Svárov

Okolí mělo a má všechny znaky téměř podhorské oblasti směrem k železniční zastávce s názvem Svárov.  Až sem muselo být překonáno stoupání na hranici únosnosti, jež byla vyjádřena více jak dvaadvaceti promilemi. Už víme, že svou roli sehrály také zájmy následníka trůnu Ferdinanda d´Este z Konopiště kvůli těžbě kamene.      

Trasa stoupání

  V době, kdy denně vedle dvou osobních souprav Posázavského pacifiku tvořilo vytíženost až několik nákladních vlaků také s dřevěnými klecemi slavných motocyklů Jawa (za směnu se jich vyrábělo přes tři sta) nebo s hutním materiálem pro týnecký METAZ, dával úsek stoupání pěkně zabrat. Jezdila pára, čili dnes už zapomenuté čoudící lokomotivy. Tady bývaly nasazovány dvě z nejvýkonnějších mašin, vhodných a bezpečných právě k přepravě nákladu.   Jestliže souprava vyjela sólo, občas musela zastavit, nabrat sílu čili dotvořit zásobu páry. V případě větších problémů, na něž posádka nestačila, začala vytrvale pískat, aby z Čerčan poslali postrk. Obvyklejším řešením se však stávalo spojení dvou lokomotiv.  Tu nadbytečnou pak vraceli z Týnce sólo s příkazem nepřetržitého pískání před vjezdem do zastávky v Poříčí kvůli frekvenci vlastně na dvou silnicích.  Tu druhou tvořila čerčanská, která i tady kopírovala železnici. Řada už tenkrát pospíchajících řidičů znala dobře nejen jízdní řád, ale rovněž neslavnou proslulost spouštět šraňky s dvacetiminutovým předstihem.  Tedy okamžitě po přijetí avíza, že souprava opustila týnecké nádraží. I tak se možná několikrát do roka musela vyměňovat červeno-bíle natřená bidla závor, protože šofér krátký úsek zkrátka nedobrzdil.  A závory se po nárazu lámaly doslova jako sirky.

Dvě příhody

   Byly možná největší, které moji rodiče zažívali v předposledním roce 2. světové války v poříčské novostavbě proti hornímu kostelu. Bydleli tehdy ještě bez vody a elektřiny na svícení. První byla o to zapeklitější, protože pod okny byla sice hotová studna včetně pumpy, ale voda netekla. Snad neshody dělníků mezi stavitelem Růžičkou  nebo utajená  závist je přivedla  k nalití hašeného vápna do trubek. Protože dvacetimetrová hloubka byla už zakryta betonovým poklopem, stačilo využít okamžiku nikoho nablízku. Že následky pocítí budoucí paní domu v podobě šetření každým hrníčkem pitné vody, tak dalece asi neuvažovali.  Až po válce čerčanští studnaři  vše rozebrali a zatvrdlé vápno odstranili. Do té doby chodili naši pro vodu ke Kučerovům a platili dobrovolně za  výpomoc cigaretami, a to k oboustranné spokojenosti. Zásluhou válečného lístkového systému nejen na všechny potraviny, mléko, bonbony pro děti či sladkosti v podobě umělého medu  podivného původu s německým názvem Kunsthonig.

  Na příděl bylo také kuřivo. Kvůli jejich „pořádku“ se muselo na začátku měsíce přihlásit k odběru, aby byl zajištěn nárok k odebírání v trafice, protože do obchodu mezi potraviny nepatřil kvůli dětem a zápachu.  I když  v trafice muselo být na viditelném místě  připomenuto, že německá žena nekouří, pro obyvatele Protektorátu  to neplatilo.  Nejen bez ohledu na kuřáky a nekuřáky, ale také ženy nebo dívky. Nárok byl omezen jenom plnoletostí. Také naši brzy pochopili, že cigarety jsou vítaným směnným prostředkem. Třeba kvůli vodě u Kučerů.

