Dolní Posázaví a voraři

V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy byla 2. února otevřena výstava o vorařích na Sázavě a Vltavě. Stavební i užitkové dřevo do Prahy se levně přiváželo na vorech. Po staletí. Zánik tohoto většinou dědičného řemesla způsobil vznik železnice, poslední vyčerpání zdrojů (les roste 80 let), brouk mniška ve 20. letech minulého století,  ale také vznik přehrad ve Vraném a Štěchovicích. Vernisáži byla přítomna delegace spolku VLTAVAN.  Přišli ve slušivých spolkových uniformách.

Rozveďme pár drobností k výstavě, která je do dubna prezentována desítkami fotografií, modely vorů i tažných člunů pro cestu zdymadly, dochovaného vorařského nářadí nebo nakresleného ve Vorařské kronice. Stručné písemné informace se staly významným a trvalým doprovodem.

Několikrát atribut sázavský
Sázavská voroplavební trasa měřila od Světlé po soutok s Vltavou v Davli přes 140 kilometrů. Kolísavost vody částečně regulovalo 40 jezů postavených do roku 1872. Voroplavba však byla připomínána už v Kosmově kronice a veliké přízni se těšila za císaře Karla IV. V listinách pražských řemeslníků je uveden vorař i hužvař, jenž z lesních stromků zhotovoval houžve. Jimi se sázavské vory svazovaly místo lan. Dřevěné stlučky nahrazovaly kovářské hřeby a kramle. Vory plouly, nikoliv plavaly. Péče o jezy připadala mlynářům. Voraři byli přezdíváni podle stáří a zkušenosti na hastrmany a úhoře. Splavovaným pramenům vyhrazovali propustě (šlajsny). Opak čili zahrazování kládami měli na starosti mlynáři. Zhruba od 19. stol. se starala o průtočnost řeky Poříční správa. Pro úsek z Čerčan do Pikovic měla sídlo v Poříčí. Správa celoročně najímala a platila zejména voraře na odstraňování balvanů i potřebnou úpravu plavební dráhy. Sázavská míra stanovila počet dřev, jejich délku a průměr do voru (také tabule, která  mívala kubaturu 6-8 plnometrů. Rovněž stanovila obvyklých 10 vorů do pramene. Když propluly nejvíce nebezpečným úsekem od Žampachu do Pikovic, byly spojeny dva prameny do šipy.

Plavecký Otčenáš
V Haberně u Pikovic si voraři snad poprvé oddechli, když zdolali nejtěžší úsek. Jistě i proto, že znali a hlavně dodržovali Otčenáš, který se vztahoval k tomuto rizikovému úseku. Podle kronikáře Ant. Kubíčka zněl: 

"Pod Žampachem je falešný vír Na tichém
pod Terezií v Pinvicích jsou přes řeku „prahy“,
za Černou skálou číhá Kukle a Vlk,
nemáš-li povoleny střihy (houžve), u Kukle rozbiješ,
dostaneš-li se za Černou na levou stranu – rozbiješ,
dostaneš-li se na pravou za Vlka, taky rozbiješ,
u kříže Na Babách nad Pikovicemi nesmíš předákem do mrtvé vody"

Vrátní, faktoři
Sázavští voraři se dělili na Horňáky a Dolňáky. Ti první končili v Čerčanech, ale na dolní tok nesměli. Jen několikrát porušili tento nepsaný zákon, a špatně dopadli! Pod Žampachem jednak ztroskotali, jednak byli z vody vyhnáni Dolňáky kamením a klacky. To se neobešlo bez zranění na obou stranách. Posádka na sázavských pramenech byla dvojčlenná. Než vrátný směl osm metrů dlouhým veslem řídit pramen, musel složit v Praze náročné zkoušky. Zato dostal vrátenský patent. V dvacetičlenné partě byl jediný. Jeho pomocník se nazýval pachole, a to podle druhého neboli pacholčího voru. Musel však  podle situace i brzdit pomocí šreku. Jím mohl z osmého voru ovlivňovat také směr plavby  celého pramenu. Faktor měl mezi voraři nejvyšší postavení. Sjednával s pražskou firmou práci pro voraře, která začínala stahováním dřeva, sestavováním vorů, vlastní voroplavbou a končila rozdělováním peněz. Ty přivážel účetní pražským fiakrem. Faktor byl odměňován tzv. vejškou, což by v roční částce vystačilo na zakoupení několika krav nebo kousků polí.

Pár drobností od Dolňáků 
Zjara na první plavbu do Čerčan vycházeli po půlnoci. Každý z vorařů nesl přes rameno sekeru, pilu či nebozez zvaný ušák. Cestu si sice zkracovali, ale z plavecké neuhýbali. Poslední úsek z Poříčí už vedl kolem řeky. Čerčanský hostinský Korbel je „Ve stanu“ řádně nakrmil prorostlým vepřovým připraveným na pivě. Chutnalo, ale spěchali na vory, aby v Brodcích chytili vypouštěnou vodu z přádelny. Kolem desáté  se ozývalo volání "houuu, hahouu" u Kamenného Přívozu, protože většina z nich tady měla domovské právo a na březích nejbližší. Do odpoledne splouli na pražskou Výtoň, kde dřevo nechali proclít. Z Vršovic se vraceli c.k.  železnicí Františka Josefa, později druhou stranou Posázavským Pacifikem pro další pramen. Do 1. listopadu zhruba 120krát.
 
Kronikář Kubíček a spisovatel Morávek
Pojítkem byla vorařská (a kamenická) obec Kamenný Přívoz, podle  J. Morávka Závoz. Oba napsali Plavce na Sázavě. Jan Morávek jako jednu ze čtyř desítek většinou lidových románů.  Od jarního pukání ledů a dřenice, urychlené formováním plavučiny chlupáči a strupy. Ti první vlastnili pole, a proto v době polních prací neměli na vorařinu čas.  Barvitě a místy až naturalisticky vylíčil dva soupeříci rody Dolejšů a Loučilů o prvenství ve smyslu většího počtu pramenů od prvního „prorážení pavučin“  vory až do 1. listopadu. To už řeka obvykle zamrzala, ale voraři dostávali větší peníz „na boty a kazajku“. Své vyprávění okořenil láskou mezi Fandou a Vinckem z konkurenčních faktorských rodů, které však nebylo přáno. Sešli se, ale na hřbitově  u sv. Lidmily. Celá ves včetně Ježišmanta, Mančinčáka, Pepinďáka, starého Cinkala i nejchudší Nanky a jejího bohatého manžela ze mlýna se s nimi přišla rozloučit.

Kubíčkových dvacet stránek knihy bez tiráže je zdrojem cenných informací o voraření nejen pro badatele. Obsah roztřídil do 12 kapitol, mezi nimiž jsou detaily převzaté od jiných kronikářů, ale také mezi románovou a kronikářskou skutečností. Nechybí ani vzpomínka a fotografie tenkrát nejstaršího voraře Vlastimila Papírníka s datem 29. 1. 1999.
Pan kronikář Antonín Kubíček mi Plavce věnoval. Jako „práci navíc“  ji přibližuji na setkávání kolegyň a kolegů kronikářů zejména z Posázaví.

Prameny: J. Morávek: Plavci na Sázavě (6. vydání z roku 1974), Ant. Kubíček: Plavci na Sázavě 

Jaromír Košťák