Ferdinand

                                                     Osobnost Františka Ferdinanda d´Este

     Následníkovi rakouského trůnu byla věnována celá řada publikací, studií a rozborů. V poslední době veřejnost zaujala kniha dvorního rady prof. Dr. Friedricha Wiessensteinera: FRANZ FERDINAND – der verhinderte Herrscher. Vídeň 2007. Pro české vydání ji autor doplnil a vyšla pod názvem: František Ferdinand- Krůček od trůnu. Praha 2013. Autor se rodu Habsburků věnuje programově a do češtiny bylo přeloženo asi 10 jeho historických knih. Nové poznatky rakouských badatelů bych Vám rád trochu přiblížil, v souvislostech  na
české prostředí.

   Arcivévoda František Ferdinand d´ Este se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci, jako nejstarší syn arcivévody Karla Ludvíka, který byl bratrem císaře Františka Josefa I. Císař na trůn dosedl v roce 1848, jako osmnáctiletý a vůlí osudu vládl celých 68 let. Zemřel v roce 1916. Ferdinandova matka pocházela ze sicilských Bourbonů. Po nich, v roce 1875 následník dědí veškerý majetek. Poslední modenský vévoda František V. - Rakouský d´Este, byl z knížat staré italské šlechty, která v 10. století vlastní například Pávii, v 12. století vládli v Janově, Miláně, později ve Ferraře a Modeně. Rod pocházel z města Este v Itálii, podle kterého se i psal. Esténská větev vymírá roku 1803 Herkulem Silným. Ferdinandova maminka byla dcerou arcivévody Ferdinanda Karla a podle habsburského rodového práva se dědicem stal- právě poslední člen rakousko - esténské František Ferdinand. Ferdinandova maminka trpěla tuberkulózou plic a synové její nemoc geneticky dědili. F. Ferdinand musel dlouho s tímto neduhem, bojovat. Když mu bylo osm let, umírá mu vlastní matka, což způsobilo, že už jako mladý, se stal nedůvěřivý a uzavřený- vůči svému okolí. Kromě her, nacházel i zálibu v lovu. Když mu bylo devět let, skolil už svého prvního divočáka. Vášeň pro lov mu vydržela celý život. Učení ho moc nebavilo a se svým mladším bratrem Ottou spíše vymýšleli lotroviny. Ferdinandův otec dával přednost jeho bratrovi, což Ferdinand těžce nesl. Stával se nevrlý, protivný a agresivní. Probudila se v něm vzdorovitost, nenávist a pomstychtivost, často se snažil tím jen na sebe upozornit. S těmito vlastnostmi zápasil až do dospělosti. Otcovu druhou manželku-Marii Terezu si zamiloval a vytvořil se mezi nimi opravdový vztah- matka x syn, protože jeho skutečná matka, svou mateřskou lásku, mu neprojevovala. Ke svým vychovatelům, si jen stěží hledal cestu. Byla mu předurčena vojenská kariéra a ve svých čtrnácti letech už byl jmenován poručíkem. Přátelství jej pojilo s jeho bratrancem (následníkem trůnu) Rudolfem. Ten spáchal sebevraždu a tak se následnický post, posunul na Ferdinandova otce. Rudolf byl o pět let starší, než Ferdinand a proto jej „zasvěcoval do života“. Po návratu z Itálie byl František Ferdinand povýšen na nadporučíka. Bylo mu již dvacet let a složil u granátníků. Přísný generální inspektor habsburské armády Františkovi píše: „ Honitba se Ti nikdy nesmí stát vášní, musí zůstat povolenou zálibou, která není na úkor plnění řádné povinnosti“ (1887). Arcivévoda své lovecké vášni často podléhal, neboť ji měl v krvi po předcích.

