Třeštibok

Jílovský Okrašlovací spolek organizuje v době vegetačního klidu přednášky a vycházky do okolí, většinou s odborným výkladem. Ta poslední se uskutečnila v závěru roku, kdy pěkně svítící sluníčko nabízelo hezký výhled z Třeštiboku, který se nachází na opačném břehu Sázavy proti dvěma Medníkům. Ty poslavila Posázavská stezka a brzy na jaře, většinou však už koncem února,  první kvetoucí rostlina zvaná  kandík.

Nevšední vyhlídka
Třeštibok má spíše velehorský charakter, neboť jeho vrchol  je pokryt skálou. Na ní  se však nedaří ani lišejníkům. Pouze  pár malých bříz ční k obloze jako varující připomínka, že dále se nachází jen příkrý sráz. V hlubině se leskne stříbřitá Sázava, která odtud vypadá pohádkově malá.

Když opadlo nadšení z dívání, paní V. Dvořáková začala fotografovat a všichni dohromady poslouchat. Předseda spolku a odborník na floru a faunu přiblížil rarity, s kterými se jinde jen těžko setkáme. Zimní období však nepřálo zahlédnout jediný důkaz z říše plazů, opeřenců či rostlin. Hloubavý senior spolku I. Nevečeřal pronesl škálu životních moudrostí spojených s přírodou, ale nasměroval také pohledy k pikovickému Komínu.  Tenhle kamenný útvar tvoří jakousi polobránu pro železnici. Možná také varuje před téměř svislou skalní stěnou, která je omývána dravým proudem řeky.

Kdysi voraři
Téměř kolmo pod Třeštibokem je ve vodě obávané místo pro ty, kteří  pohyb vorů vlastně řídili. Možná se jim říkalo vrátní.  I velmi zkušení z nich však právě tady mívávali nemalé problémy. Dlouhá řada z nich pramen nechtěně  rozbila.  Někteří děkovali Bohu, že zachránili holý život. A to se řízení vorů svěřovalo jen nejzkušenějším z Kamenného Přívozu, kteří už tenkrát museli absolvovat přísné zkoušky, aby dostali oprávnění čili patent. Ani ten je však nechránil před tím, aby  neroztříštili pramen voru o skálu vyčnívající z řeky.

Kamennopřívozský nebo krátce jen závozský spisovatel Jan Morávek (1888-1958) jim věnoval hodně pozornosti. Takoví Plavci na Sázavě jsou vlastně kronikou vorařů. A z Třeštiboku museli být krásně vidět. I když všude jinde kolem vody se vzájemné hlasitě zdravili, sem kvůli dálce nedolehlo. Tady bylo a je ticho. Takové vysokohorské, pokud i přírodní živly mlčí.

Trampové
Dolní Posázaví objevili v minulém století nejdříve trampové, a pak chataři. Zřejmě oni přejmenovali železnici na Posázavský Pacifik. Jejich víkendová nebo prázdninová invaze se počítala ve velkých číslech. To lze doložit na počtu prodaných jízdenek roku 1930 v jílovské zastávce. Bylo jich 51 248. Následná hospodářská krize způsobila sice roční útlum zhruba o třetinu, ale už za dva roky stoupla na více jak sedmdesát tisíc.

Trampové byli národ veselý a zpěvný. Za všechny jmenujme alespoň Boba Hurikána a jeho černovlasou Bó. A jejich písničky? Alespoň zlomek:
            "Sázavský rychlovak vyhlíží jako drak,
              už zase ztratil páru,
              nám to však postačí, každý rád zatlačí,
              vždyť nežijeme v báru,
              a pod Medníkem kolem Luk, tam je nám to fuk ...."
              
             "Když údolím se řítí Posázavský pacifik,
               stezkou ocelových nití, lesklejší než ocel dýk. "
             
Trochu historie       
Ač cifry ve vypravování považuji za "šťavnaté jako suchar", přesto ještě pár údajů. Z Třeštiboku jsme se zahleděli směrem na Čerčany, kde Sázavský Pacifik začal vstupovat do Dolního Posázaví. To bylo kolem roku 1897. Už tenkrát musel ustoupit lobbistickým zájmům mocných, bohatě platícím nebo si jen stěžujícím.  A tak se stalo, že se "nekopírovala" snadnější trasa kolem řeky jako z Kácova do Čerčan. Proč? Následník trůnu Ferdinand  d´Este kvůli svým žulovým lomům v Poříčí (přesněji v Měsíčním údolí), v Peceradech a na okraji Požárských lesů dosáhl sice odklonu, ale za cenu obrovských terénních úprav a finančních vícenákladů. Konkrétně? V úseku Poříčí - Svárov musela železnice stoupat 25 promile, což dodnes vyžaduje nasazení silných tažných strojů. Ještě v době parní éry, která skončila, tuším, v r. 1980, pak nezřídka i postrkem čili tlačící lokomotivou z Čerčan až k třetí zastávce směrem na Týnec. To byl jeden. A další?

Obec Kamenný Přívoz a zlatohorní město Jílové chtěly železnici pěkně uprostřed svých sídel. Císařsko-královský erár vyhověl šalamounsky. Železnice pouze vstoupila do obou katastrů. V prvním případě do blízkosti lomů. Jílovské vašnosty to však tenkrát dobrovolně stálo 32 733 a 98 200 zlatých. I na tehdejší poměry velká suma za to, že se železnice přiblížila k jílovské radnici na vzdálenost dvou kilometrů.

Pár slov závěrem
Vycházka na Třeštibok je značena žlutou od kostela na jílovském náměstí nebo z druhé strany od železniční zastávky Petrov. Její délka se vejde do deseti kilometrů, ale zejména poslední přibližování k cíli je dosti náročné i proto, že cesta je celoročně pokryta vrstvou listí. Dívání jen bez výkladu by bylo ochuzené. Ale rostoucí zvyk na občerstvení cestou je možné jen z vlastních zásob.

(Použitá literatura: M. Berka: Posázavský Pacifik, J. Morávek: U nás na Sázavě)

Jaromír Košťák