Toulky Podblanickem a Posázavím

Představovat básníka, spisovatele, překladatele a novináře Josefa Václava Sládka (1845–1912) je asi zbytečné, ale už málokdo z čtenářů ví o jeho vztahu k Posázaví, či o jeho zálibě ve fotografování. Přestože jeho rod pocházel ze vsi Třenice na panství J. M. C. Točnickém (Hnízdil), je Sládek spíše spojován se Zbirohem, kde se narodil a také zemřel.

Sládkův otec byl sice zednický mistr, později stavitel, ale svému synovi dopřál humanitní vzdělání. Z Josefa chtěl mít původně kněze, ale on si vybral jiné zaměření. Akademické gymnázium navštěvoval v Praze, kde maturoval v roce 1865. Zde se také seznámil s fotografováním a se základy kompozice. Jako amatérský fotograf používal techniku mokrého kolodiového procesu a teprve později přešel na suché želatinové skleněné destičky. Stal se tak jedním z prvních českých amatérských fotografů, který se cíleně dokázal věnovat žánrové fotografii. Nepřímo se tak stal zakladatelem "české žánrové fotografie". Mnozí čeští fotografové se k němu hlásí jako ke svému předchůdci a učiteli. Díky tomuto prvenství vešel do mnoha českých encyklopedií ne jako básník, ale jako fotograf.

V roce 1886 publikoval v časopise Lumír č. 27 rozsáhlou studii "Fotografie momentní", ze které vybíráme pár poznámek: "Suché desky želatinové se dají velmi dlouho zachovávat a latentní obraz po osvětlení dá se vyvíjet hned, neb až po několika měsících, což jest zvláště pro cestovatele důležité. Druhým nezbytným požadavkem k zhotovení dokonalých momentních obrazů jsou fotografické čočky (objektivy). Důležité jsou i "momentní záklopky". Tímto "zavtíradlem" (krytkou) dá se doba osvětlení úplně regulovat od 2-3 vteřin až do zlomku jedné třístotiny vteřiny. K zhotovení řádné fotografie momentní potřebí přesného vývinu latentního obrazu a především dobrého a trpělivého fotografa. Kvalitní "propracovaná" fotografie momentní vyžaduje často hodinu a déle, než veškeré odstíny vystoupí". (J. V. Sládek 1886)

Své první verše publikoval ještě jako student a tištěné mu vycházejí od roku 1865. Za účast v protirakouské demonstraci se o něj začala zajímat rakouská tajná policie a přiměla ho přerušit studia přírodních věd. Narychlo odjíždí do USA, kde stráví dva roky (1868-1870) u svého chicagského mecenáše jako vychovatel. Vystřídal tam řadu zaměstnání - psal fejetony pro krajanské a české noviny, dělal dřevorubce, dělníka na stavbě železnice, učitele i fotografa. Můj profesor literatury z UK Praha a velký znalec literatury 19. století literární historik Josef Polák o Sládkovi píše: "Sládek měl na svých cestách aparát a odměnou za jídlo a nocleh zhotovoval fotografie svým hostitelům" (ČsF 1973). V Sládkově pozůstalosti je ještě mnoho neidentifikovaných záběrů z Posázaví, ale jeho autoportréty coby dřevorubce jsou jednoznačné. Básník měl i v těžkých dobách smysl pro humor, jak nám dokládá dvojportrét Sládka s jeho příbuzným Jaroslavem Vrchlickým. Snímek pochází z roku 1905 a "postarší kmeti na něm kouří dlouhé dýmky míru". Záběr patří ke skvostům české portrétní fotografie. Z roku 1878 je i trojportrét J. V. Sládka, Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického (Emila Frídy). V Sládkově monografii byl otištěn zrcadlově obrácený záběr, který jsme identifikovali jako přívoz a rybárnu v Šternberku na Sázavě (Český Šternberk). Dnes je tento snímek umístěn na internetu. V rybárně ale žádná restaurace nebyla, jak inzeruje anglický překlad popisky.

Sládek mohl dokonale poznat obě stránky života v Americe. Na jedné straně velkou a bezmeznou občanskou svobodu, na druhé rasovou diskriminaci a snahu o vyhlazení původního indiánského obyvatelstva. Šokoval ho nejen útlak indiánů, ale i bezohlednost tamějšího dravého kapitalismu, který se v Rakousko-Uhersku tolik neprojevoval. Své pocity shrnul později ve sbírce "Básně" (1875). Samotnou báseň "Na hrobech indiánských" Sládkovi ilustroval malíř a kreslíř Mikoláš Aleš (1852-1913), který se k těmto motivům vrátil v sedmidílném cyklu "Živly" (1881). Jedná se o symbolický hymnus o ztracené svobodě amerických indiánů.

