Prosečnice

Rok 1914 je spojován s vypuknutím 1. světové války a ta zase s postavou Františka Ferdinanda d Este, jehož převážně letním sídlem se stal zámek Konopiště. A protože nejen stavební kámen byl dobře využitelnou surovinou pro Prahu i Vídeň,  vliv následníka trůnu dokázal trasu železnice odklonit od řeky. Zřejmě netušil, že skutečnosti bude využito k léčebným účelům tenkrát těžko léčitelné Tbc. Tento přírodně překrásný kraj je však spojován také se smutnými okolnostmi.  

Sanatorium
Historie se datuje do roku 1914. Tehdy zahájil svou činnost nově založený spolek pro péči o zdraví dělnictva s názvem Humanita. Jedním z hlavních úkolů bylo pomáhat nemocným, kteří byli postiženi tuberkulózou. Podle vzoru alpských sanatorií se hledalo místo s nejlepšími klimatickými podmínkami. Komise ho našla na jižním svahu zvaném Váňův vrch v Prosečnici. To potvrdily významné lékařské osobnosti, mezi něž patřili  profesoři J. Thomayer a E. Maixner.  áhy se začala realizovat myšlenka V. Johanise o výstavbě lidového sanatoria. V roce 1920 navštívil Prosečnici T. G. Masaryk a věnoval už rozestavěnému komplexu nejen 250 000 korun na výtah, ale také zabezpečil nenávratnou půjčku ve výši milion korun, a proto stavba mohla být dokončena už v následujícím roce. Dne 1. května byl zahájen provoz, o týden později se přijímali první pacienti. Slavnostní otevření se uskutečnilo 14. května 1922. Tenkrát byl z Prahy vypraven zvláštní vlak pro zástupce vlády a čestné hosty.

Ještě pár letopočtů
Zubní ambulatorium bylo otevřeno v roce 1923, odborným vedením byl pověřen docent Kostečka a o rok později pak navíc samostatné oddělení pro léčbu Tbc horních cest dýchacích. K tomu byly využívány otevřené lehárny, fyzikální terapie, hydroterapie a další úspěšné metody. V r. 1930 v rámci osmdesátých narozenin TGM byl položen základní kámen ke stavbě hospodářské budovy. O léčebné kapacitě sanatoria svědčí 20 000 pacientů do začátku 2. světové války. Následně sem byl umístěn domov SS a jejich tanková škola.

I když hned v prvním poválečném roce se vrátilo zdravotnictví, čekaly sanatorium rozsáhlé úpravy z prostředků poválečné hospodářské pomoci zvané UNRA a následně bylo obnoveno léčení včetně operací na vysoké a ojedinělé úrovni v našem státě. Tomu napomáhaly odborné kapacity na evropské úrovni, což dokazuje např. uspořádání Mezinárodního kongresu v roce 1950. Různé reorganizace pozměnily jak léčebnou náplň, tak jeho začlenění – pod OÚNZ Benešov, KÚNZ Prahu, ministerstvo zdravotnictví, nakonec do Thomayerovy nemocnice. To proběhlo po r. 1989 současně však s  „plíživým“ zánikem sanatoria. Stavebně nádherné budovy sice stále přitahují, ale meteorologická stanice spojená s klinicko-klimatickou observatoří byla už v osmdesátých letech zbořena.
(Podle MUDr. Z. Perné, dlouholeté pracovnice sanatoria)

Několik úryvků  
z knihy J. Morávka s názvem U nás na Sázavě, a to z kapitoly se stejným názvem:

S k a l á c i
„Vedle plavců vyrostli u nás kameníci a lamači. Bylo přirozené, že ten náš modravý a štěpný „makovec“ , jak se žule pro její barvu říká, byl osudem našeho lidu. Bylo ho všude plno, takže člověka postaveného mezi něj muselo napadnout: co s tebou? … Přitom poznal, že není beztvárnou hmotou, že narostl stejně jako dřevo a zpracovával-li se „po letech“, možno mu dát potřebnou formu. Makovec se stal užitečným materiálem. Lámal jej tedy člověk na stavbu, přitesával na schody, na překládky, futýrka, sloupky, dělal z něho korýtka, pomníky … Největší lomy byly v Požárech na konopišťské půdě. Jejich majitel, arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand d´Este, zavražděný později v Sarajevu, dosáhl svým vlivem toho, že posázavská dráha byla vedena těsně kolem jeho lomů. Začalo se pracovat ve velkém a zdálo se, že konečně se dostalo kraji průmyslu. Za plného provozu zaměstnávala správa podniku na tři sta lidí, kameníků, lamačů, kostkařů … Byli první, kteří se pozvedli proti nenáviděné monarchii a všemu útisku shora. Osvědčili se i za německé okupace a v květnových dnech roku 1945 byli slavnostně pochváleni rozhlasem, neboť přivezli Praze velkou zásobu penicilinu, ukořistěnou v místním vojenském táboře SS …

