Střelba v jílovských dolech

Poplach
Fáral Václav Sedlář. Dojel asi do poloviny, když se mu nezdály zvuky ozývající se zdola. Připomínaly střelbu. Protože byly stále ostřejší, signalizoval: “Zastavit. Rychle nahoru!” Překvapenou obsluhu vyvedl z míry poklidu slovy, že se dole střílí.
Usmáli se. “Cos pil?”, ptali se svorně a pokračovali v díle. Ze stejného místa však stejný signál. To už bylo vážnější.  Na smích málokdo pomyslel. Do třetice fáral předák, a raději na kleci. Vteřiny se strašně vlekly. Pro všechny případy avizovali na barák do kanceláře, že něco není v pořádku. Ten poslal závodní stráž. V duchu i nahlas se zvažovalo, co to může být. Střelbu už nepovažovali za tak fantastickou jako před chvílí. Vždyť žili v době novodobých “partyzánů” Slepičků a vražedných událostí proti babickým funkcionářům národního výboru. A tady se pracovalo se zlatem! Úsměvy a pochybnosti nenávratně zmizely. Najednou měl každý moc práce. Vašek Sedlářů pochopil, že jeho slova berou jinak. Ale co když je zklame?
 
Trhavé zvonění přerušilo i jeho obavy. Strojník si dal záležet, aby klec vyjela v rekordním čase.
“Zle!” vyrazil ze sebe předák a dodal: “Měl pravdu. Ozývají se tam rány. “Takové čisté, jako z vojenské pušky. Už jsem tady zažil ledacos. Možná taky, že jsou to varovný signály. Já nevím, nelíbí se mi to. Sakra, dělejme něco!”

Jediný telefon obsadil strážný. Nejdřív pro jistotu otevřel pouzdro, natáhl služební pistoli, ale po krátkém zaváhání přece jen zbraň zajistil a vrátil na místo.
 
Pak už pevným hlasem, jak to vyžadovaly předpisy, a také vestoje podával raport. “Hlásím, soudruhu náčelníku, že ohledání místa odpovídá předchozímu avízu.  Dole na třetím se střílí.” Po chvilce usilovného přemýšlení pronesl už do zavěšeného telefonu: “Pro boha dělejte něco, sem tady jedinej ozbrojenej!”
Žádost o pomoc

Události dostaly rychlý spád. Po drátech běžely příkazy: Zvednout závodní stráž, ohlásit vše VB, upozornit národní výbor, partaj na okrese, požádat o pomoc důlní ředitelství v Příbrami. To už byla povinnost i mimo velitele směny. Ostatní také věděli, že čas začíná hrát důležitou roli. Místnost strážných se rychle změnila v malý generální štáb. Vedle speciální mapy okolí se na stole objevily ty důlní narychlo přinesené z trezoru. Podzemí měli jako na dlani. Sledovali zakreslení vdušních i výdušních chodeb. Rozpomínali se na ty dávno zapomenuté. Zvažoval se přístup od řeky, kam vytékala voda ze šachet.  Telefonistky na poště vstoupily do režimu štorm – hovory pouze pro jílovské doly
Během pár hodin bylo vše na povrchu obklíčeno. Přijížděly další ozbrojené síly z nedalekých posádek. - A přece se vloudila chybička zapomenutím na znalce.
Opomenutí
 Důlnímu a uznávanému odborníkovi nikdo nezatelefonoval a nežádal ho o radu. Byl ve stavu nemocných a doma. Ale ruch a jednosměrný pohyb k dolům mu neušel. Ležel totiž se zlomenou nohou na gauči pod oknem. Z chvatu a jednosměrného pohybu vytušil, že se něco děje. Začal se belhat tam, kam všichni spěchali. Z rozhovorů chytal divná slova – střelba!
“Voda”, blesklo mu hlavou.
“Asi kape na elektrické vedení, z něhož nejspíš zmizela izolace. A každá kapka vydá práskavou ránu!  A ta …!”
“Konečně!” ulevil si, když ho posádka terénního auta VB poznala a nabídla odvoz. Než dojeli k bráně, záhadu vysvětlil a nabídl řešení. Stačilo by na chvíli vypnout elektriku a bylo po záhadné střelbě. Žasli, uvěřili však, a proto rovnou směřovali k elektrické rozvodně. Tady si rychle zjednali respekt. Sami sjeli do podzemí. Důlní měl pravdu! Když byla opravena závada, přestalo “se střílet”. Krátce nato byla akce zastavena a ozbrojené jednotky také od břehu Sázavy byly stahovány.

Jaromír Košťák