Po návratu z USA získal Sládek místo redaktora v Národních listech, do kterých posílal své fejetony a příspěvky z cest po Americe. Stal se zároveň i profesorem na Obchodní akademii a lektorem angličtiny na filosofické fakultě UK v Praze. Tři roky po svém návratu z USA se Sládek stává spoluvydavatelem časopisu Lumír (1873). Od roku 1877 zde působí již jako šéfredaktor a v Lumíru zůstává až do konce jeho vydávání v roce 1898. To již oslavil své padesáté třetí narozeniny a cítí se značně unaven a psychicky vyčerpán. Své články a básně publikoval v Lumíru, Květech, Světozoru, Osvětě, Zlaté Praze aj. Příležitostně v tisku publikoval i své fotografie.

Roku 1873 se žení s Emílií Nedvídkovou, dcerou zámožného továrníka z Počátek, do které byl zamilován od roku 1867. Poznal jí na masopustním plese, kdy bylo Emilii teprve patnáct let. Musela na svého budoucího manžela počkat, až se vrátí z USA, a veselka byla teprve tři roky po jeho návratu, když Sládek získal stálé zaměstnání. Rok po svatbě Emilie umírá i s dítětem při těžkém porodu. Básníkovi se zhroutil najednou celý život, onemocněl nervovou chorobou a revmatismem. Těžké deprese provázely Sládka po zbytek života, i když se tomu snažil čelit neustálou prací. Tvůrčí práce, překlady a starosti s redakcí Lumíra ho odváděly od zákeřných myšlenek, které jej pronásledovaly. Emílii věnoval celou řadu básní a vzpomínek. Básníka drželo při životě také nerozlučné přátelství s Juliem Zeyerem a Jaroslavem Vrchlickým. Dokladem toho je rozsáhlá korespondence mezi Sládkem a Zeyerem, kterou uspořádal J. S. Kvapil (1958). Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída, 1853-1912) se stal později Sládkovým příbuzným, neboť sestra jeho druhé ženy- Boženka Frídová, měla za manžela bratra Frídy. Společně s Vrchlickým a Zeyerem probojovávali modernější chápání smyslu umělecké tvorby proti starším konzervativnějším proudům. V devadesátých letech 19. století vystoupila proti Vrchlickému mladá literární generace, ale Sládek rozhodně vystoupil v tisku, na jeho obranu (Bedřich Balajka 1970).

Osud byl ale k Sládkovi milosrdný a přivedl mu do cesty jeho budoucí druhou ženu Marii Veselou (1856-1936). Seznámil se s ní na vlastivědném výletě do Podhoří v roce 1878, vyznal jí lásku a rok na to požádal o její ruku. Dne 14. července 1879 se konala svatba (Dobromila Lebrová 2012). Mariina sestra Božena Veselá-Frídová si vzala za muže bratra Jaroslava Vrchlického Bedřicha Frídu. Jaroslav Vrchlický (Emil Frída) požádal o ruku Ludmily, dcery Sofie Podlipské (Sofie  Podlipská byla sestrou české spisovatelky Karoliny Světlé). Tak se nám to ve vlastenecké společnosti krásně ženilo a vdávalo. Sládek našel ve své ženě Marii velkou a silnou podporu. Marie byla velmi inteligentní, hovořila a psala francouzsky, četla poezii i prózu a patřila do okruhu vlastenecké společnosti. Její sestra Anna Veselá se později stala herečkou ND.

Když se Sládkovi narodila dcera Helenka (Helena Sládková 1880-1946), básník doslova pookřál a začal znovu tvořit.  V roce 1887 vydává první sbírku poezie pro děti "Zlatý máj". Sbírka byla veřejností vřele přijata, byla určena nejen Helence, ale i ostatním dětem. Následující rok (1888) vydává další sbírku dětské poezie "Skřivánčí písně", kde je mimo jiné i báseň "Slovanská lípa". Inspiraci našel v Šternberku na Sázavě (Český Šternberk), kam s novou rodinou opakovaně jezdil na prázdninové pobyty. Pod obrovskou lípou často sedával a odpočíval v jejím stínu. Místní jí jinak neříkali než "Sládkova lípa". Básníkova fotografie lípy vyšla v časopise Zlatá Praha 13. listopadu 1885 v č. 46 pod názvem "Cesta ze Šternberka ke Šternovu". V tomto čísle vyšel článek o Šternberku a další fotografie obce a hradu. Nedaleko lípy stála starodávná kovárna rodiny Váňů, dříve Poupětových, kde se narodil světoznámý sládek a pivovarník František Ondřej Poupě (1753-1805), který se zasloužil o modernizaci způsobu vaření piva u nás i ve světě.