   Na rozdíl od výkonu lokomotivy, hulil malý sedlák doma, v chlévě, ale dokonce i ve stodole, a proto příděl na tabačenky spotřeboval snad během deseti dnů, jak se chlubil, a žalovala jeho paní. Proto části obou  přídělů putovaly sem. A mí rodiče  si zato vážili vody. Ani našetřený zbytek za  rok však nestačil na příslib pro elektrickou přípojku. „To byste musela přijet, paninko, na praseti,  ale ne na chcípáčkovi z nucené porážky,  a odpychovat se pytlem cigár !“ Pak odborně dodal, že   vnitřní rozvody musi být z mědi, a to je přece strategický materiál.  Končil krátkou přednáškou překvapivým  - takže není.

Pěkná šlamastika

  „Jarko“, tak našeho Papu oslovovala mátinka, „zkus se pozeptat“. Mínila tím školu. Snad podle vzpomínek na vodslivskou jednotřídku. Tam by se přes děti sedláků jistě sehnalo také ne jedno kolo drátu. Jenomže Týnec byl už tenkrát jednak město, jednak riziko bylo hodně velké. Právě v době, kdy počáteční vítězové se na všech frontách začali plánovitě stahovat „do předem připravených pozic“. Tak se totiž nazýval už nikoliv velkohubě proklamovaný ústup.

 „Zkusím to v hospodě“, oznámil náš Papa asi po měsíci neúspěchů s vysvětlením, že už také  Ersatzmittel čili hliníková náhražka je strategickým materiálem pro letadla.  Hned potom vyložil svůj plán, že ve středu po škole vystoupí na Svárově a zastaví se u těch dvou ženskejch… - zarazil se, protože cit pro jazyk z pozice odborného učitele češtiny mu nedovoloval takový prohřešek. Přece jako Oberlehrer  pro Deutsch und Tschechisch si takový výraz ani doma mohl dovolit.  

  V malé svárovské hospůdce, kde v přízemí se nacházel lokál, Schenktisch a u jednoho z oken kuchyňský kout čili všechno pohromadě v jedné cimře, to hučelo jako kolem úlu před rojením. Kalendář připomínal dubnovou středu před dnem Vůdce, jenž se musel psát i v české podobě s velkým písmenem. Němčina patřila tady jedovatě zeleným uniformám, čeština oběma Pavlínkám – matce a dceři, i když obě se snažily alespoň o pár frází v jejich hatmatilce. Kupodivu obě našeho Papu znaly a snažily se ho usadit tak, aby ho měly na očích. Hned se také majitelka přitočila s půllitrem a purklem vyjádřila, že je jeho návštěva pro ně ctí. Rázem zapomněl na kolo drátu. V podvědomí však cosi signalizovala nebezpečí. Radost, že jejich jazyku dobře rozumí, kazilo napětí zvědavosti. Před druhým pivem zavonělo jídlo. Snad divočina, možná jen dobře okořeněná fašírka. Dcera Pavlínka s úsměvem servírovala obojí a chabý protest, že nemá lístky, umlčela tvrzením o pozornosti podniku a pozdravem od maminky. Ta vzápětí poděkovala za pochvalu a bez rozpaků vyslovila své přání.

  „Chtěla bych jim víc rozumět a vy učíte němčinu. Mezi nimi mám známého, který by naopak, se chtěl přiučit mou mateřštinu. Stačí hodinka týdně, tedy pro každého, u mne nahoře. Platit budu v markách nebo v našich korunách. Půjde to?“

   Našemu Papovi, jak později vzpomínal, rázem zhořklo pivo. Chtěl odpovědět německy, ale hlavně odsud rychle odejít a už se nevrátit. „Víte“, začal s rozpaky, „doučovat děti třeba mimo školu, to není problém. Ale dospělé a navíc z pracovních důvodů, případně příslušníky wehrmachtu, na to by nestačilo asi ani svolení v Benešově na školském úřadě. „Škoda, pane Oberlehrer pro mne i možná pro vás. Po krátké pauze dodala… Ale kdybyste si to náhodou rozmyslel, moje nabídka platí.  A … ráda vás zase uvidím. Jo, a to pochoutka byla od vašeho souseda Potůčka, Mysliveček mu říkáte, že?“

    Ten den naši dlouho do noci vzrušeně povídali. Do paměti se mi vrylo slovo šlamastika, i když jsem dlouho nevěděl, co znamená. Navíc mne pletlo slovo pěkná, ačkoliv radostného se nic neozývalo.

