Toulky Podblanickem a Posázavím - Šternberské proměny

ŠTERNBERSKÉ PROMĚNY - obec v letech 1230- 1420 
V době pravěku bezprostřední okolí Českého Šternberka osídleno nebylo, ale procházela tudy pravěká dálková trasa Vitorazská, která vedla od Kouřimi přes dnešní město Sázavu, dále přes Čeřenice, Katovku a po východní straně hradní ostrožny, stoupala na vrch Vražda. Odtud na Brtnici a dolů k Dolanům, do povodí řeky Blanice, aby směřovala na jih. Kolonizována byla místa, příhodnější pro zemědělskou činnost - okolí města Sázavy, Čeřenic, Soběšína, Měchnova a Divišova. Všude tam nacházíme, první románské stavby.

Jako první kolonizátor Posázaví je uváděn Petrův syn - Diviš IV. - hradský a dvorský beneficiář (Koula 2011). Uvědomoval si, že zisk mu přinese obdělaná půda, osazená rolníky. A proto se i on pustil do kolonizace Posázaví. Nejprve jen v okolí svého románského dvorce Divišov. Oblast kolem pozdější obce Český Šternberk patřila ke Královské komoře a obývaly jí malé skupinky horníků, kteří zde povrchově kutali stříbro (Ve Stříbrných, Poříčko, Malovidy). V době, kdy Diviš IV. zakládá svůj dvorec (tvrz), nazvaný Divišov, vzniká na soutoku Brtnického potoka a řeky Sázavy malá osada Střímelice. Divišovský dvorec mohl být dokončen okolo roku 1217, protože Diviš se po něm poprvé píše 15. ledna 1218. Románský palác obklopovaly dřevěné hospodářské budovy. Můžeme se domnívat, že součástí ohrazeného dvorce byl i malý kostelík bez věže. Našly se zde ve zdivu románské architektonické fragmenty a články (Nusek 2005). Komu byl kostel zasvěcen, nevíme, protože teprve v polovině 14. století je zde připomínán kostel sv. Bartoloměje, ale ten je už gotický. Divišův syn Zdeslav sídlí ve Východních Čechách, na Chlumci. V roce 1240 dědí Zdeslav z Chlumce otcův dvorec Divišov. Po Chlumci se naposledy píše roku 1241. Přemysl I. (1197-1230) nebyl ještě ctitelem rytířské kultury, a tak se k nám tato móda dostává až za jeho syna Václava (1230-1253). Rytířská a dvorská kultura se k nám šíří přes Německo, a tak se nemůžeme divit tomu, že Zdeslav dává svému novému hradu jméno STERN-BERG (hvězda na kopci). Divišovici erbovní znamení - osmicípé hvězdy na modrém poli – používali již před rokem 1240. Literatura hovoří o fragmentu románské hvězdy zazděné do kostela v  Divišově?  (Z. Sternberg)

Pro stavbu nového hradu si Zdeslav vybral soutok Brtnického potoka s řekou Sázavou. Hornická osada Střímelice se tak stala podhradím a přijala název Sternberg. Zdeslav se po novém hradě píše již 7. července 1242. To již dvoupólová hradní dispozice byla dokončena. Pro prvé stavební období 1242-1270 jsme vytvořili i několik rekonstrukcí (Heřman 2009). Na severní straně byla vystavěna pětipatrová bergfritová věž, jižní stranu po celé šířce ostrožny zaujala jižní hranolová věž se štítovou zdí, západní přístupovou stranu chránila vysoká hradba a na východní straně se nacházel podlouhlý dvoupatrový hradní palác (srovnej s Bezdězem). Severní a jižní strany ostrožny byly překopány, aby zde vznikly hluboké a široké příkopy. Předhradí vzniklo na SZ straně, kde se nacházela prvá a druhá hradní brána. Do třetího nádvoří se vstupovalo od východu vedle bergfritové věže. Do jádra hradu vedla již obyčejná brána bez padacího mostu. Toto uspořádání vydrželo až do roku 1270. Samotné podhradí se skládalo z několika chatrčí. Hospodářské budovy, kovárna, pekárna, chlévy a seníky byly v prostoru kolem prvé a druhé hradní brány. Na druhém nádvoří stávala cisterna na vodu, která se dovážela z údolního potoka po zalomené serpentinové cestě. Tato přístupová cesta je v západním svahu patrná dodnes.

Zdeslav stál na straně krále Václava I. a po roce 1249 vstupuje do služeb markraběte Přemysla (Přemysl Otakar II.). V jeho službách zůstal až do své smrti v roce 1263. Zdeslav se rozhodně neúčastnil obrany Olomouce před nájezdy Kumánů (jak uvádí současná literatura) a zdejší statky dostal již dříve - za věrné služby, rady a pomoc v bojích, při přebírání vlády v Rakousku. V době obléhání Olomouce byl s králem Přemyslem II. ve Vídni! Po Zdeslavově smrti si jeho synové rozdělili otcovský majetek. Syn Albert I. se tak stal zakladatelem moravské větve Šternberků. Není zcela jasné, zda Moravský Šternberk založil už Zdeslav III., či až jeho syn Albert. Prvá zpráva o Moravském Šternberku je až z roku 1269. Hrad musel vzniknout mezi roky 1253-1269. Pro odlišení dostal hrad na Sázavě později přídomek Český Šternberk. V roce 1287 došlo mezi králem Václavem II. a Jaroslavem ze Šternberka ke konfliktu, ale Jaroslav se králi poddal a ten ho přijal i s  Českým Šternberkem na milost (Sedláček). Hlavním Jaroslavovým sídlem byl hrad Český Šternberk, ale již na konci 13. století nechává vystavět třetí hrad Šternberk (u Jihlavy).