   V roce 1888 je již povýšen na majora a převelen do Prahy. Ruch velkoměsta mu plně vyhovoval. Dne 30. ledna 1889 se dozvídá o tragické smrti (sebevraždě) svého přítele a bratrance- korunního prince Rudolfa. Čekatelem na trůn se stal Ferdinandův otec. Jen málokdo si uměl, tohoto renesančního člověka, představit-  jako panovníka monarchie. Celá říše předpokládala, že se vzdá trůnu, ve prospěch svého nejstaršího syna Františka Ferdinanda. Když roku 1896 Karel Ludvík zemřel, lidé začali ve F. Ferdinandovi spatřovat příštího císaře. Koncem října 1889 byl povýšen na podplukovníka a v dubnu 1890 jej císař jmenoval plukovníkem husarského regimentu v maďarském Odenburgu. Zde se patrně vypěstovala Ferdinandova averze vůči Uhrům a Maďarům. (Weisensteiner)

   Aby mohl arcivévoda nastoupit na trůn, bylo nutné, aby se dokonale uzdravil a vypořádal se svou rodovou nemocí. Uzdravování znamenalo přísnou životosprávu, spojenou s ozdravnými pobyty v přírodě. Františkovi Ferdinandovi také začali hledat vhodnou nevěstu. Vyhlédli mu mladou bavorskou princeznu. Byla to právě jeho teta Alžběta (Sisi), která mu to ale rozmluvila: Nedělej to, Františku. Vezmi si jen tu, kterou miluješ a žádnou chudinku, z naší krve, jinak budeš mít ošklivé děti“. Arcivévoda, v té době, neměl na ženitbu žádné myšlenky, neboť se připravoval na svou „cestu kolem světa“. Cesta ho vedla Suezským průplavem na Cejlon do Bombaje, dále do Kalkaty a Singapuru. Přes Saudské ostrovy směrem na australské Sydney, kde hodlal navštívit vnitrozemí. Z Austrálie měl pokračovat na Borneo a Hongkong do Japonska. Následník, kvůli své bezpečnosti, cestoval, inkognito pod cizím jménem. Teprve v Japonsku se cítil bezpečněji a vystupoval pod svým jménem. Nasedl na parník Empress of India a plul přes Tichý oceán do Severní Ameriky. Po prohlídce Ameriky plul na palubě Bretagne zpátky do Evropy (deníky). Cesta kolem světa mu přinesla rozptýlení, neboť na svých loveckých výpravách mohl lovit slony, tygry, cizokrajné ptactvo, či létající ryby. Po deseti měsících (1893) se navrátil domů a přivezl trofeje všeho druhu, včetně přírodovědných a etnografických kuriozit a sběratelských předmětů. Dovezl i vzácné zbraně do svých sbírek. Cesta ho duševně obohatila a přinesla do žil novou energii. Na své cestě si vedl zápisky, které později i vyšly knižně. Ve svých zápiscích píše o americkém kapitalismu, konce 19. století a o demokracii, kterou příliš nechápal. Životní styl prostých lidí v USA- jako monarcha- nedokázal plně pochopit. Zdejší lidé mu byli krajně nesympatičtí, (zejména dotěrní novináři) jako jejich pracně vydobytá demokracie. Více ho uchvátila krásná americká příroda a mocný rytmus života.

