Výstava k sedmdesátinám Michala Juppa Konečného

Je to vůbec první výstava k sedmdesátinám Michala Juppa Konečného, šéfdramaturga Porty, šéfa Petinky a jiných a také šéfredaktora časopisu Folk a country.  Jak ho ovlivnil život ve městě Sázava, kdy začal objevovat písničky, jak se dostal od divadla k dramaturigii Porty... a ještě víc v rozhovoru Milana Štědry:

Předpokládám, že jsi rodilý Sázavák…
Já jsem se narodil shodou okolností v Praze. Naši, kteří bydleli v Benešově, odjeli do porodnice do Prahy, ale protože jsem se měl narodit až za čtrnáct dní, tak se stavili v divadle a potom U Fleků, ale tam to už bylo urgentní, tak za zatemnění, za heidrychiády, běželi do porodnice U Apolináře a tam jsem se narodil. Přestože jsem za celý svůj život změnil jedenáct či dvanáct bydlišť, vracím se k Sázavě jako ke svému domovu. V dětství jsem tu cítil jakési zázemí, protože mezi našima to zrovna neklapalo, tak jsem se sem utíkal k babičce a dědečkovi a bylo mi tu dobře. Vysloveně jsem si tady ten náš kout Sázavy zamiloval, protože kde můžeš být v lese a zároveň ve městě. Zvlášť v zimě, když jsem tu sám, žena to na podzim zabalí a odjede do Prahy, a já tu komunikuji s ptáky a veverkami. Někdy je problém k nám sem nahoru vyjet, ale pohled na Sázavu mě vždy uklidní.

Vaše rodina měla k Sázavě velmi patriotistický vztah…
Já jsem už čtvrtá generace, která žije v Sázavě. Můj pradědeček Karel Štědrý byl řídící učitel na sázavské škole. Do jedné jeho dcery se zamiloval učitel Josef Konečný, vzal si ji a podědil i řízení školy. Jako dítě jsem cítil, jak byl tenhle můj dědeček v Sázavě váženým občanem. Něco dobrého tu udělal. Byl to vskutku renesanční člověk všech možných zájmů a osvětář. Dodnes nacházím v domě různé návody pro hospodáře nebo šířil osvětu v ovocnářství, ještě máme plnou zahradu různě roubovaných ovocných stromů. Dokud dědeček mohl, vedl v sokolovně biograf. Pomáhal jsem mu tam trhat lístky a také jsem tam viděl svůj první nepřístupný film. Dědeček také hrál na varhany v kostele, já jsem s ním brzo ráno chodil na mši, a to byl pro mě veliký zážitek. Přál jsem si, až budu velký, hrát také na varhany. To se mi nakonec splnilo, když jsem pracoval v klubu Na Petynce, kde ty varhany byly. Na dědečka jsem pyšný. Jako muzikant hrál na spoustu nástrojů, vedl v Sázavě ochotníky, byl také předseda Okrašlovacího spolku, což nám dnes může přijít docela legrační, ale ten spolek se zasloužil o obě nábřeží, a to byl veliký zásah do tvaru města. Nebo vysázeli stromy na nábřeží či podél náměstí a také postavili altánek Na Vrších.

Jak jste vlastně přišli k tak zajímavému sídlu?
To je taková pikantní historka, jak jsme přišli tady k tomu domečku. Dědeček se kamarádil s doktorem Bískem, který vlastnil celé Důle. A taková ta zdejší inteligence se scházívala někde v hospodě, a tam řešila svoje problémy. Já si představuji, že se tam někde opili a doktor Bísek řekl dědečkovi, když naučíš mého kluka hrát na housle, tak já ti dám támhletu stráň pod lesem, která je mi celkem na nic. Nikdo už neví, jestli mladý Bísek uměl nebo neuměl hrát na housle, ale dědeček dostal tohle místo. Dědeček na to, jaký byl vážený člověk, tak byl také dobrodruh. Pustil se do stavby a nakonec dům za sedm měsíců skutečně stál. Dost velký. Ale naši neměli peníze, počítalo se s pronájmem patra lufťákům, dokonce v prvních letech se barák pronajímal celý a Koneční bydleli v kůlně. Tím se splácel dluh z hypotéky. Také je zajímavé, že na dům bylo několik plánů, ale nakonec se postavil úplně bez plánů a podle těch původních byly postaveny jiné domy v Sázavě. Na dědečka je po domě spoustu památek. Já ale nejsem sběratelský typ, a tak jen vím, na které půdě by něco mohlo být, a to mi stačí.

To byl dědeček, ale co ostatní?
Babičku jsem miloval. Často jsem z Benešova a později z Litoměřic jezdil za ní do Sázavy. Můj první velký životní zážitek, jaký si vůbec pamatuji, se vztahuje právě k Sázavě, babičce a k tomu domu. Byl to ústup Němců v pětačtyřicátém roce. Koukali jsme tady z okna na silnici na nepřetržitý proud vojáků a já si pamatuji, jak mě babička lákala od okna na lívance. Pořád měla strach, že někdo ještě zvedne samopal a vystřelí. Druhý den přijeli Rusové s koňmi až na dvůr, a to byla také síla.