V držení hradu Český Šternberk se vystřídají Zdeslav III. a Zdeslav IV. ze Šternberka a v této době (1270) je hrad přestavován. Vzniká i prvá známá hradní kaple v Čechách. Zdeslav IV. ze Šternberka nahrazuje roku 1289 Hroznatu z Úžic ve funkci pražského purkrabího (Vaněček). Hrad se rozšiřuje východním směrem, vzniká honosná hradní kaple - přes dvě patra, nový hradní palác a upravuje se jižní hranolová věž. Předhradí a malá osada se do 14. století prakticky nemění. Má zhruba 9 chalup.

Změna nastává až za vlády Lucemburků. Za Jana Lucemburského drží Český Šternberk a Konopiště Zdeslav VII. ze Šternberka, který se s králem usmířil až roku 1318. To je také důvod, proč se Šternberkové na dvoře krále Jana neuplatnili. Zdeslav VII. stál na straně odbojné šlechty a patřil ke královým úhlavním nepřátelům. Král odvetou plenil statky odbojné šlechty, ale smír to nepřineslo. Šlechta dál zneužívala nepřítomnost krále v zemi. Nejmladší Zdeslavův syn Zdeněk IX. vstupuje do služeb římského a českého krále (později i císaře) Karla IV., v jeho službách byl mezi lety 1352–1360 jako dvorský sudí. Doprovázel panovníka na jeho politických a diplomatických misích. Po svém otci zdědil hrad Konopiště. Zdeněk IX. se svým synovcem Albertem (syn Petra III. ze Šternberka) přijal polovinu hradu Český Šternberk lénem (1377). Se souhlasem panovníka dal Albert přestavět hrad. Zvelebil hradní palác, nechal vystavět jižní válcovou věž (1360) na samostatné skalce a u říčního brodu postavil severní hranolovou věž. Tato lichoběžná severní věž na skále byla s hradem a s druhým nádvořím propojena sbíhající vysokou hradbou. D. Menclová ji popisuje jako hradbu s cimbuřím a střílnami, podobnou hradbě na hradu Bezdězi. (Pro toto tvrzení nemáme v ikonografii podklady). Všechna střílnovitá okénka směřují k říčnímu brodu a k přístupové cestě od severu. Věž byla třípatrová a vstupovalo se do ní v 1. patře, portálem s padacím můstkem, který se sklápěl na dřevěnou konstrukci (Heřman). Albert zemřel bez mužských potomků a linie Petra III. jím vymírá. Linie pokračuje Jaroslavem III., který po smrti otce (1343) zdědil polovinu hradu Českého Šternberka, Divišova a (Uhlířských) Janovic. V roce 1365 vystupuje jako patron kostela v Měchnově a kostela v Divišově (1366). (Přesnou podobu gotického, divišovského kostela neznáme). Další zajímavou postavou je Jan ze Zlenic, který patřil do rodu pánů ze Šternberka. Vlastnil poplužní dvůr Zlenice (1351) a velký dům v Praze.

V té době si východočeská větev Šternberků buduje ve vsi (později městečku) Holice tvrz a začínají se podle ní psát jako Holičtí ze Šternberka. Šternberkové se začínají v Čechách dělit na větev konopišťskou, chlumeckou a na pány ze Šternberka (Český Šternberk). Chlumecké panství odprodávají Šternberkové až roku 1393 Štěpánovi z Opočna.

Doba panování Václava IV. nepřinesla žádné podstatné změny na hradě Český Šternberk a ani podhradí se prakticky nezměnilo. Petr ze Šternberka (z Konopiště) byl velkým přívržencem katolické strany a vojensky vystupoval proti husitům. Hrad od zboření husity uchránilo to, že padl 1. listopadu 1420 v bitvě u Vyšehradu a jeho vdova Perchta z Kravař se přihlásila i s poddanými a všemi městečky ke čtyrem artikulům pražským. Celé husitské války tak byla pod ochranou Pražanů. Petrův syn (taktéž Petr) zemřel mladý a své statky odkázal testamentem - hrad Konopiště Zdeňkovi Veselskému ze Šternberka a hrad Český Šternberk Aleši Holickému. Tak se dostává tento hrad do držení rodové větve Holických ze Šternberka (Zahradník 1989).