   Stále ho trápila plicní choroba, s kterou si lékaři nevěděli rady. Na podzim roku 1894, na plese v Praze, poznává hraběnku Žofii Chotkovou. Dnes bychom řekli- láska na první pohled, ale bylo v tom patrně mnohem více. Žofie nebyla žádná mladá slečinka a její oduševnělý zjev a hluboké oči, následníka musely rozhodně upoutat. Na léčebných pobytech si čas krátil psaním dopisů Žofii, četbou a střelbou. V roce 1896 se vydává na cestu do Egypta. V tomto roce mu také umírá i jeho otec. Z Františka Ferdinanda se stává „druhý muž“ v monarchii, hned po císaři. Stále více času tráví na svém Konopišti a v jeho okolí. Sváží sem estenské sbírky a lovecké trofeje. Dědičná tuberkulóza je na ústupu a jeho zdravotní stav se stabilizoval. Vydává se ještě na cestu po Alžíru, odkud si přiváží vzácné koberce. V lednu 1898 lékařská komise konstatuje, že je zcela vyléčený. Tuto zprávu přijal císař s nadšením a jmenoval svého synovce Františka Ferdinanda „vrchním velitelem armády“. Hůře, císař, nese Františkovo rozhodnutí, oženit se s hraběnkou Žofií Chotkovou. Pozornost od Ferdinandovy lásky, na chvíli odvrátí- zářijový atentát na císařovnu Alžbětu. Při její procházce po Ženevě, se na ní vrhl fanatický mladík, který jí bodl, nabroušeným pilníkem do srdce. Přivolaný lékař už mohl konstatovat, jen její smrt. Císař tak zažil další životní ránu po smrti (sebevraždě) syna i smrt milované manželky. O to více teď vkládal své naděje do svého synovce Františka Ferdinanda. Jen těžko se smiřoval s jeho rozhodnutím- oženit se s hraběnkou Chotkovou. Ferdinandovi dal císař rok na rozmyšlenou! Tento milostný morganatický vztah byl mnohokrát popsán, zfilmován a proto není třeba jej příliš rozebírat. Pro Františkovu lásku měla, kupodivu, pochopení i jeho nevlastní matka Marie Tereza. Císař to komentoval slovy, která byla, pro jeho povahu, typická: „Dělej, Františku, jak uznáš za vhodné, já, rozhodovat, za Tebe, nebudu“! Arcivévoda měl naprosto ve věci jasno.
   Dne 28. června 1900 se konal Renunciační akt za přítomnosti císaře, dvorních hodnostářů a následníka. František Ferdinand se pro sebe i své děti vzdal veškerých následnických práv. Notáři opatřili listinu podpisy, pečetí a renunciační akt skončil. Snad nejvíce si oddychl František Ferdinand,

Neboť přestál jeden z nejtěžších okamžiků svého života (Weissensteiner). Vztah mezi císařem a následníkem, na čas ochladnul. Svatba se konala na zámku v Zákupech 1. července 1900, bez velkých okázalostí a poct. Novomanželé odjeli na svůj zámek KONOPIŠTĚ, kde chtěli strávit líbánky.
   Žofie dala Františkovi Ferdinandovi tři potomky- Sophii (1901), Maximiliana (1902) a Ernesta (1904). Z Ferdinanda se stal pozorný manžel a starostlivý a milující tatínek. Mezi manželi panoval vzácný harmonický vztah, který nepokazilo ani pohrdavé chování vídeňského dvora. Císař vzal nakonec svého synovce Františka Ferdinanda i Žofii Chotkovou „na milost“. Povýšil jí do dědičného knížecího stavu, jmenoval jí kněžnou z Hohenbergu, s predikátem a možností používat titul její „Knížecí Milost“.
                                                