Jak na tebe působí, že bydlíš přímo pod starým slovanským hradištěm?
Já se zapojuji do toho, že tudy historie procházela. Mám takové fantastické představy, jak se ocitám v minulých stoletích a pak si kladu takové otázky - proč to zaniklo, kde to zmizelo, proč se na opačné straně údolí objevil klášter atd.

Jaký vliv na tebe měla Sázava jako kolébka trampingu a trampských písní?
Už na gymplu jsme začínali s trampováním a já jsem navrhl na pomaturitní vandr místo na Sázavě. Začali jsme tenkrát v Samopších. Pro Posázaví jsem získal hodně spolužáků a kamarádů. Jezdili jsme třeba pod Čeřenice do Zapomenutého údolí. Tam jsem dokonce zažil jeden krvavý potlach, když nás tam bezpečnost vybrala a mě zachránilo, že jsem měl v občance trvalé bydliště v Sázavě. Jak ale přibývalo chat a chatařů, přestěhovali jsme se od řeky na Želivku, Vlašimsko a Pelhřimovsko.

Tam jsi začal objevovat písničky?
Já jsem přišel k písničkám spíš přes divadlo. V rodině máme bohatou divadelní tradici, dědeček i táta dělali divadlo. Táta seděl v lavici na gymnáziu v v Křemencové s Ladislavem Boháčem, pozdějším ředitelem Národního divadla, a to byl dokonce můj kmotr. Voskovec s Werichem chodili o třídu výš. Dokonce prý Voskovec zaskakoval o prázdninách i u divadelníků v Sázavě. Ale já jsem zažil postsemaforskou dobu písničkových divadel, takže jsem psal v Malostranské besedě pro divadlo Dostavník písničky a hry. Hráli jsme každý týden představení a jeden čas jsme si dokonce konkurovali i s Cimrmanma.

A jak jsi se dostal od divadla k dramaturgii Porty?
Potom jsme založili původně trampskou skupinu Kaskády, ale spíš už jsme hráli folk. Divadlo trochu skomíralo, a tak jsme udělali společné představení s už velmi známou skupinou Scarabeus, já jsem k tomu napsal předscény, a mělo to úspěch. Pak jsme se dostali na Portu, tam jsme nic nevyhráli, ale měli jsme docela úspěch u publika. Další rok (1971) jsem se pídil, kde ta Porta bude, a dozvěděl jsem se, že ji v Ústí zakázali. Rozhodl jsem se, že ji uděláme jinde. To bylo osudové rozhodnutí. Koupil jsem si starou dvanáctsetjedničku a objeli jsme celou republiku. Na poslední chvíli jsme zakotvili v Karviné a každý další rok se stěhovali z místa na místo, až jsme po deseti letech skončili v Plzni. To už Porta nabyla mamutích rozměrů. Z celkem bezvýznamné akce se stal festival mimořádného významu.

Teď už Portu neděláš?
Padnul Listopad a zatímco jsme dělali na Václaváku bedňáky zvukařům, ti svazáci z Gorkého náměstí založili sdružení Porta a nechali si jej patentově chránit. My jsme odešli a začali dělat Zahradu ve Strážnici, dnes v Náměšti. Dnes děláme festivaly čtyři, ta Zahrada je největší, Slunovrat nejtradičnější, Folková růže v Krumlově je nejhezčí a Konopiště nejbližší. Od devadesátých let dělám časopis Folk a country a televizní pořad Zahrada (Folkomotivy).

A co Sázava, nepřipravuješ tady něco?
Bylo to lákavé vymýšlet něco v Sázavě, ale chtěl jsem mít místo, kde nebudu pracovat a budu se tu zašívat. Občas někteří muzikanti odbočí z dálnice a je tu živo, ale spíš se snažím tenhle útulek nikde neprozrazovat.

Michal Jupp Konečný
Narodil se v Praze, studoval Gymnasium v Litoměřicích a Strojní fakultu ČVUT v Praze. Tři roky se živil jako inženýr. Deset let vedl Klub v Malostranské besedě, deset let Klub Na Petynce. Dělal dramaturga festivalu Porta a dotáhl jej do Plzně na Lochotín. Nyní připravuje čtyři další velké hudební festivaly např. Zahradu nebo Slunovrat. Dvanáct let vede časopis Folk & country a na internetu připravuje stránky www.folkcountry.cz. V televizi má hudební pořad Folkomotivy, který se původně jmenoval Zahrada. Přezdívku Jupp dostal od kamarádů v Samopších na Sázavě, po pistolníkovi z rodokapsů. Kromě matky si na přezdívku všichni zvykli a Michal se přezdívkou podepisuje i na dopisech. Ve volných chvílích vyřezává nábytek. Sbírá mapy, kterých má několik set. Má dceru a syna. 

Přílohy ke stažení:
Jupp