Šternberské proměny - obec v letech 1420–1738
V době Jiřího z Poděbrad hrad vlastní nezletilý Petr, ale poručník Zdeněk ze Šternberka (z Konopiště) ostře vystupuje proti králi, nechává hrad opevnit a usazuje na něj stálou vojenskou posádku. Jako vůdce Zelenohorské jednoty se stává úhlavním nepřítelem panovníka, který se snaží o mír v zemi. Zdeněk na mírová jednání nechce přistoupit, a tak je hrad Český Šternberk 23. dubna 1467 obležen vojsky Jiřího z Poděbrad (TOULKY č. 3). V srpnu 1467 se už musí posádka vzdát, hrad je zapálen a dodatečně rozbořen. Zničené bylo i podhradí. Při obléhání zanikly i okolní vesnice Klisov (mezi Čejkovicemi a Brtnicí), ves nad hradem Vrabov a vesnice Hátka (samota u Drahňovic). Zapálen byl i statek Čejkovice i původní samota, kde stál obléhací prak. (Nový statek PRAK byl postaven již jinde a teprve v baroku). Na starých mapách proto najdeme vedle sebe kopec PRASK a barokní statek PRAK. Dá se předpokládat, že se samotě na svahu nad západním svahem říkalo původně Prask. Jméno „Prak“ dostal nový barokní statek na památku po velkém obléhacím stroji - praku. V letech 1467-1479 podhradí prakticky neexistovalo, protože ze samotného hradu zbyla jen zřícenina (Heřman 2009). Ve stavu ruiny byl hrad plných 12 let. Mladému Petru Holickému ze Šternberka byl jeho majetek navrácen až po roce 1479 novým králem Ladislavem Jagellonským. Ten lenní závazek zrušil až roku 1490, a to jen na polovinu hradu.

Výstavba nového hradu probíhala v letech 1479-1520. Petr ze Šternberka řídil stavbu z hradu Leštna, dostavby se nedočkal a na Leštně také roku 1514 umírá. Velkorysou přestavbu hradu dokončuje až Petrův syn Jan ze Šternberka v roce 1520. Byly obnoveny všechny tři hradní brány, dostavěna severní bergfritová věž do své původní výšky, přestavěna jižní hranolová věž se štítovou zdí a zastavěna západní strana při ohradní zdi. Hrad dostává i nové opevnění na jižní straně. V jižní hranolové věži je prolomen průjezd, který míří k jižní válcové věži, která je obestavěna kruhovým barbakánem. Jižní válcová věž je s hradem spojena dřevěnými lávkami s padacími mosty. Jižní úniková cesta míří k předsunutému opevnění - jižní předsunuté baště (Hladomorna), která je obehnána samostatnou hradbou, později i s ochozem (Durdík, Heřman). Celý hrad je obehnán velmi úzkým parkánem. Pouze na východní straně sbíhá parkán až k řece, aby se vracel po svahu zpět k jižnímu barbakánu. Východní parkán byl průjezdní, neboť jím vedla cesta na Čejkovice (pravěká stezka Vitorazská). Parkán chránil přístup ke zdroji vody a stály v něm dvě chalupy. Pitná voda se brala ze západního Brtnického potoka, kde bylo obnoveno podhradí. Máme doloženo, že po roce 1520 v podhradí stála kovárna a zájezdní hospoda (Heřman).

Další dostavba proběhla již v goticko-renesančním období, kdy byly provedeny další vestavby do třetího nádvoří. Osada pod hradem má stále 9 domů (2 statky a 7 chalup), z čehož jeden statek je již zmiňovaná hospoda (čp. 58).

V roce 1618 přebírá panství Václav Jiří Holický ze Šternberka, který hrad držel plných 60 let! Byl povýšen do stavu říšských hrabat, zastával funkci královského rady, komořího a vrchního zemského soudce v Království českém. Vnitřek hradu nechal barokně přestavět. Barokní přestavba se naštěstí nedotkla vzhledu hradu. Hrad byl v té době ještě nescelen a uplatňovala se dominanta pětipatrové severní válcové věže. Sjednoceny byly částečně výšky jednotlivých budov pod jednu římsu. Podhradí bylo značně zchátralé a jen těžko se vzpamatovávalo z následků třicetileté války. (Panství po třicetileté válce popsal J. Tywoniak, SVPP č. 10). Z roku 1651 máme i Soupis poddaných podle víry v kraji Kouřimském. (K roku 1654 je uváděno, v podhradí pouze 9 domů). Počet sloužících a usedlých v obci ale odpovídá „postavení zemského soudce“. Obci vládne hejtman panství šternberského Salamon Fridrich. Jeho Milosti, hraběti Václavu Jiřímu Holickému, slouží 40 osob: purkrabí Jan Veverka, komorník Jan Kořínek, osobní sluha Jan Sýkora, důchodní Vít Javůrek, dvě pážata- Petr z Egbergka a rytíř Jan Voldřich Slavíkovec, maštalíř Jan Kubát, kočí Matěj Novák, hraběcí kuchař Tomáš Damohorský, lokaj Martin Klempíř, taffeldeger Nykodem Štěpánek a další. Paní hraběnce sloužilo pouze 10 osob. Při zámku Šternberce je zapsáno 49 osob: starosta, preceptor, klíčník, kováři, pekaři, pradleny, chůvy, vinopalník, vrátní, truhláři, zahradníci, psovod, vodák, bednář, sládkové (pivovar v Čejkovicích) a řada děveček a pacholků. Pro vaší představivost - 50 osob bydlelo na zámku a 50 v podhradí - v devíti domech. Statky jako Šternov a Prak se ještě neuvádějí. Šternov byla pouze osada bez statku a statek Prak byl postaven později (SUA). O tři roky později se uvádí zámek „Sternberg“ a městečko „Podssternbercží“. Obec byla povýšena na městečko a dostala řadu práv a privilegií. Uzemní a právní příslušnost měla ke Kouřimskému kraji.