                                               V předvečer atentátu

   Císař František Josef I. se stal symbolem monarchie a spokojoval se s tím, že udržel monarchii a rozpadající se řád, pohromadě. Vládl už plných padesát let a před národnostními spory zavíral oči. grófové prosazovali svoje zájmy, na úkor ostatních národů. Češi toužili po politické, národní a kulturní samostatnosti, ale i ostatní národy jako Slováci, Poláci, Rusíni, Chorvati, Srbové, Rumuni, a Italové, stále více dávali najevo projevy nespokojenosti. Na zásadní reformu monarchie, už císař, neměl dostatek energie. Byl příliš unavený a od přírody nerozhodný. Rád nechával věci plynout. Ostatní evropské monarchie, včetně Osmanské říše- na tom byly podobně. Svět se připravoval na radikální změnu, kterou si, tato generace, neuměla, ani ve snu, představit. František Josef I. ještě navštívil zemědělskou výstavu v Čechách a při svém zpátečním návratu udělal, na přání Ferdinanda, krátkou zastávku na benešovském nádraží. Pro Benešov to byla událost, ale císař to vnímal jako rutinní záležitost. Pod vlivem událostí v carském Rusku (revoluce 1905) zavedl všeobecné rovné volební právo. Volební reforma narazila na odpor u dosud privilegovaných vrstev- aristokratických velkostatkářů. Uvažovalo se, teoreticky i o federalizaci monarchie, aby se zlomila sílící moc uherských grófů a majetkové oligarchie. V roce 1908 oslavila monarchie císařovo 60. výročí na trůnu. Oslavy překazila balkánská krize a nebezpečí „balkánské války“. Dne 6. října 1908 byla nakonec vyhlášena anexe Bosny a Hercegoviny. Celá Evropa protestovala, Turecko bojkotovalo rakouské výrobky a zboží a Srbsko vyhlásilo částečnou mobilizaci. Rovnováha na Balkáně byla důležitá pro carské Rusko, Itálii, ale i Anglii. Císař ani následník trůnu si válku nepřáli. Na jaře (1909) se podařilo spor o anexi urovnat. Rakousko a císaře to stálo obrovskou peněžní částku, protože Turecko žádalo odškodné. Vztah s carským Ruskem, po této akci, značně ochladnul.
   V roce 1913 František Josef I. dovršil svých 83 let a jeho životní pouť se pomalu začínala uzavírat. František Ferdinand měl trůn, už téměř, na dosah. ALE OSUD, tomu chtěl jinak!

   Ale jaký ve skutečnosti, tento následník trůnu, byl? Na jeho názory na politiku, svět, a ideologii- mají historici rozdílné názory. Do roku 1990 to bylo dáno i politickým rozdělením Evropy, na dva nesmiřitelné západ a komunistický východ. Jeho vrstevníci v něm viděli spíše „renesančního člověka“. Ne ve smyslu univerzálního vzdělance a tvořícího umělce- k tomu měl hodně daleko, ale k jeho vůli po moci a odhodlání tvořit dějiny. Nechybělo mu sebevědomí, sklon k despocii a aristokratické pojetí státu, které odpovídalo absolutistickým idejím 18. století. Nevycházel z žádné filozofické koncepce, ale řídil se konzervativním pragmatismem. Svojí roli vnímal jako božské poslání monarchy, který za své činy a konání, odpovídá pouze Bohu a svému svědomí. Řadového občana viděl jako panovníkova poddaného, který se na správě státu a vládnutí, nemá podílet. V privilegované uherské politice viděl nebezpečí pro celou habsburskou říši. Chtěl zlomit moc Maďarů a povýšit ostatní národy monarchie- na jejich právní rovinu. Přestože velkou část roku trávil na svých zámcích Konopiště a Chlum u Třeboně, neměl pro „češství“ žádnou slabost. Jeho žena Žofie sice pocházela z české šlechty, ale většinu života strávila v cizině a česky uměla sotva padesát slov. O letitý jazykový spor mezi Čechy a Němci se následník živě zajímal a chtěl ho řešit. Problém ale byl v tom, že musela být jednotná řeč pro úředníky a důstojníky, kteří cestovali po monarchii. Snahu Čechů být „třetím státním národem“ František Ferdinand neuznával. Poláky, Slovince a Slováky, téměř, nevnímal. Vřelé sympatie choval pouze ke křesťansky smýšlejícím, věrným Chorvatům. Rumuni, Srbové, ale i Chorvati toužili po svobodě, Maďaři chtěli samostatné Uhry. To vysvětluje faktor, proč slovanské národy  vkládali své naděje do slovanských Rusů. (V době národního obrození, tyto tendence „slovanské vzájemnosti“ prosazoval například František Ladislav Čelakovský, zatímco Karel Havlíček Borovský, viděl carské Rusko, kriticky. Změnu přinesly až revoluce v Rusku 1905, 1917). Ferdinandova myšlenka na spojenectví dvou císařů a Německo a Rusko, nebyla, po srbské krizi, reálná. Itálii následník nevěřil, protože její politika byla na obě strany, což pak potvrdily i události I. světové války. Ferdinand se snažil stabilizovat politické poměry na Balkáně, protože otázka jižních Slovanů, představovala „osudový problém“pro celou monarchii. Za necelý rok (1914), se tyto úvahy a problémy staly neodvratnou realitou, která vedla až k vypuknutí I. světové války. Srbský velký nezávislý jihoslovanský stát, Ferdinand radikálně odmítal. Byl tu problém i náboženský. Následník trůnu byl především rázný tvrdý a uzavřený důstojník, i když v mládí, na to vůbec nevypadal.

