Chrást nad Sázavou

Jedna z nejmenších zastávek Posázavského Pacifiku z Čerčan do Davle (a dále do Prahy) se nachází v katastru města Týnce nad Sázavou. Oč je město bohatší na historické památky, o to je Chrást chudší. Rozkládá se na stráních zakončených lesem a řekou v nejnižší nadmořské výšce. Voda je při nízkém stavu s ukázkovým množstvím kamenů vlastně startovní hrozbou nebo možná také zkouškou pro pokračování k splouvání už nikoliv vorů a halekání jejich „posádky“ nezapomenutelným – hou, hahou. Snad kromě kostela sv. Kateřiny a kdysi funkčního mlýna bychom v Chrástu i na druhé straně těžko hledali  sídla významných osobností, i když možná právě zde platí tvrzení – nikdy neříkej nikdy. Možná se toho dočkáme v postavě pěvce ND, který se tady narodil v roce 1956.

Pár čísel
Železniční zastávka je jednokolejná a nachází se v kilometrovém úseku 11,1-11,3. Pro osobní přepravu byla dána do provozu zprůjezdněním úseku Čerčany – Požáry (dnes Prosečnice) 18. ledna 1897. Pro potřebu c. k. drážní společnosti a cestujících byla postavena velikostí nepatrná přízemní budova s třemi místnostmi. Prostřední sloužila jako čekárna, jedna z krajních k prodeji jízdenek a poslední snad měla být skladištěm. Komerčního vrcholu v prodeji jízdenek bylo dosaženo v roce 1931, když týnecký přednosta zaznamenal do drážní kroniky příjem. Za prodané jízdenky jen v Chrástu přibylo do pokladny téměř 50 000 korun tehdejší měny. V 2. polovině minulého století se však nad zastávkou začaly doslova stahovat mraky. Došlo ke zrušení prodeje jízdenek a k zazdění výdejního okénka. Ačkoliv byly podle plánu obnovovány vnitřní i vnější nátěry, a to třeba během dopravní výluky kvůli úpravám na trase Jílové – Týnec v roce 2007, prodej jízdenek se už nevrátil. Brzy potom se začala stávat už pouhá čekárna cílem nájezdů vandalů. Zvenku i zevnitř.  

Málo  a hodně
Chrást nad Sázavou měl v roce 2009 evidováno 374 adres a tomu odpovídající počet domů (kolem sedmdesáti) i počet obyvatel. Dokud byly v Týnci v provozu závody Jawa a METAZ, nebyl zřejmě pro většinu Chrásteckých problém se zaměstnáním. Dnešní skutečnosti proto odpovídá slovo málo v titulku kapitoly. To druhé (hodně) se pak týká prodeje nemovitostí, zejména rekreačních chat. Každé změny ve vývoji společnosti přinášejí své trendy. Znakem nedávné současnosti už není, zdá se, chataření. To odpovídá množství inzerce, která začíná slovy o prodeji či pronájmu nejen chat.

Pomník a skartace
Letošní sté výročí vypuknutí 1. světové války se zapsalo i do dějin Chrástu. Okresní město Benešov se svou posádkou 102. pěšího pluku stačilo vojensky vycvičit snad všechny bojeschopné muže z širokého okolí, nejen ze Sedlčanska nebo Milevska. Ti byli sice propuštěni do zálohy, ale v případě mobilizace se museli do určitého počtu hodin dostavit s pověstným černým dřevěným kufrem do své posádky. A signálem k tomuto naplněni se tenkrát  stalo známé  - „tak nám zabili Ferdinanda, toho konopišťského“.

Léta plynula. Až  16. prosince 2012 byl tady v Chrástě příslušným klubem vojenské historie slavnostně odhalen pomník obětem 1. světové války. Mezitím došlo k zrušení kasáren v Benešově, ale také k likvidaci všech písemností, které se týkaly někdejší vojenské posádky. Zřejmě nejen pro vojenskou historii to zřejmě nebylo ideální řešení.  

Okolí Chrástu nad Sázavou
I tato místa nabízejí jinde neviděnou krásu. To potvrzuje třeba množství chat. Své kouzlo má  také krajina na druhé straně řeky, kam nevede z bezprostřední blízkosti od železniční zastávky most. V době mého školního věku tady fungoval přívoz. Padesátníkový obulus za vstup na poněkud se houpající plavidlo umožnil dostat se na druhou stranu. Tady byl  tenkrát na rozdíl od Týnce zapomenutý kraj. Pár vesniček s názvy Podělusy a nejspíš samoty začínající písmenem D jako Dunávice, D… Zde se nacházel nevyčerpatelný zdroj borůvek, ale také tenkrát ještě nezlikvidovaných pozůstatků německého vojenského cvičiště v podobě hromad dělostřelecké a snad tankové munice, i když už bez ničivých náplní.  Bylo co okukovat! Za borůvky byli rodiče i mých kamarádů vděčni, o zbytcích války jsme ale raději mlčeli.

Jaromír Košťák