S Jiřím Stibůrkem o občanské společnosti, Eskymácích a lavině kamení

Podnikatel, filantrop, dobrodruh, snílek… V Jiřím Stibůrkovi je od všeho kousek. Je nejen majitelem prosperující firmy, ale také štědrým donátorem. Svou dlaň, ale hlavně srdce, otevírá regionu, který je mu domovem – Benešovsku. „Narodil jsem se v Karlových Varech, ale od čtyř let jsem doma tady, do základní školy jsem chodil v Netvořicích, bydlím v Benešově. Jsem lokální patriot, ale považuji se i za světoobčana,“ říká muž, který příští rok oslaví abrahámoviny.

O Eskymákovi a rybě

„Mám v sobě něco, co mě neustále nutí začínat nové věci, proto jich dělám tolik najednou. Rád pomáhám lidem, ale mám jeden zásadní problém – neposílám peníze nadacím. Držím se hesla ‚Dej Eskymákovi rybu, nasytíš ho na jeden den, nauč eskymáka chytat ryby a nasytíš ho na celý život‘. Než bych rozdával peníze, raději vymyslím něco, co může pomáhat a sloužit dlouhodobě,“ říká.  Blížící se životní jubileum je pro něj důvodem k malé inventuře: „Chci se pak dál věnovat jen věcem, které mě baví a mají smysl. Mám potřebu dělat něco pro lidi, nejen pro sebe, chci být užitečný.“

Od slov k činům neměl Jiří Stibůrek nikdy daleko. Založil nebo stál u zrodu čtyř občanských sdružení spojených s regionem: Spolku rodáků a přátel muzea v Netvořicích, Spolku přátel Chvojena, Občanského sdružení přátel díla Stanislava Holého a sdružení Konopišťský medvěd. Všechny jejich členy spojuje láska k regionu. „Tomu se podle mne říká občanská společnost, o které mluvil první polistopadový prezident Václav Havel. Můžete být členem kterékoliv politické strany, můžete být apolitičtí, ale když se sejdete u jednoho stolu, musí jít politické názory stranou. Spolek podle mě nemůže jít do komunálních voleb a musí se držet hlavní myšlenky, která ho spojuje. Můžeme se bavit o tom, jestli chceme medvědy na Konopišti, jestli chceme obnovit krásu Chvojena nebo udržet dílo Stanislava Holého, ale ne o tom, jestli tu má být, nebo nemá být dálnice,“ myslí si Jiří Stibůrek.

Která z iniciativ je mu nejbližší? „To je těžko říct, vlastním autorská práva k dílu Stanislava Holého. Mám rád Chvojen, to místo má na mě úžasný vliv – jezdím tam, když je mi špatně, když mě někdo naštve nebo když potřebuju dobít energii. Potěší mě, když se něco povede netvořickému spolku rodáků,“ vypočítává. Ale asi nejvíc času teď věnuje sdružení Konopišťský medvěd, které si dalo za cíl rozšířit chov medvědů na zámku Konopiště.

O kameni, který spustí lavinu

„Chci být ten, který kopne do kamene a potom už jen pozoruje, jak se ta lavina valí bez jeho přičinění z kopce,“ charakterizoval Jiří Stibůrek svou nejnovější iniciativu. Přál by si, aby se do výběhu u zámku Konopiště znovu vrátili medvědi, které tam choval poslední majitel panství František Ferdinand d’Este. „Jsem bytostně přesvědčen, že medvěd je součástí nejlepších tradic regionu a pro jeho propagaci znamená víc než cedule u dálnice,“ poznamenal. Podobnou zkušenost podle něj zaznamenali i provozovatelé restaurace Stará myslivna, kteří pod zámkem Konopiště před časem vybudovali malou oboru s muflony, daňky a jeleny – brzy se stala vyhledávanou turistickou atrakcí.

Jiří Stibůrek dokáže své nápady realizovat, i když pro ně nezíská patřičnou podporu. Příkladem je připomínka letošního 100. výročí sarajevského atentátu na Františka Ferdinanda d’Este. Jiří Stibůrek nechal vyrobit pamětní medaili s posmrtnými maskami arcivévody a jeho manželky Žofie z Hohenbergu, která je replikou původní plakety z roku 1914. Tragickou událost evropských dějin připomněl také dvěma speciálními vydáními svého týdeníku Jiskra a grafickým listem z dílny „korunního prince“ české grafiky Petra Minky. Medaile, grafický list i noviny jsou ještě v omezeném množství k dostání. „Dělám to kvůli sobě. I kdyby mi nikdo nepoděkoval, mám z toho dobrý pocit, a když mě někdo pochválí, jsem za to samozřejmě rád,“ říká Jiří Stibůrek.  A co na to jeho rodina? „Manželka i malá dcera by si asi dokázaly představit, že s nimi budu víc, ale myslím si, že jsem s nimi hodně a intenzivně. Jsem dobrý organizátor, umím si najít schopné spolupracovníky. Vyplatilo se mi, že si vybírám lidi podle lidských, ne odborných vlastností. Dám jim impuls a oni to musí dotáhnout do konce,“ dodal Jiří Stibůrek.

O sekvojovci a jiných stromech

Nápadů má Jiří Stibůrek na rozdávání. Trápí ho například neutěšený stav konopišťského zámeckého parku, který podle něj nedoznal za posledních 100 let větších změn, je přestárlý, plný náletů a umírajících stromů. Byl by proto rád, kdyby se proměnil v kultivovaný lesopark. Čeká ho ale nesnadný úkol – získat pro svou vizi kompetentní úřady. Protože je ale mužem činu, pustil se do boje s větrnými mlýny po svém – v parku vysadil několik sekvojovců – jehličnanů dorůstajících impozantních rozměrů. „Takové stromy nesázíte pro vnoučata ani pravnoučata. Žijí tisíce let a to se mi líbí,“ říká. Podobným způsobem se v krajině kolem Netvořic a Benešova začínají jeho přičiněním objevovat stromy jeřabiny arónie černé.

Jiří Stibůrek je příkladem, že jeden člověk mnohdy zmůže víc než dav. „Neptám se a konám, je to moje vlastní rozhodnutí. Jsem přesvědčený, že to mnohdy není ani o penězích, ale o nápadu a já jich mám až moc,“ shrnul benešovský filantrop. 

jt