Janem Václavem Holickým v roce 1712 vymírá (po meči) větev pánů Holických ze Šternberka. Jeho jediná dcera Anna Amabilie se roku 1708 provdala za Jana Maxmiliána hraběte Götze. Ten dal sjednotit jednotlivé budovy a odstranil poslední gotické prvky, na fasádě zámku. Hrad Sternberg (neopevněné městečko s 9 domy) je v letech 1720- 25) přestavěn. Hrad připadl jeho dceří Marii- Barboře hraběnce z Götzu. Ta drží celý majetek, společně se sestrou, v letech 1732- 1738. V roce 1738 se Marie provdala za hraběte z Rogendorffu. V letech 1735- 1753 proběhla stavba „dolního zámku“. Manželé nechali, na pravém břehu řeky Sázavy, vystavět letohrádek, příbytek pro zahradníka, oranžerii, skleníky, okrasnou, kuchyňskou a zelinářskou zahradu, včetně ovocného sadu (SUA). Hrabě Rogendorff se na romantickém Šternberku necítil dobře a tak si v Divišově vystavěl nové obydlí (fara). Velkými investicemi se ale manželé natolik zadlužili, že museli odprodat město Uhlířské Janovice (1753) a nakonec celý zbytek panství, je prodán, v dražbě, roku 1760. Panství kupuje hrabě Jan Michael Čejka z Olbramovic. Obec má již 13 domů. Čejka upravil okolí zámku, nechal zbudovat pevné cesty a kolem zámku rozestavěl několik soch se svým erbem: socha sv. Prokopa, sv. Františka Xaverského, a sv. Vendelína-patrona stád. Užitkovou zahradu, na pravém břehu, změnil v okrasný park. Panství dědí (1787) jeho syn Prokop, který dal postavit, přes řeku Sázavu, přímo naproti parku, dřevěnou lávku pro pěší. Dřevěný most strhla velká voda. V roce 1788 je připomínán i statek Prak . Ještě za života Prokopa hr. Čejky z Olbramovic je sepsána kupní smlouva (1793) na celé panství, ve prospěch JUDr. Ferdinanda Hirsche. Ten si koupil hraběcí pán ze STERNfeldu. Podle toho si také vybíral, podobně znějící hrad STERNberg. Advokát Hirsch se ujal panství až v roce 1795, následně provedl úpravy na fasádě zámku, obezdil jižní válcovou věž a zřídil zde vyhlídkovou terasu s altánkem. Na věž dal vysázet několik borovic (Heřman- ikonografie). Do této doby spadá i barokní severní terasa s užitkovou zahradou, neboť se na ní nacházel Sternfeldův erb. Do zámku zavedl vodovod, který vedl dřevěnými rourami z Brtnice. Na zámek pozval roku 1797 pražského grafika Antonína Balzera, který zde zhotovil kolem deseti vedut.(Osm grafických vedut, se nám již podařilo dohledat v NG- Praha). V roce 1805 zámek připadl jeho synovi Adolfovi, který ale v následujícím roce umírá. Po bratrovi dědí všechny statky jeho sestra Luisa, která se roku 1811 provdala za hraběte Somssiche ze Saardu. Zanechala nám po soběpamátku, v podobě kamenného mostu, přes jižní příkop (1829). Pro své podhradní městečko udělala řadu užitečných skutků – štědře podporovala výstavbu a rozvoj obce. V té době mělo městečko Šternberk více jak 400 obyvatel! Panství dědí její syn Adolf 1738. 

ŠTERNBERSKÉ PROMĚNY - obec v letech 1738-1957
V roce 1738 se panství ujímá nejstarší syn Luisy, hraběnky Somssichové ze Saardu Adolf, který panství prodává 2. září 1841 Zdeňkovi hraběti ze Šternberka (1813-1900). Ten pochází z konopišťské větve Šternberků. Tímto se vrací hrad i panství do rukou rodu, který jej v roce 1242 založil. Zdeněk ze Šternberka nechal upravit jižní válcovou věž na mostě, v dolním zámku zřizuje maštale pro koně a nechává zbourat zbytky východního parkánu (1850). V roce 1843 má obec již 62 domů a 505 obyvatel. To byl zatím kulminační vrchol tohoto městečka. Zdeněk umírá roku 1900 a majetek (Český Šternberk, panství Březina, palác ve Vídni) dědí starší ze synů Alois, hrabě ze Šternberka, mladší Filip (1852-1924) dědí velkostatek a zámek Jemniště. V letech 1867-1889 bylo v Měchnově vykoupeno 18 zadlužených statků a chalup. Ty byly zbourány. Byl vypracován projekt na zřízení Šternovského velkostatku a zplanýrování obce Měchnov. Náves se měla rozorat. Měchnovští se s Sternbergy soudili až do roku 1914! Toto je málo známa kapitola ze života Sternbergů, ale velice poučná. Soudní spisy jsou velice smutné. Měchnovští nakonec spor vyhráli.

