Autorka z Dolního Posázaví - Irena Ričlová

V první polovině dubna byla pokřtěna v dětském oddělení jílovské knihovny již pátá knížka Ireny Ričlové s názvem Bílé veverky. Událost doprovodil muzikant P. Jurkovič několika písničkami na kytaru. Autorské čtení vzbudilo pozornost dětí i dospělých i proto, že bylo doplněno roztomilou scénkou papírového divadla. Bez opony a s jedinou dětskou herečkou. Její  maminka i autorka v jedné osobě nakreslila obrázky, připravila pár rekvizit na malé stolečky a vyprávěla pohádku, předškolačka „dělala“ divadlo.

Autorské zázemí
S někdejším jílovským zlatohorním městem mají spojitost z doby své povinné školní docházky dva nepřehlédnutelní autoři. Kamennopřívozský J. Morávek (1888 – 1958) a lešanský Fr. Hrubín (1910 – 1971). Zatímco první přibližoval ve vesnických románech svérázný život vorařů, kameníků, pytláků, hajných a lesních dřevařů na pozadí malebného Posázaví, lešanský Hrubín se úspěšně zařadil mezi  básníky, prozaiky, dramatiky, překladatele, ale také tvořil pro děti. Špalíček pohádek či Kuřátko a obilí patřily ve své době mezi knížky, kterým děti rozuměly, rády je poslouchaly a každovečerně o ně žadonily. Paletu dalších dnes nejmenovaných autorů rozšířila mladá a nadějná I. Ričlová. Přibližme si drobnosti z jejích pěti knížek. Nejdříve z té poslední.

Bílé veverky
Citace z 1. kapitoly:
„Za dávných časů bývalo mnoho věcí úplně jinak než dnes. Lesy byly velikánské a lidé  žijící na jejich okrajích se hluboko do nich nikdy neodvážili. A v těch velikých lesích žily veverky, které byly celé bílé. Ve vysokých větvích stromů loupaly šišky a oříšky a vůbec jim nevadilo, že jsou vidět stejně dobře jako hvězdy jasné noci. Ale nic netrvá věčně.
Lidí na okrajích lesa bylo stále víc a víc. Na stavbu svých domů potřebovali mnoho dřeva. A tak káceli stromy a lesy se zmenšovaly jako kaluže v parném létu. Jak se lesy zmenšovaly, zvětšovala se lidská odvaha.
Jednoho slunného dne se v malém lese na lískovém keři sešly všechny veverky a začaly společně hodovat … 
A od té doby po lesích neposkakuje už ani jediná bílá veverka. Nejsou stále zamazané, začaly s černými, hnědými, zrzavými a našedlými kožíšky přicházet na svět. A kdopak to zařídil?  No přece moudrá příroda.“
Konec první kapitoly.

Ostatní názvy kapitol této knížky
Roštíci. – Opravené nebe. – Poklad. – Sedmá tečka. – Račí slzy. – Světýlko jde do světa. – Jak je to s kaštany? – Dubáček a Bodlanka. – Pomněnkový drak. – Bublinkový skřítek. – Malá ještěrka a velké trápení.

Ilustrace
Výhodou tvorby I. Ričlové je schopnost vlastní ilustrace. Už ve škole udivovala nápady, jak nakreslit kterékoliv zvířátko v roztomilé akci a v důvěrné symbióze jak s přírodním okolím, tak s lidskými postavičkami. Všechny obdařila velkými černými kukadly, kterými jakoby propůjčovala kousínek z vlastní podoby. A upřímně řečeno – co sluší autorce a malířce, většinou se líbí také dětem. Ty navíc obdivují barevnost. Třeba u slunéček sedm teček v pravidelném uspořádání. Dalšími osmi černými puntíky zachytila nožičky a očíčka. Ta jsou vždycky věrohodně posazena, kukadla šelmovsky, ale i trochu šilhavě.
Malířka používá výrazně sytých barev. Její obrázky podporují dětskou představivost, ale vtiskují třeba také vědomí, že příroda se nemá beztrestně ničit. V pohádce Roštíci z Bílých veverek se o tom přesvědčil kluk nezbeda, který v lese ničil překrásné muchomůrky. Ty si asi svýma očíčkama přivolaly na pomoc Roštíka, který vypadá jako uschlá větvička, klacík, dřívko nebo kořínek. V okamžiku ohrožení muchomůrek si vyhledají kluka nezdvořáka a zapíchnou se mu asi citlivě do sedací části jeho těla. Jeho překvapení, údiv, bolest a útěk zachrání ostatní muchomůrky.

Chlupáčovy trampoty
Psík se stal nedobrovolně toulavým. Neměl z toho radost, chyběli mu páníčkové, lidský útulek, ale také dlabáníčko. Stal se bezdomovcem, ale nezapomněl. Nežilo se mu lehce hlavně v zimě. Neměl už ani jméno. Snad o to více se snažil spřátelit, hlavně s dětmi. A pak se splnil jeho chlupáčovský sen. V malém městě našel nového páníčka, pokorně přijal nové jméno a nový domov.

Flekaté pohádky
Úryvek z pohádky SANITKA  PRO  ŽIRAFKU:
… Saniťák Jarda se na žirafku zkoumavě podíval, poposunul si brýle na nose a povídá: „To bude problém. Jakpak já ubohou žirafku dovezu do nemocnice, když se mi nevejde do sanitky?“ 
Všechny děti i paní učitelka pokyvují hlavou. Jak jen to udělají? A pak najednou jedna malá holčička povídá: „To je jednoduché. Když nemůžeme dovézt žirafku k doktorovi, přivezeme doktora k žirafce.“
  Místo závěru
Flekaté pohádky byly v jílovské knihovně pokřtěny posledního února roku 2010. Kniha velkého formátu (A4) měla 91 stran. Autorka v dedikaci skromně poznamenala – „Se vzpomínkou na první ilustrátorské krůčky.“ Nikoliv pouze podle mého názoru se jí to už tenkrát podařilo.

Jaromír Košťák

Přílohy ke stažení:
Jílové