmět na obrázku? Zatím se nenašel nikdo, kdo by dokázal stoprocentně říct, k čemu sloužil.