Týnec nad Sázavou

Na trase Posázavského Pacifiku je to největší nádraží počtem kolejí, zaměstnanců, ale donedávna také denně množstvím cestujících. Do poloviny devadesátých let minulého století to byli hlavně zaměstnanci závodu Jawa, kteří šířili slávu československých motocyklů v Evropě i Asii. Málokdo však už dnes pamatuje, že se tady před šedesáti lety vyráběla osobní auta Jawa Minor. Doslova zbytku METAZu se slévárnou ustoupil prostor nákupnímu řetězci. Pravidelně v srpnu už několikátý rok hostí účastníky městských slavností.

Pár letopočtů
Dominantou města jsou zbytky starého přemyslovského hradu zřejmě z přelomu 12. a 13. století, i když k jeho věži  přiléhá rotunda, která vznikla zřejmě o pár století dřív. Zajímavou minulost dokládají archeologické nálezy objevené v nádvoří. Samotný Týnec nebo také Týnice vstoupil do historie výroby užitkové kameniny a porcelánu zásluhou hraběte z Vrtby a Lobkoviců v období let 1793–1866. Zřejmě  manufakturní výroba zanechala jednak nepřehlédnutelnou budovu nad mostem přes Sázavu, jednak sbírku výrobků s charakteristickými motivy v zelené barvě. Samotný Týnec je východiskem dvou významných cest minulosti, a to tzv. Horácké a Plavecké. Ta druhá byla spojována s chůzí vorařů nejkratším směrem na Pecerady a Svárov do Čerčan. Novověká historie (ta stará první písemnou zprávou se začala psát rokem 1318), vznikla příchodem Ing. Fr. Janečka v roce 1925. Nejmladší letopočet (1969) povýšil Týnec na město.    

Janeček + Wanderer = JAWA a Kolotoč
Od r. 1925 více jak na půl století ovládl motocyklový trh a vystřídal týnecký porcelán s motivy v zelené barvě, ale také přádelny bavlny, kdy sem  vstoupil Ing. F. Janeček. Uskutečňoval myšlenku - vyrábět, zaměstnat  a v průmyslovém oboru se možná přiblížit Baťovu Zlínu. Protože se zbrojní výrobou by se už neuplatnil, rozhodl se doslova nahradit koně venkovských dorostenců  moderním dopravním prostředkem. Koupil patent na těžký, ale bytelný motocykl, který kvůli těmto vlastnostem získal přezdívku Rumpál. Janečkovi technici mu však vdechli snad poloviční lehkost a pružnost. Od péráku ke kejvačkám vedly však  ještě desítky let vývojové práce. Jawičky s číselným označením kubatury se staly oblíbeným dopravním prostředkem, zajímavou položkou exportu i zdrojem divácké zábavy ve smyslu Brodeckých závodů, terénního klání na poříčské Homolce, ale také tenkrát slavných motocyklových Šestidenních. A po samotném tvůrci zbyla červená barva, preciznost a povědomí skvělého českého výrobku, který je připomínán třeba jízdou motocyklů Jawa, ročník tuším 1976, z oblasti Uralu do Brodců a Týnce v současnosti.

Ale černým osobním autům Jawa Minor doba nepřála. Ještě nedozrál čas na lidový vůz. Snad jedině slavný herec  Fr. Filipovský mu dlouho zůstával věren k cestám na chatu v Poříčí.

A týnecký „Kolotoč“? To je vlastně přezdívka domácích pro Janečkovu vilu. Tu si nechal postavit  na levém břehu. Třípatrová a přepychově zařízená s kruhovým půdorysem a s tvrzením, že se otáčí. Podle projektu O. a K. Kohnových také patřičně zařízená třeba takovými „drobnostmi“ , jakými byl desetimetrový bazén na střeše, uvnitř kroucené schodiště a jeho zábradlí z jednoho kusu dřeva, centrální osvětlení a skleněné vypínače. Pravda, nikdy jsem do ní nevstoupil, ale jako brigádník studentských let ve slévárně jsem ji vídal denně zvenku a slýchal vyprávění spoluzaměstnanců.

Spisovatelé, škola
Janečkova vila prožila ledacos, nad čím by starému pánovi vstávaly hrůzou vlasy. Samotný objekt se však stal také zájmem filmařů. Svědčí o tom třeba Báječná léta pod psa nebo Tiché zlo Vánoc. A známí spisovatelé?  Kvůli Márince, která ve své době bydlela v Brodcích, sem chodil pěšky K. H. Mácha. Už jen zřídkakdy se připomínají jeho obrázky nebo verše ze Znělek zasázavských. Dvojici pozdějších autorů – K. Nového a Vl. Vančuryu - sem zavedlo přátelství ze společných studií na benešovském gymnáziu, ale také cesty se psím spřežením za účelem dovozu chleba z Racku do Brodců. Historický román sem umístil Vl. Neff  s názvem Srpnovští páni.  Zločin na Zlonicích hradě L. P. 1318 soudně řešili právě v týneckém hradě.