V roce 1895 obec Český Šternberk dostala nový železný most přes řeku Sázavu a připravuje se výstavba Posázavské železnice. (Čtenářům doporučuji novou knihu- V. Cisár, K. Černý, J. Líbal, M. Navrátil 2012: Posázavský pacifik Světlá-Kácov-Čerčany). Trať je 1. 8. 1901 slavnostně otevřena. Hraběcí letohrádek je přestavěn na hraběcí Park- Hotel, u kterého je zřízena vlaková zastávka. Nádraží, oproti původnímu projektu) je vybudováno severněji od obce, na pravém břehu řeky. S výstavbou mostu se změnil ráz i středu obce, kde se muselo bourat, aby byl možný nájezd na most. Ze zemědělské usedlosti se zřizuje restaurace (Pod hradem), kterou později provozuje Alois Marek. Podrobněji kniha - Jan Heřman: Z ikonografie středního Posázaví (2009), nebo týž autor: Kousky mé duše- vzpomínky (2013). Alois ze Šternberka zemřel bez potomků a hrad „přebírá“ jeho synovec Jiří Douglas, hrabě ze Šternberka – otec dnešního majitele, Zdeňka Sternberga (* 1923). Za mladého Jiřího Douglase hospodaří do roku 1905 jeho otec Filip ze Šternberka. V tomto roce je otevřen i poštovní úřad Šternberk nad Sázavou. V roce 1908 je do hradu zaveden vodovod a později i elektrické osvětlení z ratajské hraběcí elektrárny. (V obci se svítí přirozeně petrolejkami a nekvalitní voda se pije ze studní). Z vídeňských dotací je regulován potok sv. Františka, v roce 1902 je přemostěn a částečně uložen do hlubokého koryta, aby nedocházelo k záplavám. Most na náměstíčku je vyzdoben sochami sv. Antonína a sv. Floriána. V letech 1902-1912-1932 je postupně regulováno říční koryto řeky Sázavy a dvou místních potoků. Částečně je zbudována kanalizace, která odvádí dešťovou vodu do řeky. Břehy řeky jsou vyzděny velkými kameny a upravují se vstupy do vody. Současně s regulací řeky se staví silnice do Čejkovic, kde je později, přestavěn z pivovaru hraběcí luxusní penzion (1934/36). V roce 1921 má obec 64 domů a 421 obyvatel. Proti vůli Sternbergů je pod parkem budováno nové koupaliště, postavena funkcionalistická restaurace s kabinkami a sportovním areálem (TOULKY č. 46, 47). Pro četné návštěvníky je otevřen nový penzion Vesna (1922). Začíná se plánovat výstavba intravilánu (1923). Jižní válcová bašta je Jiřím Doglasem Sternbergem přestavěna na kapli sv. Jiří (1923). Do nového portálu je osazen zrestaurovaný, raně gotický tympanon s Trůnící Madonou, který pochází z původní hradní kaple z roku 1270 (Líbal). V letech 1923-25 je připraven nový územní plán obce a začíná se projektovat výstavba nových vilek. Připravuje se i výstavba vilek v sousedních Čejkovicích (Toulky č. 18).

Z Českého Šternberka se stává vyhlášené letovisko, modernizují se domy, staví hotely a penziony, budují se koupaliště a sportovní areály. Obec má v té době řadu obchodů, tři restaurace, novou školu (1863), poštovní úřad (1905), benzinové čerpadlo a pravidelné vlakové a autobusové spojení. V intravilánu je zřízena zubní ordinace, dojíždí sem všeobecný lékař a následně je zde otevřena i policejní stanice. V místě bývalého vaziště vorů je vystavěna budova Sokola, která slouží jako společenský a divadelní sál. Později se zde konají i filmová představení. Historická část hradu byla zpřístupněna Sternbergy členům Klubu československých turistů. V okolí Českého Šternberka je budováno několik turistických značkovaných tras, které postupně propojují celé Posázaví. V roce 1925 vydává Václav Barchánek prvou monografii hradu. V roce 1930 měla obec již 84 domů a 438 obyvatel (z toho 4 německé národnosti). Jen intravilán měl 363 obyvatel, což dokazuje, že většina obyvatel obce již bydlela v nových rodinných vilkách. S rozvojem automobilové dopravy (po roce 1930) bylo nutné uvažovat o odstranění domů uprostřed náměstí. Dnes je na jejich místě kruhový objezd s opravenou zvoničkou. V roce 1932 vyhořel starý statek Aloise Heřmana čp. 16 a na jeho místě v následujícím roce stojí dokončený nový dům čp. 99. Jubilejní čp. 100 dostala vilka rodiny Polesných (Mareš) u nádraží. U mlýna je vystavěn dvoupatrový nájemní dům mlynáře pana Strejčka. (Dědečka pozdějšího starosty obce Jana Filipa).

