Krhanice

Krhanice - v polovině minulého století byla tahle železniční stanice Posázavského Pacifiku spojena s osudem nejen vojáků prohrané války, ale také množstvím civilistů stejné národnosti, kteří byli odsud vlaky odsunováni z nedávného tepla domova do neznáma. Snad jednou z nadějí na přežití byla neexistence jazykové bariéry. Samotný odklon trasování železnice od řeky Sázavy zapříčinil i tady, že minul úhlednou obec se školou, poštou a potřebnými náležitostmi byť jen do několikakilometrové vzdálenosti. A přece Krhanice vstoupily do politického a diplomatického povědomí v 70. letech postavou J. Hájka.  Už řadu let  jsou Krhanice a Lešany připomínány   poslední srpnovou sobotu tzv. Tankovými dny. 

Historické předěly
I když některé prameny udávají rok 1360 v souvislosti s první písemnou zprávou, jiné ji datují zhruba  o  sto let dříve. Samotné Krhanice v podobě několika usedlostí mohou mít však souvislost s Ostrovským klášterem z roku 999. Dalo by se říci, že poklidný vývoj malé vsi nic nenarušovalo. V r. 1875 povolila Zemská školní rada zřízení školy. Ta byla postavena a vysvěcena jako jednotřídka o čtyři roky později a navštěvovalo ji tehdy asi sto dětí.

Zlato jako třeba v nedalekém Jílovém tady objeveno nebylo, k řece a k vorařině bylo daleko, ba ani snahy o přiblížení železnice k obci, jako se projevily v nedalekém Kamenném Přívozu a hlavně v Jílovém, neměl jednak kdo prosazovat, jednak finančně podporovat. Hájovny a pár mlýnů, z nichž  Pěnkava vstoupila zásluhou pražského průmyslníka jménem L. Bondy do velkého povědomí, už nestačilo vývoj zvrátit, a to ani železářskými závody či elektrárnou. Ta ve své době sice elektrickým proudem zásobovala široké okolí, ale spotřeba odpovídala výrobě. V domácnostech přece stačila jedna žárovka, v selských usedlostech byl elektromotor teprve představou budoucnosti. A tak samotná železnice  život obce zprvu moc neovlivnila.

A přece jsou Krhanice spojeny s významnými lidmi, kteří ji proslavili. Dovolujeme si citovat z knihy s názvem OTAKAR BROUSEK o sobě:

Kapitola první: Pod foto mojí  maminky a tatínka.

   … Bez nadsázky mohu prozradit, že dětství mé  i mého o dva roky mladšího bratra Františka bylo skutečně šťastné, chráněné láskyplným dohledem a péčí rodičů a prarodičů z maminčiny strany. Ale také naší tetinky Emilky, jak jsme jí všichni říkali. Bylo naplněno tisícerými dobrodružstvími, která mohou potkat vesnického kluka v překrásném koutu české země, jímž protéká Sázava mezi Týncem a Kamenným Přívozem. Ano, tam přímo na břehu kdysi tak nespoutané řeky je mé rodiště – Krhanice. Dodnes tam stojí i můj rodný dům. Pamětníci mu odedávna říkají Bonďák ...

   Jsem dítě křtěné Sázavou. A snad právě proto mám tak rád nestojaté vody a libuji si v dravém proudu ...

      S řekou Sázavou je navždy spjato mé klukovství a jinošský věk.  Krhanický jez a přívoz nad ním, který léta obstarával pan přívozník Bernard, spojoval mé Krhanické rodiště a ráj mých her a rošťáren, klukovského snažení i snění s domem mého dědečka a babičky v Lešanech. Obě vesnice na sebe shlížejí z jednoho břehu na druhý.

   Od horních modřínů nad Lešany vidíme Krhanické „náměstíčko“ a klikatou trať posázavské jednokolejky, Prosečnické sanatorium, požárské lomy, pak už sádeckou stráň, porostlou voňavými akáty, lemovanou hlubokými lesy. A pod nimi na potoce, který míří dolů k Sázavě, už svítí domky a střechy Krhanic. Nejvýše je stará škola, pro mne památná, protože jsem v jejích škamnách na celé čtyři roky sedával …

(Poznámka: Do textu nebylo zasahováno ani z hlediska pravopisného.)