Konec a začátek

   K Pavlínkám do svárovské hospůdky se prý chodilo ještě na jaře posledního válečného roku. Už převažovali domácí. Cestář a znalec místních událostí, který navazoval každý rozhovor slovem „víme“, a tak jeho příjmení Žaloudek upadalo v zapomnění.  Rázným krokem, a když už nesměl nosit důstojný odznak v podobě myslivecké dvojhlavňovky, alespoň hůl špacírku s blýštivým zakončením. S ní vykračoval, ale také pravidelně přeměřoval kousek políčka před naším plotem, kde byl zaset oves. Bylo to vlastně částí našimi zaplacené cesty, kterou stejně nikdo nepoužíval, protože úzkou prokopanou pěšinkou na cestu k nádraží by se i jezdec na koni rozpakoval sjet. A že vojenské i četnické hlídky byly na ledacos zvyklé!

  Pravidelní nedělní štamgasti, kteří už nemohli navštěvovat kvůli zabranému území hospodu na konci Měsíčního údolí, také chodili k Pavlínkám. Zdaleka se poznali podle zvuků harmoniky. Partu doplňoval kostelník, dále majitel malé cihelny, malíř písma a především lakýrník Vojtěch, nikoliv povoláním ale příjmením jistý Bubeník, pár sedláků. Tam chodili v pauzách jak noty na buben, domů však společně.

  „Dneska byly Pavlínky nějaké smutné“, svorně konstatovali, aniž by někoho napadlo, že je viděli naposledy. Že Rusové dobývali Berlín, to brali jako historickou pravdu. Že však do měsíce jim zlikvidují osazenstvo hospůdky, to by nikoho nenapadlo ani po pěti pivech a stejném množství rumu, kdyby byl.

   Stalo se tak hned po hned po příchodu Rudé armády. Prý dva študebakry ale bez kanonů a s několika vojáky, mezi nimiž byly dvě červené čepičky čili příslušníci po našem kontrarozvědky,  jely najisto. Matka Pavlínky je uviděla první. Tušila, že ji čeká v nejlepším případě soud za spolupráci s okupanty. Pak by už její úsměv dlouho nezářil. Využila dárek dámské pistole od oficíra, jehož rodina zahynula při bombardování Spojenci hned uprostřed války. Uměla jednat rázně a rychle.  Zastřelila se, což dole nebylo slyšet. Dcera však z vychované profesionality šla nové hosty vítat s půllitry piva, které jistě i jim budou chutnat!  Asi více však chutnalo její krásné tělo. Srdcervoucí nářek už maminka naštěstí neslyšela.  Pak dceru Pavlínku za nohy přivázali místo kanonu a – daváj hlásit splnění rozkazu.  Důkaz v podobě zbytku těla předložili s asiatskou hrdostí.

  A po letech?

Pane předsedo

   Osada Svárov patřila pod poříčský místní národní výbor a předsedou na začátku padesátých let byl náš Papa. Správní agendou tahle osada moc nezatěžovala. Popisná čísla s trvalým pobytem se dala spočítat na prstech jedné ruky, chataři sem zatím cestu nenašli a případné problémy v obhospodařování polností zejména ve smyslu svažitého terénu řešil na lazourech, jak se říkalo malým políčkům, soukromník. Ten raději mlčel, aby nevzbuzoval pozornost zemědělské komise, která by mu asi doporučila vstup do JZD. Větší starosti však dělal les, parní lokomotivy a tehdejší součinnost hasičů a MNV. O jejich zásahu spolurozhodoval národní výbor i z praktických důvodů. Sirénu ke svolání dobrovolného sboru byla sice namontována na střeše zbrojnice zrovna tak ovládání u vchodu. Telefon, ale chyběl. V případě vyžádání posily třeba z Benešova rozhodoval sice velitel, ale zprostředkovával předseda telefonem na výboře.