   Teprve boj se zákeřnou nemocí (tuberkulózou) ho zocelil. Nepřející vídeňský dvůr v něm vypěstoval vyzrálou panovnickou osobnost, která nestrpěla námitky a odmlouvání. Navenek vždy působil jako disciplinovaný a vyrovnaný člověk, ale uvnitř v něm dřímalo napětí, výbušný temperament a zmítal s ním- neustálý neklid. V armádě viděl složku, která drží dynastii a trůn, chrání vlast proti „vnějšímu nepříteli“. Přestože rakouští vojáci a důstojníci měli mizerné platy, zůstávali věrní císaři. O sociální problémy, kromě platů důstojníků, se následník nezajímal. Snil o silné podunajské flotile, která by kontrolovala Jaderskou oblast. V silném loďstvu viděl velkou přednost. Světovou válku si nepřál a k naléhání generálního štábu, aby se vedla lokální válka proti Srbsku, se v letech 1912-14, stavěl odmítavě. Věděl, že by nezůstalo u války „lokální“, neboť Srbsko mělo silného spojence v ruském carovi. V říjnu 1912 vyhlásily Řecko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora Osmanské říši válku-(I. balkánská válka). Jeho diplomatické myšlení dokládá i archivní zápis z roku 1913, kdy měl proslov na zasedání generálního štábu: „ Podle mého názoru, je teď pro nás jedinou rozumnou politikou, jen přihlížet tomu, jak se druzí perou, co nejvíce je poštvat proti sobě a monarchii zachovat mír“ (Weissensteiner). V říjnu 1913 se schylovalo k vojenskému zásahu a válce se Srbskem. Ferdinand dobře věděl, že by musel mobilizovat a to by znamenalo válku a zimní tažení.(V zimě se v Evropě, od středověku, neválčilo, jedinou výjimkou bylo zimní tažení husitů, proti Václavovu Novému hradu u Kunratic, v roce 1420). Balkánskou krizi (1912/13) následník trůnu siceodvrátil, ale ne na dlouho. Jaro roku 1914 trávil s rodinou na Konopišti. Čas si krátil četbou tisku, vyjížďkami do okolní přírody a hrami s dětmi. Jeho panství mělo 4.500 hektarů půdy a jen nádherný park zabíral 300 hektarů. V oboře Černý les, si nechal postavit lovecký zámeček, kam si občas vodil i hosty. Park a zámek Konopiště připravoval na návštěvu německého císaře. Dne 12. a 13. června 1914 zde hostil německého císaře Viléma II. s jeho četným doprovodem. Přítomen byl i admirál německého loďstva Tirpitz a tak se později usuzovalo, že zde probíhaly válečné porady. Toto tvrzení není ničím podložené a bylo čirou spekulací „Dohody“. Pokud by počítal s válkou- neprojížděl by se Sarajevem, v otevřeném autě a bez patřičného zabezpečení! (Když byl v Sarajevu František Josef I., bylo v ulicích více četníků a tajné policie, než civilistů. Při Ferdinandově návštěvě (1914), tomu bylo, naopak).

