Moji dědečkové a I. světová válka

Moji dědečkové a I. světová válka

   Pradědečka Františka Heřmana (*1853-1937) přirozeně nepamatuji, ale vyprávěl mi o něm můj dědeček Alois Heřman (*1895–1982) z Českého Šternberka. Byl nejmladším z Františkových synů. František brzy ovdověl. Jeho mladá žena běžela, uřícená z pole, domů, a když se nemohla zvoncem dozvonit na převozníka, tak řeku přebrodila. Sázava nebyla tak hluboká jako dnes, ale byla značně studená. Vběhla do kamenného stavení, aby rychle něco připravila dětem k obědu a zase letěla zpátky na pole. Dostala zápal plic a krátce na to, zemřela. František ovdověl a zůstal, na výchovu čtyř dětí, sám. S výchovou dětí a s domácností mu pomáhala Anežka Kapalová, která do statku docházela.
   Nejstarší byl Václav (*1888), pak byla dcera Marie (provdaná, po válce, za legionáře Vratislava Madera), následoval František (*1890) a po pěti letech se narodil Alois Heřman (1895) - můj dědeček. Oba nejstarší synové dostali vzdělání a školy. Nejmladší Alois byl dán do učení, jako strojní zámečník. Vyučil se u Josefa Musila výroba hospodářských strojů – v Českém Šternberku. Po vyučení dostal Pracovní knížku a vydal se, po Čechách, na zkušenou. Pro vedení statku byl nakonec vybrán, druhý ze synů, František. Byl velice chytrý a stal se pradědečkovým nejmilejším synem. Když mládenci dospěli do věku ženichů, přišel Sarajevský atentát a následovala I. světová válka. Zpráva o atentátu přišla, na Benešovsko, velmi rychle. Lidé čekali, jak se zachová jejich císař František Josef I. a jeho generálové. Srbská omluva a záruky nestačily. Dne 26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace a měsíc po atentátu, byla vyhlášena Srbsku i válka.
   Benešovský 102. pěší pluk byl plně mobilizován. Na benešovském náměstí je 30. června předčítán císařův manifest „ Mým národům“, který připravuje lid na válku. Již 31. října 1914 je vyhlášena všeobecná mobilizace. Dva nejstarší synové se stačili ještě dát vyfotografovat u komorního fotografa c. a k. jeho Výsosti, arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, fotografa Josefa Spálenky v Benešově. Pradědeček dostal fotografie asi v průběhu války, od pana Spálenky. Všichni tři synové narukovali k 102. pěšímu pluku do Benešova. První vojáci odjížděli, na frontu, z Benešova, už 15. srpna 1914. Po měsíčním výcviku v kasárnách, odjížděli všichni do válečného pole, dne 15. října 1914. Poslední zápis v dědečkově Pracovní knížce je z 31. července 1914, kdy jej uvolňuje pražský továrník, v Praze-Bubnech, na vlastní žádost. Nejmladší syn Alois rukoval až v druhé vlně – po všeobecné mobilizaci 31. října 1914.
   Při rozšiřování počtu pluků, vznikl i 102. Pěší pluk administrativní cestou tak, že každému, z 80 pluků rakousko-uherské armády, byl odejmut jeden prapor. Pluk vznikl v roce 1883 a posádkou byl v Bratislavě, kam nastupovali i rekruti. V následujícím roce se pluk přestěhoval do Prahy a jeho čtvrtý prapor se přemístil do Benešova. Po vyhlášení mobilizace 31. července 1914, rukovali záložníci do Benešova, kde byli vystrojeni, zařazeni do polních praporů a 6. srpna 1914 odesláni na frontu. Jejich nadřízené velitelství byla 17. pěší brigáda. Pluk odešel na frontu s 91. pěším plukem, jako součást 9. pěší divize. Svůj krvavý křest si zažili v září 1914 v Srbsku. Při přechodu řeky Driny se pontony, s vojáky, staly snadným terčem srbského dělostřelectva. Velitel pluku Franz Nickerle se málem utopil, nebýt obětavých vojáků. Bitva na řece Drině měla děsivý dopad. Ze 4.000 vojáků pluku, jich 2.500 utonulo a ti, co doplavali k druhému břehu, byli zajati. Z pluku se zachránilo pouze 700 vojáků! V květnu 1915 došlo v benešovské posádce k incidentu, který zavinilo brutální chování důstojníka, k vojákům, odjíždějícím na frontu. Vojín Josef Kudrna byl obžalován ze vzpoury a v pražském Motole, na cvičišti popraven zastřelením. Armáda obvinila české pluky z nespolehlivosti a 102. pluk byl, z Benešova, přeložen do Uher, do Bekes- Csaby v Maďarsku. U vojáků a obyvatel Benešova to vyvolalo značnou nevoli. To už byl jmenován velitelem pluku Oberst Hugo Kornberger. Do Benešova (1915) přichází náhradní prapor 2. pluku tyrolských císařských myslivců, z italského Tridentu. Benešovský 102. pluk bojoval v Srbsku, pak 9. pěší divize se přemístila, po železnici, na východní frontu, na Halič (1915), do Itálie (1916) a do Tyrolska (1918). Po vyhlášení Československého státu (1918) byly jeho prapory nasazeny proti agresivním Maďarům, kteří vyhlásili komunistickou republiku a atakovali Slováky. To vysvětluje fakt, že dědeček píše z fronty, ještě koncem srpna roku 1919, své milované Máničce Bubeníkové ze Slověnic. To už byl u Čk. p. pl. 102., II. praporu, 4 setniny.
   Oba dědečkovi bratři Václav (* 1888-1914), František (*1890-1915) ve válce padli. Alois (*1895-1982) válku, se štěstím, přežil. Po svém návratu musel převzít statek, oženil se s Marií Bubeníkovou a hlavně se musel naučit dobře hospodařit. Pradědeček František Heřman, obrečel nejstaršího syna Václava, který padl v bitvě na Drině (1914) pak přišla zpráva o smrti milovaného syna Františka (1915). Pradědeček nechal přeložit taškovou bílou střechu stodoly a z červených tašek poskládat metr vysoký letopočet „1915“, jako memento proti válce. Každá kdo pohlédl na hrad Český Šternberk nebo ho později fotografoval, musel strpět tento symbol. Rakouské úřady protestovaly, ale nenašli žádný paragraf, který by donutil pradědečka Františka, nápis odstranit. Ten tam zůstal až do roku 1932, kdy od převrhnuté petrolejové lampy, chytila celá stodola a vyhořela. Elektrický proud měl jen pan hrabě Sternberg, ze své elektrárny v Ratajích.

