Majitelem panství Hrádek (Komorní Hrádek u Chocerad) se stává vyšehradský purkrabí Racek Kobyla z Dvorce (1410-1415), který vstoupil do služeb krále Václava IV. Králem Václavem byl (tento bývalý lapka) pověřen, aby potlačil vzpouru kutnohorských havířů. Při vybírání daní od vzbouřených horníků byl Racek Kobyla nakonec zabit. („Z kozla se stal zahradník“, ale ne na dlouho. Král Václav IV. dobře věděl, proč pověřuje bývalého lapku funkcí výběrčího daní). Jako člen královské kanceláře a vážený konšel dostává ještě v roce 1412 povolení ke stavbě nového hradu „Veselá“, v těsném sousedství zbořeného hradu Čejchanova. Tento název se neujal a později byl hrad Veselá přejmenován na Komorní Hrádek. Loupežnými rytíři a lapky byli i držitelé ratajského panství bratři Hanuš a Hynek z Lipé a na Ratajích. V roce 1407 vydal Hanuš známé prohlášení, že své činnosti zanechá, ale brzy v loupení pokračoval. Svůj odboj proti králi vedli až do roku 1410. Proti Ratajím byla vypravena trestná výprava (1410), ale vojenské likvidaci zabránilo prohlášení a přímluva příbuzných. Dědictví po otci získává jiný člen rodiny Jan Ptáček z Pirkštejna, neboť soud rozhodl v roce 1412 v Hanušův neprospěch.
Rodové sídlo Talmberk je roku 1533 uváděno již jako pustý hrad. Na konci 16. století se dělí na větev Smilkovskou (vymírá koncem 17. století) a větev Vlašimskou, která má dvě odnože a vymírá roku 1735). V letech 1618-1620 Talmberkové vyčkávají na habsburské straně a po bitvě na Bílé hoře (1620), za tuto loajalitu sklízí od Habsburků ocenění v podobě vysokých úřednických míst u císařského dvora. Bedřich z Talmberka byl jmenován císařem Ferdinandem II. presidentem apelačního soudu a nejvyšším sudím království Českého (1625). Roku 1636 zakoupil Bedřich z Talmberka celé ratajské panství, včetně zříceniny Talmberka. Provizorně sídlí na hradě Pirkštejně a začíná budovat v Ratajích Hrazených nový zámek ze zřícenin horního hradu. Do Ratají si povolal italského stavitele Ondřeje de Quarda, který zde postavil nový zámek, upravil okolí, zahrady, aleje a vystavěl novostavbu kostela sv. Matouše. V díle pokračuje Bedřichův syn František Vilém a vnuk František Maxmilián Leopold. Talmberkové (ratajští) zde sídlili až do roku 1712. Rod vlastnil i vzácný kodex, který obsahoval opisy státních dokumentů a právních řádů od nejstarších dob do roku 1535. Jedná se o opisy právnického díla Ondřeje z Dubé „Výklad práva zemského českého“, několik místopřísežných prohlášení, kde vystupují pani z Talmberka, Latinské spisy, opisy právních spisů a listin ze 14. století, výpisy ze Zemských desek. Zajímavý je i Korunovační řád Království českého. Kodex dal zhotovit František Maxmilián, pán na Ratajích, v roce 1676 pro svého bratra Kryštofa, biskupa královéhradeckého. „Talmberský kodex“ je dnes uložen v Národním muzeu v Praze a originál si můžete přečíst i na internetu. Členové různých rozrodů Talmberků drželi Miličín, Postupice, Vlašim, Nemyšl, Slatiňany, Talmberk, Rataje a další državy. Vzestup rodu nastal, zejména po třicetileté válce. Poslední mužský potomek rodu Talmberků umírá roku 1735.
Porovnáme-li početnou ikonografii z let 1796- 1933 zjistíme, že hradní zřícenina Talmberka se příliš neměnila. Teprve v polovině 19. století přibývá parazitující zástavba do jádra hradu, která pokračuje severovýchodním směrem. Nejstarší známé vyobrazení hradu je patrně kresba od Antonína Pucherny z roku 1796. Pucherna nakreslil i sousední Ratajský zámek a provedl lept podle kresby F. K. Wolfa s motivem hradu Český Šternberk (1797). Talmberk od východu zobrazuje i kresba F. A. Hebera z roku 1847, kterou ryl Josef Richter a vydal C. W. Medau v knize: Böhmens Burgen, Vesten und Schlösser.
