Michal Viewegh v čerčanském hospici

O tom, že život mnohdy visí na vlásku, o životních zkušenostech, které nám berou, ale i dávají, o získané pokoře a ztracené paměti, o tom všem vesele i smutně vyprávěl spisovatel Michal Viewegh posluchačům v hospicové kavárně v Čerčanech. Jeho duchapřítomná reakce mu pře dvěma lety zachránila život, umožnila mu dál trávit čas se svou rodinou, přáteli a čtenáři, a také strávit příjemný podvečer s pacienty a návštěvníky Hospice Dobrého Pastýře. Vezměme to ale všechno pěkně popořádku.

Ve středu 17.9. zavítal do Hospice Dobrého Pastýře pan Michal Viewegh. Přijel, aby přečetl pár ukázek ze své knihy Život po životě, aby se podělil o své zážitky týkající se jeho velmi závažné zdravotní nehody, ale především proto, aby si s návštěvníky příjemně usazenými v hospicové kavárně Oáza popovídal o všem, co je zajímá.

Pan Viewegh nechtěl dlouho rozebírat, co se vlastně tenkrát stalo. Předloni jednoho prosincového dne, kdy byl doma s dětmi, se začal cítit velmi podivně. V domnění, že jde o infarkt, si zavolal sanitku a zachránil si tak život. Diagnostikovali mu totiž prasklou aortu – poškození organizmu, které bývá z 90 % smrtelné. Ve středeční podvečer nešlo ale o neuvěřitelnou událost samotnou, jako spíš o popis následného stavu pana Viewegha. Konkrétně se hovořilo o ztrátě paměti, obtížích při zapojení se do normálního života, který vlastně od té doby už není takový, jako byl dřív. Pan Viewegh s vtipem a nadhledem sobě vlastním ilustroval své potíže s pamětí na situacích typu: „Jsem na večeři, odejdu na toaletu no a při návratu zjistím, že vlastně nevím, kam mám jít, kde hledat svou manželku.“ Z vlastního předčítání z knihy je ale zřejmé, že rekonvalescence z nemoci žádná velká legrace nebyla. Humor mnohdy docházel, převažovaly myšlenky nad tím, co se mnou vlastně bude? Následovalo hledání nejvhodnější rehabilitační metody, která by pomohla s návratem nebo alespoň přiblížením se původnímu stavu života, především v oblasti narušené paměti.

Vše je dopodrobna popsáno právě v knize Život po životě, která vznikla jako deníkové zápisky po zmíněném zdravotním kolapsu. Kniha není zrovna veselá. Popisuje také nejhorší rok života pana Viewegha. Proto při čtení vybírá odlehčenější pasáže, nečte dlouho a raději ponechává čas na diskuzi. A ta je opravdu živá a zajímavá.

„Jak je to s vámi teď?,“ zazní jeden z dotazů. „Abych si pořád jen nestěžoval. Mohu znovu řídit auto, jsem schopný psát,“ řekl pan Viewegh, „i když spíše povídky. Paměť je pořád slabá, a tak si musím znovu a znovu číst, co jsem již napsal, abych mohl pokračovat v dalším psaní.“ Psaním se však posouvá dál, a v nejbližší době by tak měla vyjít knížka jeho povídek. A co se na panu Vieweghovi dle jeho slov ještě změnilo? Je pokornější, má větší porozumění pro věci, které ho přesahují, snad si dokáže více vážit prchavých šťastných chvil života.

Jeho povídání se do přívětivého prostředí hospicové kavárny hodilo. Vtipné historky, vlídná vyprávění i přímočarý popis toho, že život není vždy procházkou růžovou zahradou, to vše se doslova vpilo do pozorných posluchačů sedících v budově, kde jsou si všichni vědomi, jak pravdivé spisovatelovy životní postřehy jsou.

Za TŘI, o.p.s. Věra Ziková

Přílohy ke stažení:
TZ_final