Výstavba obce probíhala podle územního plánu a měla již ucelenou urbanistickou koncepci. Do tohoto plánu spadala i výstavba nového hřbitova, která se však realizovala až v roce 1939. (Zda výstavbu uspíšila blížící se válka, to se můžeme jen dohadovat). Do roku 1938 se stačila zastavět pouze polovina stavebních parcel. Nastupující fašismus a začátek II. světové války, výstavbu domů úplně zastavil. Sternbergové se ukázali jako opravdoví vlastenci a odmítli nabízenou „německou národnost“. Důsledek byl ten, že hrad Český Šternberk, zámek Jemniště a hraběcí Park- Hotel obsadili němečtí okupanti (1942). Po uvalení německé nucené správy na majetek Jiřího Douglase, v roce 1942, byla z hraběcího penzionu vytvořena tzv. Hejdrichova akce“, pro dělníky, pracující v německém zbrojním průmyslu (Zemanová). Hraběcí hotel zabral Hitlerjugend - fašistická mládežnická organizace pro chlapce ve věku 14-18 let. Německá mládež zabrala školu, Sokolovnu a sportoviště (R. Fořt - Vzpomínky). V roce 1943 byla obec zasvěcena Panně Marii a dána pod její ochranu. Během války se konaly i fotbalové zápasy v horní části parku. Za šternberskou Hvězdu hrával slavný Pepi Bican a František Habásko z SK Slávie (TOULKY č. 46, 47). Konec II. světové války zastihl obec v přípravách na volbu nového zastupitelstva. Paradoxem je, že současně vznikly dva na sobě nezávislé akční výbory. Výbor s Jiřím Douglasem Sternbergem dostal přednost. Počet obyvatel po válce poklesl na 366 obyvatel při více jak 100 domech (to znamená 3 osoby na dům). Úkolem Toulek není psát vyčerpávající kroniku regionu a obcí, ale přiblížit některé historické souvislosti, zapomenuté zajímavosti a kuriozity. Čtenáře musíme odkázat na sborníky SVPP, které vydává Muzeum Podblanicka ve Vlašimi.

Nadšení a elán prvých poválečných let byl v obcích, znát na každém kroku. Chyběl ale tolik potřebný kapitál. Řada věcí byla na příděl a lístkový systém. Komunistický převrat v roce 1948 ukončil veškeré naděje místních živnostníků a podnikatelů. Krátce na to došlo i na místní zemědělce. Z luxusního hraběcího penzionu v Čejkovicích se stala po roce 1949 zotavovna ROH „Červánky“. Podobný osud stihl i penzion Vesnu. Z hraběcího Park-Hotelu se stalo školicí středisko armády a Sternbergům byl vyvlastněn veškerý majetek, včetně hradu (Votýpka: Aristokrat. Život Zdeňka Sternberga. 2010). Židovský majetek neměl po válce ani vlastníky, ani dědice, a tak připadl obcím, které jej většinou rozprodávaly. Na přímluvu místních funkcionářů zůstal Jiří Douglas Sternberg alespoň jako průvodce a kastelán na svém hradě. Byl to jediný šlechtic v zemi, který měl toto privilegium. Na zestátněné hrady začal jezdit dělný lid, traktoristi, horníci a zasloužilé dojičky. Pan hrabě s hvězdou na čepici jim musel přednášet o šlechtě jako o třídním nepříteli, jako by ani nebyl aristokrat. Málokdo z návštěvníků tušil, kdo vlastně jejich průvodce je. Dostavba intravilánu naproti „státnímu hradu“ nebyla žádoucí a byla zastavena. 

ŠTERNBERSKÉ PROMĚNY - obec v letech 1957-2013
V roce 1957 donutila StB Zdeňka Sternberga ke spolupráci. Stal se agentem StB s krycím jménem „Hrabě“ (1957-1961). Snažil se, aby nikomu neublížil, a jeho výpovědi neměly pro StB praktický význam. Své přátele vždy včas varoval. V roce 1965 umírá ve Vídni jeho otec Jiří Douglas Sternberg. Po srpnu 1968 emigruje Zdeněk Sternberg do Vídně (MF-DNES).

V obci se založilo zemědělské družstvo vlastníků, které se příliš neosvědčilo, a tak byl direktivně založen státní statek (1959). Soukromé budovy, chlévy a seníky byly zabrány státními statky do užívání. Bývalým statkářům byl vyměřen velice nízký důchod, takže většina musela chodit dále do práce. Většinou obstarávali dobytek u státních statků do svých 75 let.

Plných 25 let nebyl postaven jediný dům, kromě obecního úřadu, ve kterém našel místo MNV, knihovna, zasedací sál, malý byt pro správce, čekárna a dvě ordinace - zubař a dětská poradna s lékařem. V suterénu byla hasičská zbrojnice a dvě místnosti. Na stavbě se podílela celá obec, neboť to byla jediná smysluplná stavba té doby. Kulturní dům byl slavnostně otevřen v roce 1967. V roce 1961 byl postaven nový most z předpjatého betonu (stejná technologie byla použita i na Nuselský most v Praze). Starý most byl demontován. V roce 1960 byl vyhlášen „socialistický stát“, proběhla amnestie pro politické vězně a vstoupily v platnost nové zákony. To umožňovalo v rámci pokroku vyvlastňovat (více a lépe) soukromý majetek. Budova mlýna byla využívána jako sklad obilí a elektrárna napájela místní síť. Dům pana Strejčka byl obsazen nájemníky, kteří platili obci symbolický nájem. Na místě Heřmanovy zahrady, u mostu, vzniklo nové parkoviště. Z hraběcí pily byl zbudován pionýrský tábor. To je jen malý výčet událostí, které měnily obec Český Šternberk.