D i v o č i n a    (druhý úryvek)
„Stůj! „
Neviděl nikoho, ale slyšel cvaknouti  závěr pušky. Tedy četník! Bleskurychle padl k zemi, odrazil se několik kroků směrem, odkud přišel výkřik, aby splynul s tmou a vyhnul se kuli, která bude jistě následovat. Vzápětí skutečně švihl ho ostrý výstřel vojenské pušky přes uši a vysoko nad ním hvízdla kule. Utíkal dolíkem vzhůru k panským lesům a za ním a vlevo po stráni následovali jeho stihatelé.

Utekl, přirozeně  nemohli ho chytnout v tak tmavé noci, ale byli mu v patách. Přespal krátce jako zajíc ve skalách v Kuloví, a jedva se rozbřesklo, už je slyšel, jak kolem něho zatahují leč. A co nejhoršího – měli s sebou psy. Těm neuteče, ti ho vyslídí všude …  Vyskočil a prchal  strání nad palouky k Hrdlu. Ale tam už na něj čekali. Přeběhl Horáckou a smrčinou pádil k Dubí. Psi ho zvětřili, vyrazili zuřivý štěkot a hnali se za ním …

Vyběhl z laťáku pod starý dub nad lomem. Nebe zalité ranním sluncem vyhouplo se nad protější strání a dole pod ním zabělal se lom. Pádil po jeho okraji. Hladké žulové stěny  spadaly do závratné hloubky. Na dně lomu svítily kalnou vodou rybníčky… Kameníci se tam hemžili jako mravenci a udiveně zvedali hlavy. Poznavše Kubelíka, vykřikli úžasem. Těsně za ním psi – ne, takový hon ještě neviděli.

Sto, dvě stě kroků za myslivci s četníky. Už jim neuteče! Mohli by ho střelit, neboť stojí plnou postavou na volném místě, ale oni ho chtějí dostat živého. Chtějí ho spoutat jako šelmu lesů… Vidí dobře stráně nad řekou, pole nad nimi. Struha, borovičko, štít jejich chalup v zeleni zahrady… Obhlédne ještě jednou svůj milovaný domov, divoce milovaný domov… zoufale zakřičí, až všechny u srdce zamrazí, zvedne ruce i oči k modrému letnímu nebi  a skočí do propasti lomu… Kubelík byl navždy doma…

Z Krhanické kroniky
Pytláci, kteří chodili lovit do lesů arcivévodských, byli nebezpečnými i hajným a došlo k ostré přestřelce. Pytlácká tragédie  vyvrcholila v noci 14. června 1888, kdy došlo ke střetnutí mezi pytláky – otcem a syny Bartáky z Třebsína na jedné straně  a ochránci lesů, tedy lesním Waldhauserem a hajným Antonínem Dlabalem na straně druhé. Při přestřelce byl hajný zastřelen a fořtu Waldhauserovi při rvačce vytrhali Bartákovi pytláci  plnovous a chtěli ho ubít. Tato tragédie se odehrávala u Kulatého palouku pod Panskou  skálou. Po rvačce, v domnění, že je Waldhauser mrtev, hodili ho do rokliny, kterou protékal potůček, a zakryli jeho tělo klestím. Ale ten přišel k vědomí a dovlekl se do lesovny, kde se lidově říká v Sekané skále. Tam jej pytláci obléhali do rána, ale potom museli ustoupit do lesů. Oněmělý lesní jezdil prý s četníky několik týdnů krajem a prohlížel si lidi, zda mezi nimi nejsou vrazi Dlabala. Po příjezdu do Třebsína spatřil otce a syna Bartáky, kteří sekali obilí. Ukázal prý na ně prstem a tito byli zatčeni a při prohlídce domu byly nalezeny zbraně zastrčené pod došky. Při soudním řízením byl mladý Barták odsouzen k doživotí a starý k dvaceti letům vězení. Prý při návštěvě své ženy ve věznici této místo polibku mladý Barták ukousl nos, aby se více neprovdala. Později se ve vězení oběsil a starý zemřel...

Místo závěru
Omlouvám se čtenářům, že tento  kraj malebný v každé roční době jsem přiblížil tak smutnými skutečnostmi.

Jaromír Košťák