   Ve dnech 15. – 17. června 1914 arcivévoda zpřístupnil zahrady veřejnosti. Na benešovské nádraží přijížděly speciálně vypravené vlaky s návštěvníky. Zájem byl obrovský. Při návštěvě německého císaře (před dvěma dny), zahradníci urychlili kvetení rostlin tím, že kropili květiny a keře, týden, teplou vodou.
   Inspekční cesta Františka Ferdinanda na manévry armádních sborů v Bosně a Hercegovině byla plánována dlouho dopředu. Manévry vnímali Srbové jako provokaci, zejména strana radikálně nacionální mládeže, která připravovala atentát. Tvrdé jádro představoval student Gavrilo Princip, tiskař Nedejko Čabrinović a syn pravoslavného popa Trichko Gradež. Mladíci prošli tvrdým výcvikem na vojenské základně v Bělehradu. Vyzbrojeni bombami, penězi a balíčky s cyankáli, přešli ilegálně srbsko - bosenskou hranici. Nacionální hnutí Mlada Bosna bylo podporováno organizací Černá ruka (srbští důstojníci), kteří v roce 1903 zavraždili krále Alexandra a chotí. Srbský generál Dimitrijević, zvaný byl napojen na srbské vládní špičky v Bosně, ruské velvyslance a nacionalisty z Mlade Bosny. Usiloval o svržení srbské vlády a o odstranění nepohodlného ministerského předsedy Pasiće. Několik ministrů s Pasićem o přípravách atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda, vědělo. Aby si zachránili svá ministerská křesla ve vládě, nepodnikli nic, aby vraždě a atentátu zabránili.  (Rusové svržení srbské vlády, generálem z „Černé ruky“, odmítali). Arcivévoda tušil, že si jde pro jistou smrt, jen nevěděl, kdy a kde spiklenci zaútočí. Byl duší voják a nechtěl z boje utíkat a dát najevo, že má strach!