Zájem o Posázaví koncem 19. století sílí s připravovanou výstavbou „Posázavské železnice“. Lokalitu mapuje i rozsáhlé dílo J. Otty: Čechy (1892), díl VIII., které doprovodil svými lavírovanými kresbami Václav Jansa (1859- 1913), vyzrálý kreslíř a malíř, absolvent pražské a vídeňské Akademie. Hrad věrně ztvárnil z několika pohledů, ale vždy mu šlo o zobrazení většího krajinného celku na úkor architektonických detailů. Ve svém pohledu na hrad od jihu se zaměřil na tehdy ještě stojící dominanty. V XII. díle Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého věnoval ilustrátor Karel Liebscher (1851-1906) Talmberku pouze jedinou ilustraci. Pohled od jihu je totožný s kresbou Václava Jansy, je zde zachycena věž, zbytek hradního paláce a jižní parkán. Půdorys hradu a znak nakreslil Václav Král z Dobré Vody. V letech 1885-1900 se objevují v této lokalitě prvé amatérské fotografie, technicky málo kvalitní a námětově značně různorodé. Výjimku tvoří pouze fotografie básníka Josefa Václava Sládka (1845-1912), který své práce publikoval v časopisech Světozor a Zlatá Praha. S otevřením Posázavské železnice na trase Čerčany-Rataje, Přívlaky-Kolín, s odbočkou do Kácova (1901) dochází k rozvoji cestovního ruchu. Z Ratají Hrazených se stalo letovisko, odkud se podnikají výlety na nedalekou zříceninu hradu Talmberka. Poštovní novinka - korespondenční lístek, pozdější „dopisnice s obrázkem“, přilákala do Posázaví řadu fotografů. Prvé pohlednice Talmberka vydává E. Velim v roce 1899 a ručně je koloruje. Následuje jej fotograf Josef Bartl z Českého Šternberka, který u nakladatele Josefa Kašky z Kolína vydává v letech 1900-1920 celé série posázavských motivů. Hradní zřícenina Talmberka se po roce 1900 stala námětem mnoha kreseb, akvarelů, olejomaleb a grafik. Za pozornost stojí secesní dřevoryty Otakara Hůrky (1905), olejomalby Bohuslava Blažka (1913), či série maleb „Posázaví“ od malíře A. Zelenky (1918), vydané i na pohlednicích Josefem Kaškou. Ekonomická krize vytlačila barevné litografie a trh zaplavují černobílé kolorované pohlednice. V této době ve středním Posázaví pracuje fotograf Vítek a Josefa Bartla zde nahradil fotograf František Zuna, který své pohlednice často i koloruje. Hradním zříceninám se soustavně věnoval i Konstantin Bušek. Náměty ze středního Posázaví - Rataje, Talmberk, Zlenice, Komorní Hrádek - zachytil na svých realistických perokresbách, které vyšly knižně v roce 1927. Třicátá léta patří již tradičně umělecké černobílé fotografii, která dominovala až do roku 1960.
Asanace hradu Talmberka v roce 1933 z tohoto objektu udělala torzo a zájem fotografů a umělců rychle pominul. Po roce 1935 je obec jen sporadicky fotografovaná či malovaná. Situace hradní zříceniny je zachycena na I. vojenském mapování (Josefském, z let 1764-67) a II. a III. vojenském mapování. Parazitující zástavba uvnitř celého hradního areálu, pokračující dodnes, tuto zříceninu vyřadila z pozornosti turistů a historiků. (Jen málokdo se může pochlubit, že má rodinný dům postavený uprostřed hradu. V obci Talmberk se tak děje! Hrad zdokumentovalo letecké snímkování Imricha Hornyáka „Sázava letecky“ (SAFO 2003), které přineslo řadu zajímavých poznatků.
Hrad postavený na široké skalní ostrožně, která se na severu mírně zvedala, byl obtékán Talmberským potokem a na východní straně jej chránil rozlehlý rybník, který je patrný ještě na starých vojenských mapách z období Josefa II. Vlastní jádro hradu od předhradí oddělovaly dva příčné hluboké příkopy. Zdvojená vstupní brána s padacím mostem vyplňovala prostor mezi parkánem a hlavní obvodovou hradbou. K bráně směřovala východní přístupová cesta. Ta procházela předhradím s hospodářskými budovami, byla střežena bergfritovou věží a vstupovala přímo na padací most. Bergfritová věž měla kónický tvar, vstupovalo se do ní z hradeb po žebříku. Nejvyšší patro bylo obranné a jeho střílny směřovaly na všechny strany. Druhá věž byla vetknuta z poloviny do západní hradby. Mohla být průchozí či ji obcházel jihovýchodní úzký ochoz. Celé předhradí bylo obtočeno palisádovou hradbou se vstupní brankou. Ta se zavírala na silná dubová vrata. Dole pod hradem, přímo u hráze rybníka, se nacházelo několik chatrčí podhradní osady Talmberk s mlýnem. Mlýnské kolo bylo poháněno vodou z potoka. Ta tekla „vrchní vodou“ korýtkem na mlýnské lopatky. Jižní stranu hradu chránilo průčelí hradního paláce s předsazeným parkánem a jižním úzkým příkopem. (Podobnou situaci v postavení paláce, i když v poněkud skromnější podobě, najdeme i na tvrzi Mrač). Přestože stav vědomostí o této hradní zřícenině je nedostačující, i tak jsme se pokusili, o novou ideální rekonstrukci jádra hradu a severního předhradí poldle tehdejších stavebních zvyklostí a výzkumů T. Durdíka. Využili jsme přitom i nových poznatků ze shromážděné ikonografie a starých map. Pevně věříme, že další destrukce budou zastaveny a objekt ve svých zbytcích bude uchován příštím generacím.
Výběr z literatury:
Durdík, T. 2000: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čechy. Praha.
Kovář, M. - Peták, J. - Tomíček, T. - Úlovec, J. - Vaněk, V. 2004: Rataje nad Sázavou. Hrad a zámek. Praha.
Heřman, J. 2013: Z ikonografie dolního Posázaví. II. díl, Vlašim.
Mgr. Jan Heřman, janherman24@seznam.cz
Přílohy ke stažení:
Toulky Podblanickem a Posázavím LVI, LVII. Talmberk a okolí
Vložením fotografie a jejím odesláním souhlasíte s jejím zveřejněním na těchto stránkách. Provozovatel si vyhrazuje právo na nezveřejnění fotografií.