Pecerady

C. k.  ředitelství státních drah v Praze oznámilo 15. června 1904 otevření zastávky Pecerady – Bukovany pro dopravu nákladů v plných vozech. Zastávka se nacházela v širém poli bez sebemenšího  drážního objektu.  Jen s tak zvaným dřevěným přednostou, který tvořil podle tehdejších předpisů dřevěný sloup převyšující nejvyšší pevný bod lokomotivy. Nesl název a výstrahu POZOR na vlak. Až o pár desítek let později přibyla rampa pro náklad dřeva zpracovaného tady do podoby klád a metrového odpadu na topení. A přece místo bylo známo řadu století voraři, pytláky, pak tramy a v době 2. světové války nikoliv ojedinělým pohybem vojenských nákladních transportů.

Poloviční cesta 
Pro voraře ještě do konce třicátých let minulého století, kteří chodili výhradně pěšky, ležely právě Pecerady v polovině, i když většinu cesty do Čerčan šli po stezkách proti proudy řeky.  Podle spisovatele J. Morávka, z jehož knihy U nás na Sázavě je citována ukázka, to však byla vždy pouze řeka, někdy s atributem naše. 

„Za dřevařskou práci byli málo placeni, asi 55 krejcarů za pevný metr loupaného dříví … Pomáhali svážet plavecké dříví z pasek na břehy řeky, nebo je shazovali po smycích a splazech přímo na vaziště vorů. K jaru dělali plavecké „potřeby“: sekali vořiny a kroutili nad ohněm houžve z kmínků malých smrčků. … Poněvadž si za letní plavby nic neušetřili, zadlužili se za mouku ve mlýně, za omastek u řezníka, za pivo v hospodě, za zboží u kupce  jako Prajzi, řečeno jejich mluvou. Všude „viseli“ na černých tabulích a na futrech, křídou hustě popsaných jmény a řadou cifer. A tak už v únoru  plavečtí faktoři naléhavě žádali pražské dřevařské firmy, v jejichž službách stáli, aby poslaly do vsi účetního se zálohami  „na boty a kazajky“, jestli páni nechtějí, aby jim plavci do jara „pokapali“. Pan účetní přijel tedy jako spasitel ve fiakru, každému dal na velké schůzi v hospodě dvacet zlatých zálohy, ale to se musel člověk upsat firmě na novou celoroční služebnost. Dvacet zlatých to byl velký peníz …

Na jaře, když se voda přestala přelévat přes jezy, šli plavci „nahoru“. Nahoru znamenalo jít do Čerčan, kde na pobřežní louce byl jejich „stan“. Tam totiž začínalo jejich povodí a sem splavovali prameny plavci z horní Sázavy, od Zruče a Kácova, zvaní proto „horáci“. Dále plavat nesměli, to rozdělení na horní a dolní vodu byl prastarý zákon. …

Když přišel rozkaz „nahoru“, byla vesnice vzhůru. Nastával lepší čas, otevřel se zdroj lepšího života. Plavci chodívali do Čerčan pěšky, a poněvadž je to několik hodin cesty, vycházeli brzy po půlnoci. V okénkách chalup zaplála rudá světélka a vesnicí se rozléhalo houkání. Plavci se svolávali. Pak se dali na pochod plaveckou stezkou po břehu, jeden za druhým…“

Válečný omyl nebo záměr?
Jakou mají spojitost se zastávkou v Peceradech?  Pravděpodobně žádnou, i když několik záhad z posledních měsíců 2. světové války se vztahuje právě k některým částem na trati Posázavského pacifiku.  Mezi ně patří tunely, z nichž první musel být vybudován kvůli náročnému terénu hned za stanicí v Jílovém. Tam končila veškerá doprava, protože tunely byly zabrány – dnes bychom řekli – pro  výrobu strategicky významných součástek pro německou armádu. Za několika tunely je zastávka v Davli. Přes silniční most je to pár kilometrů na Štěchovickou přehradu. Ta byla dokončena zhruba rok před posledními válečnými výstřely. Na vybudování přehradní hráze - mimochodem ji budovali civilisté, nikoliv vězni – bylo spotřebováno veliké množství kamene. Ten byl vytěžen v sousedních stráních a prostory třeba vhodné pro úkryt čehokoliv byly zatopeny. Náhodou, úmyslně?