Sládkův pobyt v Českém Šternberku zaznamenáváme od léta 1879. V pozůstalosti J. V. Sládka se nachází portrét kováře (Váni?) z Šternberka, kterého fotografoval i šternberský řídící učitel a fotograf Posázaví Josef Bartl (1856-1929) v roce 1891. Josef Bartl nafotografoval všechny Sládkovy kompozice z Šternberka na Sázavě s odstupem 15-20 let po něm, a tak máme jedinečnou příležitost tyto snímky obou autorů porovnávat. Ve Zlaté Praze (1885) v  čísle 46 vychází Sládkovi pět unikátních snímků Šternberka na Sázavě. Jedná se o záběry "Hrad Šternberk od jihovýchodu", v popředí chalupa Michálkových a zbytky středověkého východního parkánu, "Rybárna a přívoz pod Šternberkem", "Hrad Šternberk od severovýchodu", v popředí Sládkova žena Marie na lodičce, "Hrad Šternberk od severu", pohled přes náměstí na hrad, "Cesta ze Šternberka ke Šternovu", v popředí "Sládkova lípa" a most přes potok sv. Františka. Další snímky z Posázaví se nám zatím nepodařilo identifikovat (kromě Sládkova snímku Skláren Kavalier v Sázavě z roku 1887) a věříme, že časem přibudou další. Sládkovy letní pobyty v Českém Šternberku jsou doloženy v letech 1879-1887.

Od roku 1888 Sládek na doporučení přítele a lékaře Josefa Thomayera tráví léto už v lázních a na horách, v Potštýně nad Orlicí a v lázních Chudobě u Náchoda. Díky rozsáhlé korespondenci J. V. Sládka s Juliem Zeyerem máme jeho letní pobyty detailně popsané (J. S. Kvapil). Rodiny Sládkova a Frídova potřebovaly samostatné místnosti, a to jim v té době mohl poskytnout pouze statek Prak", neboť hotely a penziony se začaly stavět až po vybudování "Posázavské železnice" v roce 1901. Původní samota Prak stála na hraně svahu nad Šternberkem, v místě západního vojenského obléhacího tábora z roku 1467, kde stálo i "prakoviště". Po obléhání hradu v roce 1467 zanikla samota spolu s několika okolními vesnicemi (Hátky, Klisov, Vrábov). Nový barokní statek Prak byl již postaven z kamene a z cihel a máme ho zakreslen již na josefském vojenském mapování v polovině 18. století. Vedlo k němu několik příjezdových cest, jedna směřovala od myslivny Hátka u Drahňovic východním směrem ke statku, druhá úvozová cesta, lemovaná třešňovou alejí, se stáčela k východu, ke "Katovce", kde byl postaven široký dřevěný most přes potok, aby povozy ze statku mohly jezdit přímo do mlýna. (V 70. letech 20. století byla cesta rozorána, stromy pokáceny a okolí zplanýrováno). Dnes ke statku vede pouze jediná příjezdová cesta a do Českého Šternberka se jezdí serpentinami přes Šternov a Brtnici. Básník Sládek a ostatní obyvatelé statku chodili do obce přirozeně zkratkou, která vedla přes "Kocúrku" a ústila přímo u náměstíčka. Sládek často sedával ve stínu rozložité lípy a odpočíval, občas se šel podívat do kovárny a prohodit pár slov s kovářem. Kováře (Váňu?) nám i nafotografoval. Jak vypadala místní hospoda, se nám z korespondence a popisů nepodařilo zjistit. Máme pouze pozdější snímky Josefa Bartla z roku 1891, který nafotografoval celé tablo okolí obce.