   Ve dnech 26. a 27. června 1914 byl arcivévoda přítomen manévrům armádních sborů, probíhajících 30 km západně od Sarajeva. Manévry proběhly bezchybně, večer 28. června je pořádána v hotelu Bosna, slavnostní večeře na rozloučenou. Následníkovi je navrženo, aby zítřejší plánovanou návštěvu Sarajeva, z bezpečnostních důvodů, zrušil. Následník se dlouho rozhodoval, ale nakonec prohlásil, že nechce vypadat jako zbabělec a odjezd odmítl. Srbská generalita stále mlčela a rakouské straně pouze naznačila „možné nebezpečí“. Ze strany rakouské diplomacie šlo o projev netaktnosti a pohrdání vlasteneckých citů, vůči Srbům. Den 28. června, roku 1389 Srbové přišli o nezávislost a národní samostatnost, v prohrané bitvě proti Turkům na Kosově poli. Ten den byl, pro srbské vlastence „dnem smutku“.
   Po ranní mši, v jednom pokoji, přebudovaném na kapli, se následník s chotí a s kolonou, vydávají do Sarajeva. Polovina města je v ulicích, protože všichni touží spatřit budoucí císařský pár. Ulice, kudy má projíždět arcivévoda, už lemují davy zvědavců. Situace je nekontrolovatelná. O nějaké bezpečnosti se nedá ani mluvit, neboť jí zajišťuje hrstka srbských policistů. Atentátníci zaujali místa na Appelově nábřeží, na mostě Cumurja a poblíž Latinského mostu, kudy musí kolona vozů bezpodmínečně projet. Příslušníci Mlade Bosny: Čubrilović, Čabrinović, Danilo Ilić a Gavrilo Princip a další členové čekají, na svojí příležitost. Dnešní den vejde do dějin. Po zdvořilostní návštěvě kasáren se kolona dává do pohybu. Ve třetím odkrytém voze sedí následnický pár. V otevřeném voze nelze Františka Ferdinanda přehlédnout, má na sobě nádhernou generálskou uniformu, jeho choť je v bílo-fialových šatech, s krásným kloboukem. Sazeč Čabrilović rychle vyskočí z davu a hází na arcivévodův vůz ruční granát a časovým zapalováním. Granát dopadá na staženou plátěnou střechu automobilu. František Ferdinand ho duchapřítomně odráží, ven na ulici. Před čtvrtým autem granát vybuchuje a zraní 11 osob. Z auta jsou zraněni podplukovník Merizzi a hrabě Boos- Waldeck. Kolona dojíždí k radnici, kde nic netušící starosta Sarajeva, který jel patrně v prvém autě, kolony- čte uvítací protokol. Ferdinandovu narážku, na vlídné uvítání nechápe. Generální štáb pochopil, co znamenaly narážky srbských ministrů a diplomacie. Navrhují následníkovi, aby počkal, až armáda vyklidí ulice. Armáda je za městem, vzdálená 30 km a její přesun by trval dlouho. František Ferdinand není dostatečně trpělivý, nechce čekat hodiny, na příchod armády. Velitelé navrhují odvézt Žofii Chotkovou-vévodkyni z Hohenbergu, do bezpečí, za doprovodu důstojníků. Paní vévodkyně nechce manžela opustit v těžké chvíli a chce sdílet osud s ním.
  Když se situace trochu uklidní, dává arcivévoda nesmyslný rozkaz, před obědem navštívit Zemské muzeum v Konaku a podívat se do vojenské nemocnice na zraněného podplukovníka Merizziho. Je rozhodnut změnit plánovanou trasu a jet po bezpečnějším a širším Appetově nábřeží. Hrabě Harrach si stoupá na levé stupátko následníkova vozu, aby ho kryl vlastním tělem. Kolona se dává do pohybu, kupodivu ve stejném pořadí, jako jela ráno. Komunikace mezi řidiči ne špatná. U Latinského mostu zabočují první dva vozy- OMYLEM- doprava, na ulici Františka Josefa I., která vede do centra Sarajeva. Řidič třetího auta zazmatkuje a slepě jede, za nimi. Zemský velitel Potiorek si uvědomí omyl a dává příkaz řidiči, aby arcivévodovo auto pokračovalo, po bezpečném a domluveném Appelově nábřeží. Řidič auta musí přibrzdit, na pár „dlouhých vteřin“ zastavit“ a začíná pomalu couvat. Atentátníci měli patrně své informátory, protože Gavrilo Princip je včas upozorněn, na změnu trasy, a přemísťuje se na Appelovo nábřeží. Auto couvá přímo před ním. Na několik osudných vteřin, se následník trůnu, ocitá před hlavní jeho pistole, značky Browning. Gavrilo Princip nemusí ani mířit, nezaváhá ani vteřinu. Stačilo jen stisknout spoušť. Krátce po sobě zazněly dva výstřely. (Snad jenom vteřinu váhá, zda má vystřelit i na vévodkyni?  Po výstřelech se prodírá davem pryč. Část doprovodu ho pronásleduje, ostatní běží k autu následníka. Nastává osudový moment světových 28. června 1914, deset hodin, padesát minut. Jako by se čas na chvíli zastavil. Nastává hrozný zmatek! Dav se probouzí z šoku.  
   Kulka pronikla arcivévodovi krční tepnou a průdušnicí, vévodkyni střela zasáhla v podbříšku a má vnitřní krvácení. Žofie omdlévá a padá Františkovi Ferdinandovi na klín. Jako voják ví, co to znamená, jen tiše šeptá, aby mu neumírala a neopouštěla jejich děti. Ferdinand své zranění, snad ani nevnímá? Ujišťuje hraběte Harracha, že to nic není. Následujících deset minut je rušných: -policie zatýká atentátníka- jeho komplicové, se ho snaží bránit a vyprovokují rvačku- srbští policisté zabraňují, vévodovu doprovodu, v zatčení Gavrila Principa- jeden srbský policista padá k zemi, po zásahu rakouské důstojnické šavle- dav nahání atentátníky- auto s Výsostmi prudce vyrazilo do Konaku, do vojenského špitálu.
Během cesty umírá vévodkyně, vévoda upadá do hlubokého bezvědomí, lékaři se ho snaží, co možná nejrychleji, dostat na operační sál. Nastává boj s časem, auto jede - relativně pomalu. Konečně doráží k nemocnici. Lékaři přenášejí arcivévodu, velmi opatrně, z auta. Na operaci je už pozdě, ztratil příliš mnoho krve a zranění byla smrtelná. Přítomní lékaři mohou konstatovat už jen smrt! Je jedenáct hodin dopoledne.
   Teprve teď, všem dochází, jaké to bude mít následky. V ulicích nastává chaos a zmatek. Přivolaná armáda a generální štáb vyhlašuje, v Sarajevu, „stanné právo“. Omluva a ústupky Srbů rakouským generálům nestačí – touží po radikálních činech a válce. Během měsíce je vyhlášena válka Srbsku. Do války se přidávají se další mocnosti. Soud s Gavrilem Principem a Čabrinovičem je sledován celou Evropou. Jako nezletilí, dostávají trest odnětí svobody na dvacet let. Umírají již během války, ve vězení, na tuberkulózu.
   Mohli bychom pokračovat, v líčení útrap první světové války, strádání civilistů, a krutosti bojů na frontách, ALE to není naším cílem. Je to popsáno, zfilmováno a na internetu jsou už dnes u stovky dobových dokumentů, článků a fotografií. Vraťme se do Čech a k osudům panovníkových dětí.