Krhanické osobnosti
Nejzajímavější postavou se stal rodák Jiří Hájek (1913-1993). Vystudoval práva na Karlově univerzitě, ale většinu svého života se nevěnoval oboru, ale politickému a diplomatickému působení, což ho podobně jako průtok řeky Sázavy nutilo proplouvat nejedním úskalím a nebezpečím. Už v březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže. Tehdy byl odsouzen k 12 letům. Přežil a hned v pětačtyřicátém pokračoval, samozřejmě už veřejně, i když  jeho činnost nepostrádala řadu zvláštností. Jako funkcionář mládežnického  domácího i mezinárodního hnutí vstoupil do obnovené sociálně demokratické strany, ale tvrdí se, že spolupracoval s ÚV KSČ. Některé prameny připomínají, že byl veden dokonce jako neveřejný člen tohoto nejvyššího stranického orgánu. Založil Vysokou školu politických a hospodářských věd, kde působil od r. 1953 jako rektor. Záhy byl povolán do diplomatických služeb  jako velvyslanec v Londýně, ale také jako zástupce tenkrát ČSSR v OSN. V letech 1965-68 zastával funkci ministra školství.

Dnes už většinou pozapomenutá aktivita J. Hájka se projevila v souvislosti se vstupem armád pěti států v čele se Sovětským svazem na naše území v srpnu 1968.  Tenkrát pobýval na jednání v Jugoslávii, a proto mohl už 24. srpna vznést v Radě bezpečnosti OSN protest. To ho stálo  v září křeslo ministra zahraničí a následně byl „odejít“, jak se tenkrát nejen lidově říkalo, také z členství v KSČ. Posledním působištěm J. Hájka se stal Historický ústav ČSAV. Politicky však nepřestal pracovat proti  normalizaci. Podepsal Chartu 1977 a stal se nejen jedním z mluvčích (spolu s V. Havlem a J. Patočkou). Ani vysoký věk a spousta prožitých dramat nedokázaly utlumit jeho politické aktivity. Spolupracoval na založení  Československého helsinského výboru a stal se jeho předsedou. V letech 1990-92 byl poradcem A. Dubčeka. Vrcholem a oceněním jeho zásluh se stala nominace na Nobelovu cenu míru. Především Hájkův odchod z toho světa však uskutečnění zabránil.    

Dříve vstup zakázán
O velikosti dělostřelecké posádky Krhanice–Lešany něco málo napovídá skutečnost, že Posázavský Pacifik jede kolem ní čtyři kilometry. Rozkládá se v mírném svahu na levé straně Sázavy a kousek od nádraží byl k ní vybudován silniční most, na železniční zastávce pak rozsáhlá nákladová rampa. V druhé polovině posledního desetiletí minulého století  byl postupně objekt změněn na největší Vojenské muzeum nejen ve střední Evropě. Bojovou techniku tvoří  kolekce kanonů z let 1918-1938 vyrobených v závodech Škoda. V devíti halách, v šesti přístřešcích i ve volném prostoru je soustředěno kolem 700 kusů bojové techniky také z období tzv. Studené války, a to včetně raketové techniky. Odborníci, ale i obyčejní zájemci tady najdou množství tanků, kanonů, obrněných transportérů, motocyklů, velitelských vozů, ženijní techniky, a to z výzbroje Varšavské smlouvy i Severoatlantického paktu (NATO). Pozoruhodností je jejich dosavadní bojeschopnost.

K unikátům patří IS-2 čili tank z roku 1945, který vjel jako první do Prahy. Léta stál pod Petřínem na pražském Smíchově. Po přemalování skupinou poslanců růžovou barvou byl sem převezen. Vojenskou úctu vzbuzuje lehký tank LT 38, který patřil k chloubě předválečné československé armády. Po okupaci nezapadl mezi trofejní unikáty, ale byl vyráběn pod označením PzKpf 38 ...   a nasazen do bojů na Balkáně,  západní i východní frontě. Tady si zachoval prvorepublikovou vojenskou kamufláž. K vidění jsou však německé kolové nebo pásové zbraně – např. německý Hetzer. Legendární sovětský T 34, a to jak v individuální podobě s možností prohlédnout si ho zevnitř, tak třeba v dioramatu Ostravské operace. Každoročně se  v srpnu konají ukázky techniky v bojové akci.

Důležité drobnosti nakonec
Toto vojenské muzeum má běžnou otvírací dobu a např. z krhanického nádraží to trvá pěšky kolem patnácti minut. Ještě loni se nevybíralo vstupné. Kvůli  Tankovému dnu jsou z Prahy vypravovány zvláštní vlaky. Návštěvníci nejsou ochuzeni  o možnost občerstvení.  Na motorizované  návštěvníky je pamatováno rozsáhlým parkovištěm.

Zdroj informací: dostupné internetové písemné prameny.

Jaromír Košťák