Novomanželé Sládkovi odjeli na Šternberk krátce po své svatbě. Dne 9. srpna píše Sládek J. Zeyerovi pozdrav ze Šternberka. Následující léto (1880) tráví Sládkovi ve Šternberku na Sázavě již s novorozencem Helenkou. Novopečený otec Sládek sděluje J. Zeyerovi své pocity: "Spíme téměř každodenně do devíti hodin, ale nenahradí to noční bdění, neboť Héla "polednice" bere si noc za den a je o půlnoci nejveselejší. Nekřičí, ale chce se bavit. Já k nějaké práci nemám ani místa, ani klidu, ani chvíle. V tom ohledu se již těším na Prahu" (J. V. Sládek 1880).

Další Sládkův letní pobyt v Českém Šternberku je doložen v roce 1885, kdy si básník bere s sebou na venkov svůj nový fotoaparát. Vytvořil zde celou řadu snímků, které publikuje ve Zlaté Praze ročník 1885 a otiskl je v čísle 46. Tehdejším čtenářům a fotoamatérům popsal Šternberk na Sázavě. V rozsáhlém článku přiblížil i to, jak vznikala jeho fotopříloha. Citujme alespoň pár poznámek: "Malý fotografický přístrojek, ne těžší šesti liber, zavěšený v brašně přes rameno, deset, dvacet želatinových desek v kapse jedné a ve druhé malý váček k vyměňování desek těch i pod širým nebem. Toto skrovné a nenápadné vyzbrojení odmění svrchovaně ty malé nesnáze, které způsobuje nošení této přebytečné váhy. Obrázky hradu Šternberka, které dnes otiskujeme, nevynikají zvláštním uměleckým provedením, ale podávají charakteristiku krajiny posázavské, jedné z nejrozkošnějších, jaké máme v Čechách. Sázavský Šternberk náleží k nejpěknějším. Pomíjíme starobylého hradu (vystavěného v roce 1242 Zdeslavem z Divišova, jenž přijal jméno ze Šternberka), přes to, že ze strany východní (obraz s loďkou) poskytuje pohled pěkný. Ale i ostatní postranní údolíčka od řeky Sázavy odbočující (cesta ke Šternovu, kterou ukazuje obrázek na straně 688) – učiněný to krajinářský žánr a takových jest na Sázavě bez počtů". (J. V. Sládek 1885)

V dopise z 10. srpna píše Sládek Juliovi Zeyerovi: "Jsme zde jako zajíci v jeteli - užíváme si toho také plným douškem, vzduchu, vody a lesů. Škoda jen, že je sem tak špatná cesta a že to tak dlouho trvá, než se něco z Prahy dostane" (J. V. Sládek 1885). Musíme si uvědomit, že Šternberk na Sázavě v té době byl bez železnice a pošty. Posázavská železniční trať byla otevřena v srpnu 1901 a poštovní úřad Šternberk nad Sázavou až v roce 1905. Poštovní doručovatel z Divišova docházel na statek Prak s dopisy od Zeyera za úplatu a na přání Sládka se stavoval v týdnu pro zpáteční odpovědné psaní. Sládek byl přeci jenom "celebrita", a tak si z 5 km vzdáleného Divišova poštovní doručovatel občas zašel na Prak. Ze statku neodcházel nikdy s prázdnou, neboť korespondovala i Sládkova žena Marie a rodina Frídova vedla také čilou korespondenci s Prahou. Sládkovi museli cestovat na Šternberk "Ferdinandovou železniční třídou" přes Čerčany, do Benešova a odtud je čekala únavná cesta povozem. Zastávky patrně dělali ve Struhařově a v Divišově, kde byly zájezdní hostince. Nakupovat se chodilo jedenkrát týdně do Šternberka, kde byl koloniál, protože statek býval většinou značně soběstačný, alespoň co se týkalo potravin. Sládek se chodil pravidelně koupat s rodinou do řeky Sázavy.