Politika Alexandra Dubčeka v roce 1968 malé obce již neovlivnila, neboť okres Benešov si Český Šternberk a okolí chtěl udržet jako „rekreační oblast velkých center“. Po masové výstavbě chat byla na celou oblast vyhlášena „stavební uzávěra“. Ta trvala zhruba do roku 1973. Podpora devizových podniků Jawy a ESA v Divišově, Sklárny Kavalier v Sázavě, Zbrojovky Sellier a Bellot ve Vlašimi, Jawy v Týnci  začala malé obce vylidňovat. Lidé dojížděli 20 km za prací a vraceli se pozdě večer - přespávat na malé vesnice. Úbytek obyvatel na čas zastavila výstavba dálnice D1 a stavba vodního díla Želivka. V toce 1970 měl Český Šternberk kolem 120 obyvatel. Rozvoj domácí turistiky a výstavba chat obcím příliš nepomohl, protože chyběla infrastruktura. Český Šternberk a okolí se v letních měsících pohyboval na hranici svých 10 000 rekreantů, chatařů a turistů. Místní obchod se smíšeným zbožím zažíval peklo!

Jediný komunistický předseda MNV, který nemyslel na své blaho, ale na zájmy obce, byl Jiří Fořt. Za jeho období obec získala titul „Nejhezčí obec okresu Benešov“ a bylo uděláno mnoho užitečného a prospěšného. Nemělo by se na toto krátké období zapomenout.

Obec byla nucená se vrátit ke koncepci z 30. let - k zástavbě stavebních parcel rodinnými domky. MNV vlastnil minimum parcel, a tak přikročil k vyvlastňování pozemků původním majitelům. Část parcel získal v lokalitě pod Koberkami tím, že zemědělskou půdu vyjmul z půdního fondu. To bylo provedeno i v sousedních Čejkovicích. V obci leželo na MNV 128 oficiálních žádostí na stavbu rodinného domku. Přidělování probíhalo mimo pořadník a s parcelami se začalo spekulovat. Nakonec to musel okres Benešov (v tichosti) zastavit, protože se vyvlastněné oplocené parcely se vzrostlými ovocnými stromy prodávaly (vybraným osobám) pouze za 5 000 Kčs. Obohatili se jednotlivci, ale obecní pokladna zůstala prázdná.

V roce 1975 se začal budovat velkorysý projekt nového přepadového jezu. Neměl být šikmý, ale kolmý! To umožňovalo zvednutí hladiny řeky cca o jeden metr. S povodněmi se nekalkulovalo a o „stoleté vodě“ bylo zakázáno diskutovat. Kolmý přepadový jez se stal smrtící pastí pro vodáky, změnil meandrový systém toku a začal proti toku hromadit bahno. Nebagrované koryto se začalo brzy zanášet a Český Šternberk přišel i o vyhlášené pískové koupaliště. Kolmý přepadový jez způsobuje i zaplavování některých částí obce a parku při povodních. Ani projekt na novou samoobsluhu uprostřed obce nemohl být realizován pro značné množství spodní vody pod stavebním pozemkem.  (V tomto místě je silný pramen a bývalo zde malé jezírko, které bylo zavezeno koncem 19. století). Malá elektrárna ve mlýně byla zrušena a náhon začal být zavážen stavební sutí a zeminou. (Při restitucích byla elektrárna obnovena a náhon musel být znovu pracně vybagrován na náklady daňových poplatníků).

Před rokem 1990 z obce zmizelo 16 historicky cenných staveb. Heřmanova původní dřevěná chalupa s pavlačí čp. 26 musela udělat místo nájezdu na most. Stará převoznická chalupa u mostu zmizela po roce 1955, unikátní roubená zámečnice musela udělat místo plánované samoobsluze, stará škola z roku 1804 (od roku 1905 pošta) byla srovnána se zemí. Do dnešních dnů se v obci dochovala jediná památkově chráněná roubenka s vyřezávanou pavlačí (stará chalupa rodiny Křečkových). Tento skvost je v různých encyklopediích lidové architektury pod čp. 58, ale dnes může mít i jiné číslo? V obci je dobře ukryt a nebyl starostům na očích. Být ve středu obce, tak už by dávno nestál.