   Panovníkovým dětem bylo nejprve sděleno, že rodiče utrpěli „vážná zranění“. Teprve druhý den se synové dozvídají pravdu. Sophii to šetrně sděluje hrabě von Wuthenau. Když se začali sjíždět příbuzní, bylo dětem jasné, že došlo k tragédii. Císař to komentoval velmi suše a věcně, jak bylo jeho zvykem. Po pohřebním obřadu přijal Ferdinandovy děti císař v Schönbrunu, aby jim oficiálně vyjádřil soustrast. Poručníkem dětí byl ustanoven jejich strýc hrabě Thun, který je odvezl na důvěrně známý zámek Konopiště. Rodiče se ustanovili, vzájemně universálními dědic a tak po jejich smrti, děti byly jedinými dědici jejich majetku. Do doby, než bude vypořádáno dědické řízení, jim císař František Josef I. vyměřil 400.000,- korun ročně, ze svého fondu.
   Max a Ernst kromě jiných nemovitostí a pozemků získali panství Konopiště. Nejstaršímu oficiálně náležel otcův zámek Konopiště. Velkolepé hony a slavnosti už zámek nezažil, protože matčina sestra Marie Henrietta, kněz Stránský a hrabě Jaroslav Thun- Holenstein, je vychovávali ke střídmosti a skromnosti. Na Konopišti s nimi pobývala i jejich druhá teta, která s nimi často jezdila i do Vídně.

    Na podzim roku 1918 skončila I. světová válka. Vojáci se, transporty vraceli, z fronty domů. Dne 28. října 1918 lidé vyšli do ulic, následně bylo vyhlášeno samostatné Československo. Bouřlivé události na Konopiště nedoléhaly, neboť bylo prohlášeno – za „uzavřenou zónu“. Teprve, když místní lidé začali pronikat za zdi parku, bylo nutné situaci řešit. Vánoce ještě děti slavily v poklidu, na Konopišti. V  dubnu 1919 československý stát vydal nový zákon a prohlášení, ve kterém postavil Habsburkům na roveň i rod Hohenbergů. Hohenbergům propadl veškerý majetek v Čechách, ve prospěch bez náhrad. Děti následníka musely opustit zámek Konopiště. Max a Ernest se odstěhovali do Rakouska, zatímco jejich sestra zůstala žít v Čechách. Provdala se za hraběte Friedricha Nostitze. Tím se uzavřela celá jejich konopišťská kapitola. Další jejich osudy popisuje mnohačetná literatura a odborné studie, zabývající se osudy Habsburků. V letošním roce 2014, proběhne i řada připomínkových akcí a vyjdou i příležitostné tisky, u nás i v zahraničí.

   Mgr. Jan Heřman

Přílohy ke stažení:
Osobnost Františka Ferdinanda d´ Este -