Letní měsíce roku 1886 Sládkovi trávili taktéž na Šternberku. Svědčí o tom korespondence s Juliem Zeyerem a archivní snímky malé Helenky a rodiny. Zajímavostí z té doby je i Zeyerův dopis, v němž žádá paní Sládkovou a paní Frídovou o přímluvu za svou nejstarší sestru, která měla dělat representantku a hospodyni domu Kavaliérů v Sázavě.  Přestože byl Josef Kavaliér strýcem Sládkovy ženy, přímluva nebyla vyslyšena. V korespondenci rodiny cestovatele Vojtěcha Náprstka o tom najdeme i menší zmínku. Rodina Náprstkova patřila v té době k předním vlasteneckým rodinám a často pořádala večírky a sešlosti. Z dopisů Sládka je patrné, že léto na Šternberku trávil i bratr Jaroslava Vrchlického Béďa Frída s rodinou. Vyloučit nelze ani krátkou návštěvu samotného Jaroslava Vrchlického, neboť rodiny se často navštěvovaly. Pouze J. Zeyer byl spíše nestálý a cestoval spíše po celé Evropě, Rusku a Orientu. Na statku Prak pobývala často i teta Šťastných, příbuzná Josefa Kavaliéra ze Sázavy. Sládek to komentuje slovy: "V očích Kavaliérů jsme chudí příbuzní, na které se příliš nedá. I můj časopis Lumír si po čase odmítli předplatit."

Léto roku 1887 tráví Sládkovi ve Vodňanech a na Šternberku. Pouze krátce se zdrželi u rodiny Josefa Thomayera (1853-1927), který psal také prózu do Sládkova Lumíru pod pseudonymem R. E. Jamot a byl Sládkovým dobrým přítelem. V roce 1887 se u Sládka prohlubují deprese a stavy úzkosti. Ani pečlivá a obětavá žena Marie s dcerou Helenkou mu nedokážou pozvednout náladu. Cítí se značně osamělý a zbytečný. Chodí na dlouhé procházky a většinu času se snaží trávit v  přírodě. Juliu Zeyerovi píše ze Šternberka: "U mě je to duševně vše příliš potrhané, než abych se do něčeho vážného pustit mohl, snad to dělá také ta srdeční nemoc. Člověk je od svého těla odvislý, jako mlýn od svého vodního kola. Vůbec pak na venkově jsem nic nenapsal. Až se vrátím do Prahy, pocítím to krutě. Budu tam velmi osamělým, přestože mám ženu a dítě a Ty nikoho" (Sládek 1887). Dne 22. srpna 1887 píše poslední letní dopis ze Šternberka Zeyerovi: "Myšlenky mé zaletují často k tobě. Vlastně bloudím jen stále mezi Počátky, Zbirohem a Vodňany. V Praze nemám teď, na koho bych myslel- vlastně nikoho, komu by na tom záleželo, abych si naň vzpomenul" (Sládek 1887).

V tomto období mu vychází sbírka "Sluncem a stínem" (1887), která je obohacena o intimní lyriku. Vedle lyriky milostné, spojené nezřídka s obrazy přírodními, a vedle vyzrálých veršů vracejících se k první tragické Emilii objevuje se poezie rodinného štěstí (M. Jankovič). S rodinným přítelem Juliem Zeyerem pravidelně korespondovala i Sládkova žena Marie s Helenkou, jak nás o tom informuje Sládkova poznámka:"Vše, co jsem nenapsal, bude psát žena s Helenkou". Sládkova bezprostřednost nás někdy až fascinuje, patrně nepočítal s tím, že by jeho dopisy někdo po letech četl. Na podzim roku 1887 Zeyerovi píše: "A jedno věz, jsem tam u tebe v myšlenkách tolikrát za den a večer i v noci, když nemohu spát a trápí mě úzkosti, a promiň mi moji  dětinskost a věř, že Tě mám, v hloubi toho svého někdy churavého srdce, rád".

Pokusíme se poodhalit skutečnost, proč rodina Sládkova v letních měsících roku 1887 byla na Šternberku naposledy. Vysvětlení je prozaické a najdeme ho v korespondenci Sládka a J. Zeyera. Sládkovi je teprve 42 let, má před sebou 25 let života, ale zdravotně se cítí stále hůře. Upíná se k poezii a překladům W. Shakespeara, přátelům a rodině. V létě 1887 stačil ještě nafotografovat pár snímků v Posázaví a navštívit rodinu Kavaliérovu v Sázavě. V časopise Zlatá Praha (1887) vychází fotografie "Kavaliér-sklárny na Sázavě" s kresebným portrétem Josefa Kavaliéra od Jana Vilímka. Patrně chtěl vyhovět své ženě Marii a zlepšit vztah s jejím bohatým strýčkem Josefem. Tentokrát chybí rozsáhlá textová stránka o Sázavě, jako tomu bylo u Šternberka. Na podzim roku 1887 Sládek těžce onemocněl. Dozvídáme se o tom mezi řádky jeho korespondence. Rodinný přítel a lékař Josef Thomayer to komentuje slovy: "Když pes na váze ztratí čtyřicet procent, je po něm, a ty, Sládku, jsi na tom teď podobně. Víc zhubnout už nesmíš". Tentokrát je to bez emocí a jakéhokoliv komentáře. Sládek ale měl „psí náturu“ a je s podivem, že to přestál a přetrpěl.