Samozřejmě Týnec má své současné umělce, ať už se jedná o malíře nebo tvůrce poezie i prózy, hudební pěvce v ND, které přibližuje nejen regionální tisk či knižní tvorba. Většina z nich měla spojitost se školou, kde se jim možná  tvořily základy budoucího umění. Také mám vzpomínky na podnětné prostředí, i když pouze na školní rok 1954-55. To tady ještě působil matematik a malíř F. Bučina. Jeho obrázky jsou dodnes ozdobou muzea a řady domácností. Dobře skrytou postavou konce 2. světové se stal odborný učitel technických oborů J. Reitinger. Ten působil v důstojnickém odboji a do města vstoupil vlastně jako osvoboditel v uniformě, ale také  se státní vlajkou. Rád jsem poslouchal dějepisce J. Šafratu. V paměti mi utkvěly testy z chemie s desetinným oceněním třeba 1,95 ředitelem p. Staňkem.

Vodáci
Mají svou nepřehlédnutelnou budovu v blízkosti mostu a hradu.  Ač jsem pouhým obdivovatelem tohoto vodního sportu, zdá se, že mají všechno pohromadě. Vždyť  v názvu mají výraz půjčovna i ubytovna. K plavebním prostředkům patří otevřená, polootevřená i uzavřená kánoe, a to  pro dvě osoby, dále jednomístný kajak s pádlem, pramice a matylda, což je vlastně nafukovací vor.  Asi nejznámějším vodáckým termínem je propust čili šlajsna, kterou lze překonat korunu jezu. Voda pod ním se také nazývá sifon, zatímco stojaté říkají volej. Základ dalších názvů tvoří překážky, jako třeba kámen, válec, vracák. Používají však i názvů tůň a bezpečně musí vědět, co znamená kosa. V blízkosti vodácké budovy před vybudováním mostu se nacházel přívoz k přepravě osob i vozů.

Týnec – Homolka – Čerčany
Z obou stran zajišťoval Posázavský Pacifik dopravu většiny diváků na motokrosové a později také autokrosové závody na kdysi slavný kopec s názvem Homolka. Do jeho neslavné historie vstoupil drážní úsek s křížením svárovské cesty dne 28. září 1970, a to čtyřmi  mrtvými a milionovou škodou na motorovém voze M 262 a vršovické lokomotivě T 478.  Soudní dohra kvalifikovala důsledek jako špatnou komunikaci mezi přednosty obou nádraží.

Jak k tomu došlo? Obě místa potřebovala přesunout pro nedostatek místa dva stroje. Bohužel byly poslány proti sobě.  Nejdřív se přišlo na omyl  v Čerčanech. Tenkrát mobily  nebyly a poříčská zastávka byla telefonem nedostupná. Zastavit oba stroje bylo možno – laicky řečeno - jen  ručními stavěcími terči v Poříčí.  Ty však neměl kdo ve vzdálenosti více jak dvou kilometrů postavit. Ubíhající vteřiny vzdálenost neodvratného střetu začaly zkracovat.  Tenkrát sloužil jako pomocník přednosty motocyklista, který svůj stroj měl nepředpisově zaparkován pár metrů za blokem budovy. Zatímco obě strany – na vojně jsme pro podobné události používali na ústředně výraz štorm – tady se postupovalo podobně.  Obě místa informovala benešovskou nemocnici o pravděpodobném naléhavém příjmu. Protože oba stroje byly obsazeny čtyřmi zaměstnanci, byly vyslány dvě sanitky na spojnici Poříčí – Svárov. Tam cesta končila.

Jiný nápad  měl pomocník čerčanského přednosty.  Pokusil se o rychlostní rekord v předjetí lokomotivy. Okreska byla kupodivu prázdná, ale koncová světla stroje už minula úsek, kde se dalo máváním komunikovat. Vždyť se všichni tři znali! Pak se po pravé straně mihl kostel, stoupavá zatáčka a vjezd do zastávky. Tam počítal s tím, že položí motorku na koleje. Opět však dorazil pozdě! Mašina měla volný průjezd,  a proto do začátku budoucího svárovského stoupáku „přidala“.  Tenkrát ještě nevýrazný jekot sanitek rovněž dorazil pozdě.

Až na křižovatku pod Homolkou se dá s velkou dávkou zručnosti projet po pěšince pro chodce. Obětavý zaměstnanec  sice už  zahlédl červené koncovky, ale také ho překvapilo náhlé ticho, když u nich zastavil. Oba stroje stály vklíněny do sebe.  Nehořely, takže byla naděje... Snad vzápětí dorazily obě sanitky. Exod třech však všechny předběhl. Čtvrtého naložili v kritickém stavu. Už za kostelem sv. Petra vypnuli houkačku, protože už nebylo potřeba pospíchat. A co stála chyba v komunikaci? Čtyři  životy dvou strojvedoucích a pomocníků, dva stroje na odpis, soudní dohru a pocit bezmocnosti zachraňujícího na motorce.  

Krátká současnost města Týnce
K tradici patří už po několik let začátkem srpna slavnosti označované Týnecký střep. Konají se nejen v blízkosti budovy MěÚ, v areálu hradu a všude jinde. Přijedou šermíři, objeví se tanečníci, zpěváci, probíhají koncerty, hrají dechovky. Na trzích lze kupovat, nezapomíná se na občerstvení a zábavu. Letos  kromě jiných akcí už proběhlo  Řezbářské sympózium, tentokráte motivované vznikem sochy k rybníku v Maršovicích. Cestu sem zná Klub historických vozidel, ale také vyfešákované jawičky ze vzdálenosti i několik tisíc kilometrů za Uralem. Pojedou po vlastní ose.

Jaromír Košťák