  Začátkem padesátých let doznívalo předcházející sucho. Lesy po pravé straně železnice Posázavského pacifiku dosud nepřekonaly výpadek vláhy. Zejména o prázdninách málo pršelo. Nákladní doprava musela plnit plán přepravy, a proto se pospíchalo.  Proto mašinfíra dbal, aby topič nepřetržitě ládoval do kotle. Spousta jisker však nejčastěji nabrala směr na les. Suchá tráva vznik požáru podpořila. O mobilech se ani ve snu nezdálo, a tak cesta pro pomoc na kole či v ideálním případě na motorce nahrávala živlu, který byl označován jako dobrý sluha, ale zlý pán. Naštěstí z opakovaných malérů Svárovští cestu k nám znali. Pak už dostaly události na záchranu alespoň kousku lesa rychlý spád. Jen jsem litoval, že nepřijížděla sajdkára, abych mohl jet také. Ta by se však na pěšinu vedle trati od kopce Homolky šířkou nevešla. A tak jsem běžel alespoň kousek k silnici, abych zahlédl výjezd tenkrát super moderní 805 k ohni.    

Zajímavosti kolem Homolky

   V sedmdesátých letech k nim patřily motokrosy a pak dokonce autokrosy. Tyhle terénní závody startovaly z koryta potůčku, jenž se v době extrémních dešťů měnil v malý, ale dravý přítok Sázavy. Eldorádem zprvu jen závodů upravených krosových mašin, později označovaných mistrovských s dalšími atributy, přitahoval rychlostí, uměním zdolávat vrchol prudkého kopce zvaného Homolka a zvukovou kulisou túrovaných motorů do nejvyšších obrátek. Zvukový efekt zvyšovaly úpravy výfuků třeba odstraněním tlumičů. Nejednou se stalo, že i tato skromná část nevydržela terénním vlnám, a odpadla. Pak nastal doslova boj kvůli odstranění nebezpečné drobnosti z trati, aniž by byl závod přerušen. Odměnou se stala podívaná na efekt plamenů za strojem.

  Mezi závodní esa patřil v začátcích třeba A. Baborovský ze Studeného na Jílovsku. Tady si vyjezdil kvalifikaci nejen na mistrovství evropského formátu. Nebyl jediný, který přitahoval diváky i televizní přenosy nedělního sportu. Neobvyklá podívaná a doslova huronské provolávání slávy vítězům potvrzovalo množství diváků. Krajskému deníku Svoboda, se líbily mé reportáže.

  Poříčská rodina Dřízhalů doslova vládla motokrosu. Předcházela však náročná úprava terénu, vyznačení trasy kvůli jednosměrnosti, vytvoření bezpečného zázemí pro diváky a samozřejmý úklid pro další závody, které přerůstaly v celostátní pojem, ale také napodobování. Když byla postavena řídící věž, pár tribun a diváci z dalekého okolí našli cestu na Homolku, pomalu však motokros končil. Už ho nezachránil ani autokros! A tak vlakvedoucí nedělních spojů z obou stran přestávali dostávat příkaz k pomalé jízdě, vytrvalým výstražným signálům a ostrému časovému sledování průjezdu souprav z Čerčan i Týnce. Také mimořádný režim benešovské nemocnice na akutním příjmu a stažení záchranek pro případ mimořádného nasazení náhle skončil přesunutím, krossů jinam.  A příslušníkům tehdejší Veřejné bezpečnosti zejména na žlutých pětistovkách značky JAWA odpadla sice náročná služba ohraničená začátkem a koncem, ale snad také pěkným zážitkem. 

Dnešní Svárov

   Několikahektarový rybník zůstal na svém místě, zastávka vůbec nezměnila svou podobu ani údajem o konci stoupání. Historie dvou Pavlínek se zapomněla, zato přibylo veliké množství chat. Zejména na svahu, který je snad nejlépe vidět na hřbitově od hrobu mých rodičů. Papy a mátinky.