O Vánocích 1887 se již Sládek cítí daleko lépe, může se soustředit na psaní a překlady. Byla to zásluha jeho ženy Marie. Přítel Thomayer mu na léto doporučil lázně a pobyt v horách. Volba padla na Orlické hory a privát v Potštýně nad Orlicí. Tam jej prohlédl MUDr. František Albert, bratr věhlasného vídeňského chirurga Eduarda Alberta. O setkání s MUDr. Albertem Sládek píše: "Konečně jsem se tady dozvěděl, co mi schází, a co mi žádný lékař říci nechtěl. Přijel mě navštívit MUDr. František Albert (1856-1923) i byl jsem mu patrně vděčným, vlastně lákavým předmětem studia. Popadl mne, prohledal mne a řekl pak, že ale mám rozšířené komory srdce, že je mi snadno pomoci, že ale mohu být živ s tím několik let. Jsem mu vděčen za tu pravdu a zavírám své účty s životem". (Potštýn nad Orlicí 21. 6. 1888) Naštěstí diagnóza Sládkovy nemoci nebyla správná (pozn. autor).

O svém pobytu Sládek píše hned Zeyerovi: "Nalezl jsem zde také vskutku u rodiny Habltů vlídnějšího přijetí. Mám zde odloučený podkrovní pokojík v zahradě. Pokud je jasno, mám vyhlídku až na Krkonoše. Ale nejlepší je ta srdečnost mých domácích. Jsem vskutku jako jejich a chovají se ke mně jako k churavému dítěti (10. 6. 1888). Léto 1890 strávil Sládek v lázních v Chudobě u Náchoda. Přítel J. Zeyer se toho roku vrátil z dlouhodobého pobytu ve Francii. Sládek je zvolen do Akademie českých věd a umění, jejímž presidentem byl slavný český architekt Josef Hlávka. Letní měsíce i v následujících letech tráví Sládek, na doporučení lékaře Josefa Thomayera, většinou v lázních Chudoba a na horách. Koresponduje s malířkou a ilustrátorkou Zdeňkou Braunerovou z Roztok u Prahy, kterou získal pro časopis Lumír. Jen těžce nese její rozchod s malířem a letitým přítelem Antonínem Chittussim (1847-1891), který se do Zdeňky bezmezně zamiloval. Zdeňka Braunerová se později stala také mecenáškou a přítelkyní jiného „posázavského malíře z Okrouhlice, a to mladého Jana Zrzavého. Uspořádala mu jeho prvou soubornou výstavu v Topičově salonu v Praze, v roce 1918. V  korespondenci Marie Veselé – Sládkové je i zmínka o pohřbu tety Anny Šťastné, kterého se zúčastnila i hraběnka Sternbergová (1897). Šternberk na Sázavě (Český Šternberk) v té době neměl vlastní hřbitov a pohřbívalo se na hřbitůvek v nedalekém Měchnově. Zatímco Julius Zeyer byl "světoběžník" a cestoval s naprostou samozřejmostí po celé Evropě, Rusku, ale i Orientu, byl jeho rodinný přítel Sládek spíše typ, jenž miloval českou krajinu. Poslední Sládkův dopis Juliu Zeyerovi má datum 4. listopadu 1900. Po krátké nemoci Zeyer náhle umírá po Vánocích 29. ledna 1901. Josef Václav Sládek se ze smrti věrného rodinného přítele již nevzpamatoval a uzavřel se do sebe.  Tělesná utrpení, způsobené nervovou nemocí překonává Sládek houževnatou prací a tichou rezignací. Celé noci často nemohl spát a chodil po pokoji. Jeho věrná manželka Marie a dcera Helenka ho podporovaly až do jeho smrti. Josef Václav Sládek zemřel po dlouhé a těžké nemoci dne 28. června 1912. Jeho příbuzný Jaroslav Vrchlický umírá náhle, pár měsíců po Sládkovi, 9. září 1912. Tím se uzavřela kapitola tří nerozlučných přátel a velikánů české literatury 19. století.

Mgr. Jan Heřman