V druhé polovině 80. let byl hrad napaden „dřevomorkou“. Musel být pro veřejnost několik let uzavřen a nákladně opraven. Byly vyměněny veškeré krovy a břidlicovou střechu nahradila šindelová. Také dolní zámek prošel po válce několika opravami. V roce 1951 vyhořel, pak ho postihla vichřice a opravy se protáhly do roku 1953. V roce 1969 proběhla jeho generální oprava, při které se změnila celá struktura objektu. Z koníren byla zbudována vinárna a sociálky, v patře otevřena pokladna a vstupní expozice. V roce 1955 se zřítil příjezdový most u potoka a na hrad se jezdilo pouze horní cestou od Brtnice. V letech 1968/69 proběhlo zpevňování základů na východní straně hradu, byla opravena a dostavěna severní hranolová věž nad náměstím. Stavebně historický průzkum hradu proběhl v roce 1989. Z těchto poznatků čerpala studie D. Líbala v CB č. 4/94.  (Na základě nových poznatků T. Durdíka a D. Líbala byla napsána nová monografie - Jan Heřman 2013: Český Šternberk - stavebně historický vývoj hradu. Současně s tím bylo vytvořeno značné množství kresebných rekonstrukcí pro jednotlivá stavební období hradu. (viz internet: Hrady-zriceniny.cz , retrokresby a rekonstrukce Jan Heřman)

V roce 1992 byly uznány veškeré restituční nároky rodiny Sternbergových. Byl jim navrácen hrad Český Šternberk s veškerým inventářem, hraběcí Park-Hotel, areál Karlín, Elektrárna v Ratajích, penzion v Čejkovicích, statek Čejkovice, Šternov, zámek Jemniště a další nemovitosti. Současně s tím jim byl předán adekvátní díl pozemků, lesů a rybníků. Správou rodinného majetku byl pověřen nejstarší syn Jiřího Douglase Sternberga Zdeněk Sternberg (*1923). (Restituce tak byla symbolicky načasována k 750. výročí založení obce 1242-1992). Rodina Sternbergova hned začala s radikálními opravami hradu, věží, teras a hradeb. Byl přebudován i prohlídkový okruh. Ve večerních hodinách bývá hrad osvětlen, a tak se tato „perla Posázaví“ odráží v hladině Sázavy i v noci. Zrestaurována byla i kaple sv. Jiří v jižní válcové věži. Čas odbíjí i nově instalované hodiny, které řídí družicový satelit. Hrad je otevřen pro veřejnost, celoročně!

Ve svobodných volbách byl zvolen nový starosta obce, který musel řešit řadu nových problémů. V roce 1991 měla obec 152 obyvatel (z toho 32 připadlo na Čejkovice). Obec otevřela nové Informační středisko pro turisty. (Dnes z finančních důvodů zrušené). Provedla generální opravu obecního úřadu, opravila silniční síť a cesty. V roce 1999 byl dán podnět k vypracování nového územního plánu obce. Plán vypracovala Ing. Arch. Marie Horváthová, která zpracovala i územní plán pro sousední Drahňovice. Zatímco drahňovický projekt se zdařil, tak ten šternberský se ukázal jako nekomplexní a profesionálně nezvládnutý. K parcelám chyběly příjezdové cesty, součástí nového intravilánu byly nesmyslné “městské parčíky“, nebyla kapacita trafostanic, neřešilo se přeložení vysokého napětí a jeho uložení do země, nedomyšlená otázka jímek x čistička a cesta 501 měla být dokonce průjezdní. (Namítali jsme, že to nějaký nezkušený řidič TIR namíří rovnou od Nového Dvora, přímo k trati vlaku, a pak to neubrzdí, že je nesmysl budovat parčíky, když parcely obklopují lesy a louky, ALE hlavní architekt a stavební komise trvali na svém.) Příslibem pro novou výstavbu bylo zavedení obecního vodovodu. Kdyby starosta Jan Filip už neudělal nic jiného, tak si tím v obci vybudoval “pomník slávy“. Činnost dvou porevolučních starostů ať hodnotí místní, my na to nemáme právo. Přepracování a změna nového Územního plánu obce si vyžádalo nemalé finanční prostředky a úsilí, nový plán již obec ale nefinancovala. Opravou byla pověřena opět Ing. Arch. Marie Horváthová (kozel zahradníkem.) Ukázalo se, že obec v roce 1999, ještě deset let po „sametové revoluci“, nebyla připravena na radikální změny a přílivu nových obyvatel se tvrdošíjně bránila. Domácí kapitál chyběl a zahraniční kapitál odmítala. Pokud se podíváme do historie obce, tak byla dosídlena minimálně již třikrát: po třicetileté válce, za Marie Terezie a Josefa starousedlíci a po roce 1925. Nová krev obci vždy prospěla!

Dnes (2013) jsou již nové stavební parcely zasítěny, je přeloženo vysoké napětí a uloženo do země, přiveden obecní vodovod, zbudována nová TS, asfaltové cesty a veřejné osvětlení. Konečně může být (po 90 letech) dokončena PRVÁ etapa urbanizace obce. Výčet událostí z let 1230-2013 je subjektivní a omlouváme se těm, na které jsme zapomněli. V historii jsme hledali inspiraci a poučení. Hodnocení přenecháme tvůrcům místní kroniky.

Přejme všem trochu štěstí a podpory ze strany obce, nového starosty a jeho spolupracovníků. Tato krásná a turisty vyhledávaná obec, by si to, po těch letech, zasloužila.

Jan Heřman

Přílohy ke stažení:
Toulky Podblanickem a Posázavím - Šternberské proměny 1230 -2013