V sousedství se nacházel koncentrační tábor na Hradišťku. Jeho vězňové museli úkrýt 32 beden tzv. Štěchovického pokladu. Kvůli zahlazení stop zahynuli stejně tak jako jejich dozorci. A přece necelý rok po válce  Američané „v tichosti“ poklad vyzvedli, odvezli a teprve po ostrém diplomatické zákroku, což mezi Sojenci, k nimž patřil také náš stát, nebylo zrovna obvyklé.  „Štěchovický poklad“ byl celý vrácen až na jednu drobnost. Na víku každé bedny byl uvnitř seznam, co obsahuje. Ten však chyběl.

A Jantarová komnata byla naložena do 27 beden umístěných v nákladních autech na železničních plošinových vozech. Je otázkou, zda došlo k záměrnému omylu ve směru trasy – z Prahy do Davle přes Modřany nebo přes Čerčany.  Jel čerčanskou trasou. A terén v Peceradech v nehlubokém zářezu by lehce umožnil autům opustit vojenský transport. Čtenář může namítnout – spekulace, náhoda, fantazie. 

Jantarová komnata 
Oč jde? Původně to byla jediná místnost obložená stovkami tisíc kousků jantaru. Vlastně zkamenělé pryskyřice, někdy zvané také sluneční kámen, vše s pozadím  zlata a zrcadel, což znásobňovalo efekt. Nejen odborníci mluví  o osmém divu světa. Její berlínská historie začíná  zhruba  roku 1716  v době pruského krále Fridricha I., kdy byla doslova vyměněna za vysoké muže z armády cara Petra Velikého. To je poměrně známá historie. A tak z Berlína s původním  určením k výzdobě zámku Charlottenburg  putovala do Carského sela v Rusku, samozřejmě k Petrohradu. Od roku 1942 byl poklad vystaven v zámku s českým překladem Královec.

Od konce 2. světové války je osud Jantarové komnaty jako celku nezvěstný. Většinou však pouhá torza  se podařilo objevit, ale také  vrátit a s velikou slávou i ceremoniemi znovu instalovat a vystavit.  Třeba  v r. 1977 byla v tehdejším NSR  nalezena komoda a kamenná mozaika z Jantarové komnaty. Později - 31. května 2003 předává německý státník G. Schröder jiný nález samotnému Vl. Putinovi. Pár kousků se objevilo v Brémách, zdánlivě nenápadné drobnosti byly zakoupeny v Bavorsku, něco mělo jít do aukce za 2,5 milionu tehdejších marek. Policie byla sice  rychlejší v zabavení, ale podstata se stejně nezjistila.

Vraťme se ke konci války. To byla ještě Jantarová komnata vcelku. Přichází rozkaz rozebrat, uložit do bytelných snad 27 beden a tajně přesunout vojenským vlakem na západ.  Je znám velitel a také několik přepravních tras. Dvě z nich údajně směřují na české území – do Krušných hor a do Štěchovic. U první je zachováno jméno štoly, v druhém případě šlo zřejmě o omyl, protože transport směřoval z Prahy na Čerčany. O omyl? Tenkrát nebyly přece průjezdné tunely! Navíc jistě ostře sledovaný transport několika vagonů do Týnce vůbec nedorazil. Terén kolem zastávky Pecerady byl ideální k tomu, aby  auto nebo auta s ním  nenápadně zmizela ve vystěhovaném území proměněném na cviště SS. A k němu patřily vlastně také vystěhované Pecerady.    

Zmizení Jantarové komnaty je dodnes záhadou. Proč se ale doslova zlomky z ní našly na druhé straně za našimi  pohraničními horami? 

PECE HEJ ani BAYERN … neporazí PECE
To je vlastně část   oslavného pokřiku fotbalových nadšenců Pecerad,  téhle velké vesnice ležící asi dva kilometry východně od Týnce nad Sázavou, jehož je součástí. Před několika lety měla přes čtyři sta obyvatel, ale také čtyři fotbalová mužstva, která  výkonnostně zaujímala střední pozice 4. třídy. Ve své době tzv. Pecedravci získali v přeboru stříbro a Pecevlci byli podle webových stránek osmí. A tak vlastně jejich Jawa cup šíří alespoň v názvu slávu slavných motocyklů.  Navíc se  také  stará o fotbalový nástup, a to dokonce od čtyř let stáří jak kluků, tak holek.   

J. Košťák