Cesta kolem světa za necelé dvě hodiny aneb Co asi hulil Jules

Letošní jubilant Pavel Kohout je bytostný divadelník, který často a rád režíruje i rozmanité situace svého života. Tak tomu bylo i tentokrát. Poté, co minulý rok se zalíbením zhlédl představení sázavských ochotníků Pancho se žení, navrhl následující plán. Věnuje jim k nastudování svou dramatizaci Verneovy Cesty kolem světa za osmdesát dní za podmínky, že ji uvedou v červenci 2013, při příležitosti jeho pětaosmdesátých narozenin. Jak dohodnuto, tak se i stalo.

AUTOR
Pavel Kohout je bezesporu jedním z nejvýznamnějších českých divadelních autorů všech dob. Po úspěšném uvedení v tehdejších socialistických státech na přelomu padesátých a šedesátých let se jeho hry začaly provozovat i na druhé straně železné opony, především v německy mluvících zemích. Vedle úspěšných adaptací je možno za vrchol jeho původní dramatické tvorby z šedesátých let považovat hru August, August, august.

Ubohý vrah, Kohoutova adaptace povídky Rozum ruského autora Leonova se pak úspěšně hrála na newyorské Broadwayi, což se nikdy před tím (ani potom) žádnému jinému českému autorovi nepodařilo. Na premiéře v roce 1976 však Pavel Kohout chyběl, Husákův režim mu nepovolil vycestovat. Již sedm let totiž žil a pracoval jako zakázaný autor, šikanovaný režimem a soustavně sledovaný Státní bezpečností. Tlak ještě zesílil po uveřejnění Charty 77. V roce 1979, po ročním angažmá ve vídeňském Burgtheateru, mu nebyl umožněn návrat a dalších deset let prožil v nuceném exilu. Podle představ tehdejších mocipánů měl tak ztratit gloriolu pronásledovaného a zakazovaného a na západě upadnout do bezvýznamnosti. Nastal ovšem pravý opak a Pavel Kohout si stále udržoval renomé špičkového dramatika a spisovatele, přičemž si získal i osobní přátelství významných německých či rakouských politiků. Nezištně pomáhal zakázaným kolegům v Československu s publikací jejich děl na Západě a razantně se angažoval za propuštění těžce nemocného Václava Havla z komunistického vězení v roce 1983. Někteří západní levicoví intelektuálové se však od něj v té době odvrátili, v jejich poněkud vyšinutém vidění světa přestal být „pronásledovaným autorem“ a stal se „pomlouvačem“ země, která „buduje socialismus“.

Mimo tvorby dramatické se věnoval (a věnuje) i próze. Koncem sedmdesátých let vydal – v ČSSR pochopitelně pouze v samizdatu - román Katyně, přeložený později do mnoha dalších jazyků. Po roce 1989 vyšla u nás řada Kohoutových próz, počínaje těmi dříve zakázanými až k novinkám vytvořeným koncem dvacátého a začátkem jednadvacátého století.

Divadelní publikum pak mělo možnost ve stejné době zhlédnout několik Kohoutových premiér, naposledy letos životopisné drama o Karlu Hašlerovi na scéně Vinohradského divadla. Nelze opomenout ani jeho práce pro film a televizi, zde často ve scénáristické spolupráci s chotí Jelenou. Za všechny jmenujme strhující televizní román Konec velkých prázdnin o osudech českých emigrantů v Rakousku začátkem osmdesátých let. Monumentální historická hra Ecce Constatantia o kostnickém koncilu, původně určená pro divadelní jeviště, se nakonec dočkala v roce 1992 televizní podoby.
 
HRA
O divadelní adaptaci Verneova románu požádal Pavla Kohouta režisér libeňského Divadla S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou) Václav Lohniský v roce 1961. Dramatik se úkolu chopil s nadšením a jeho práce rychle postupovala. V té době už sice nebyl oním pověstným svazáckým pěvcem padesátých let, ale přesto byl stále hluboce „věřícím“ komunistou. Let prvního kosmonauta v dubnu 1961 oslavil básní, zalykající se nadšením nejen nad statečným Jurijem Alexejevičem, ale zároveň (možná ještě víc...) nad neomylným Vladimírem Iljičem.

Stopa Kohoutova tehdejšího světonázoru se v adaptaci nutně musela objevit. Víc než verneovské okouzlení možnostmi tehdejší techniky dopravit člověka relativně bezpečně během několika desítek dnů kolem zeměkoule dramatik řeší souboj „starého“ a „nového“ světa. V původním textu jsou i postavy Staršího a Mladšího, starý svět reprezentuje především imperiální Británie včetně svých typických atributů (Bank of England, kluby, pýcha a vlastenectví). V původní podobě hra končila dobovým popěvkem Dobrý den, majore Gagarine a její poselství mělo napovídat, že „Gagarin je lepší než Fogg“.

I přes zmíněnou ideologickou zátěž ale Kohout vytvořil pozoruhodné dílo, hru, která má od začátku do konce jiskru a spád. Čtyři postavy procházejí celou hrou s jedním představitelem, desítky dalších figur si herci střídavě „oblékají „ spolu s  kostýmy. Autor úspěšně použil tehdy moderní divadelní postupy podobné filmovému střihu a montáži,
jejichž zásluhou představení dostává rychlý, místy až zběsilý rytmus.   

PŘEDSTAVENÍ
Sázavský ochotnický soubor je v současnosti ve skvělé formě. Má ve svých řadách několik talentovaných hereckých (i pěveckých) individualit a v jeho čele stojí nápaditý dramaturg a režisér Martin Kovařík. Když k tomu přičteme vtipné songy Milana Štědry a pestré kostýmy Hany Šímové, dá se celkem s jistotou sázet na úspěch. Původní text doznal jistých úprav. Byl zbaven části zmíněné ideologické zátěže - až na poněkud únavné parodování Británie a Britů, které je jedním z hlavních témat. Gagarin se nakonec objeví také, ale úplně jinak, než před půlstoletím.

Luboš Malý, Oldřich Randula, Radek Tupý a Iva Danková představují ústřední postavy cestovatele Fogga, jeho sluhy Passepartouta, detektiva Fixe a indické ženy Aoudy. Oldřich Randula má zároveň podíl na režii představení. Vedle jejich výkonu ovšem nijak nezaostávají další členové souboru, který hraje a zpívá doslova „jako o život“. Za všechny jmenujme alespoň nezkrotnou Halinu Brošovou, excelující v několika mužských rolích. Štědrovy písničky nejen ilustrují a posunují děj, ale přinášejí i nekonvenční reflexe Verneova díla (Co asi hulil Jules...)

Sázavští divadelníci tedy před touto unikátní výzvou nejen necouvli, ale obstáli na výtečnou. Alespoň výraz tváře jubilujícího klasika českého divadla po premiéře tomu nasvědčoval. Po sázavské premiéře 12. 7. byla hra uvedena o týden později v brněnském divadle Husa na provázku. Po prázdninách se utká o přízeň poroty a diváků při tradiční divadelní přehlídce Voskovcova Sázava.

Leš