   K 102. pěšímu pluku, do Benešova, rukoval i můj druhý dědeček Jaroslav Jindrák (*1892-1963), se svým nevlastním bratrem Franckem, kterého si osvojili.  Z Křešic narukovalo 11 vojáků a všech 11 se šťastně vrátilo domů. Unikum! Můj pradědeček Antonín Jindrák (*1866) se svojí ženou Barborou Jindrákovou, rozenou Drahotovou z Ostředka, si ke svému jedinému synovi Jaroslavovi, přibrali adoptivního syna Francka. Dojeli si pro něj až do Vídně. Oba bratři spolu vyrůstali, narukovali k 102. pěšímu pluku v Benešově, bojovali v I. světové válce a šťastně se vrátili a založili rodiny. Rakouským úřadům nevadilo, že Francek nemá rodný list. Možná měli lepší zdroj informací, než jeho adoptivní rodiče. Francek „Jindráků“ měl odmala odlišné vystupování, chůzi a jinak se i oblékal. Byl to vyhlášený pytlák a hodně času trávil, jako kluk, v lese. Děda Jaroslav se oženil a žil v Křešicích, Francek v sousední vesnici Třemošnici. Protože neměl rodný list, nemohl se řádně oženit a tak žil s paní Polesnou „na hromádce“. Měli spolu dva syny Antonína a Františka.
   Zvrat nastal teprve v roce 1939, kdy okupační německá armáda prováděla soupisy branců- podle rodných listů a matrik. Z „Francka z Třemošnice“, vyhlášeného posázavského pytláka, se rázem stal Franz von Kaltenbrunner, německo-rakouský potomek slavné právnické a šlechtické rodiny. Na přímluvu divišovského arcibiskupského notáře a děkana Ferdinanda Šmída, nenastoupil bojovat za Velkoněmeckou říši a směl zůstat nadále - jako Francek Jindráků, ve své oblíbené Třemošnici. Se svým bratrem Jaroslavem měli už „odbojováno“ v I. světové válce a do další se mu nechtělo. Jen jeho pokrevní německý příbuzný se neslavně prosadil v generálním štábu Adolfa Hitlera, během II. světové války. Vypráví se, že za války, jednou usnul na pytlácké čekané, kde ho přistihl hajný Počepický, se svým pomocníkem Charemzou. Sebrali mu pušku a nechali věc být. (Za války byl za pych a nošení zbraně, trest smrti zastřelením. Počepický byl při Němcích, pořádal pro ně hony a hrál to, na obě strany. Dělal si už alibi na konec války). V Třemošnici pytlačil kde kdo, (válka-neválka), ale pytlák bez dokladů, by to u soudu, měl ještě horší. Pokud by ho nezastřelili, rovnou na místě. Po válce (1945) měl už nové doklady a v nich zkomolené jméno František Katebruna. O jeho šlechtický původ se už nikdo nestaral. Jen ty své lovecké vášně, zděděné po aristokratických předcích, musel Francek ještě dlouho, v sobě potlačovat. Občas si zapytlačil i na stará kolena. Oba bratři jsou pohřbení na Divišovském hřbitově, kousek od sebe.
   Já si ho, pamatuji a vím, že to byl „boží člověk“ a pokud je v nebi jen kousek lesa, tak tam, tajně, pytlačí dál.

Jan Heřman

Přílohy ke stažení:
Moji dědečkové a I. světová válka