Toulky Podblanickem a Posázavím

Nejznámějším poutním místem v povodí Blanice je Hrádek, ležící severně od Vlašimi. Farní kostel sv. Matouše apoštola, připomínaný již roku 1386, byl vystavěn na vysokém ostrohu, který obtéká říčka Blanice. V minulosti se lokalitou zabývali např. A. N. Vlasák: Okres Vlašimský (1874), Ant. Podlaha: Posvátná místa království Českého (1909), Soupis památek (1911), Fr. V. Kamarýt: Hrádek u Vlašimi (1900), J. Košnář: Poutnická místa (1910). Půdorys kostela publikoval v roce 1911 Antonín Podlaha v Soupisu památek.

Dálkovou stezku (Vitorazskou) střežilo opevněné hradiště, které stávalo na ostrožně, a prvá zmínka o něm je z roku 1045. Již v období Přemyslovců zde musel stát románský kostelík s opevněným dvorcem. Starší literatura zde uvádí dokonce hrad neznámého založení a dvě středověké tvrze. V polovině 14. století zde sídlí páni z Hrádku, kteří byli za svoji statečnost pasováni císařem a králem Karlem IV. do rytířského stavu. Bratři Markvart a Bohuslav z Hrádku dosazují roku 1356 nového faráře do kostela sv. Matouše, a to kněze Václava z Dobřan. Toto právo potvrdil ještě v letech 1386-96 potomek Bohuslava z Hrádku. V období let 1414-17 je uváděn Jan z Hrádku, stoupenec strany podobojí, který se aktivně účastnil husitských válek. Podle pověsti daroval první český arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297-1364) zdejšímu chrámu milostnou sošku P. Marie, která se těšila značné pozornosti. V době husitských válek byli na straně husitů, a tak se tvrzi přímé boje vyhnuly. V období krále Jiřího z Poděbrad zde sídlil Jan mladší z Hrádku, který povstal proti králi. Jiříkovi stoupenci Mikuláš a Burián Trčkové z Lípy (majitelé nedalekého Vlašimského hradu) oblehli roku 1467 s královským vojskem nejen hrady Zdeňka ze Šternberka, ale i zdejší Hrádek. Po důkladném obléhání byla dobyta většina hradů odbojné české šlechty: (hrad Šternberk, Lešno, Kostelec nad Sázavou, Roudnice, Cvatěruby, Měšice, následně i Konopiště). Hrádek byl rychle dobyt a současně i zapálen, od té doby byl nazýván Spálený Hrádek. Majetek obdrželi vítězní Trčkové z Lípy, kteří jej drželi až do roku 1547, kdy jej i se sousední Ctiboří prodali městu Vlašimi. V té době se tvrz uvádí již jako pustá. Trčkové z Lípy před požárem zachránili sošku P. Marie, kterou kostelu věnoval Mikuláš Trčka z Lípy v roce 1540. Dataci obnovené svatyně nám dokládá nápis na zvonu z roku 1555. Kostel byl sice zasvěcen sv. Matouši, ale mariánský kult sošky P. Marie Hrádecké zde byl značně silný. Jako filiální v té době kostel příslušel k Vlašimi (Moudrý, Svoboda).

Z roku 1677 se nám dochoval dopis vlašimského děkana Josefa Jiřího Gregora, adresovaný pražské konzistoři, ve kterém objasňuje zdejší mariánský kult. Mariánský kult byl uctíván i v nedalekém Divišově v kostele sv. Bartoloměje, kde se dochoval obraz P. Marie Divišovské. V 17. století byly k hrádeckému chrámu přistavěny obě boční kaple - jižní, zasvěcená P. Marii, a severní, zasvěcená sv. Josefu. O sto let později prožívá hrádecká svatyně svoji největší slávu. V josefském období musela být zázračná soška sňata z oltáře a umístěna do skříně v sakristii. Tam ale nebyla dlouho, neboť zdejší ženy si ji vynutily a umístily ji na oltář. Poutě byly koncem 18. století obnoveny, veliké obliby se dočkaly za působení kněze, historika a regionálního spisovatele pátera Antonína Vlasáka, který zde kázal v letech 1844-1866. Podobně i jeho nástupci prohlubovali mariánský kult, který setrval až do dnešních dnů. Ikonografie z konce 19. století nám zachycuje podobu této památky na kresbách od Karla Liebschera nebo Václava Jansy. Z mladších autorů můžeme připomenout kreslíře a učitele Richarda Duška, který Podblanicku věnoval celou řadu kresebných studií. Některé byly po válce vydány i na pohlednicích. Velmi oblíbená se stala i lesní mariánská studánka, nad kterou byla postavena kaplička. Poutníci vodu ze studánky nejen pili, ale si s ní i omývali „bolavé údy“, protože věřili v její zázračnou moc. (Voda patrně obsahuje částečně radioaktivní prvky, ale jednorázové použití nikoho nevyléčí). Kaplička časem zpustla, a proto v letech 1902-03 byla architektem J. Neubauerem obnovena a přestavěna. Vnitřek byl vyzdoben mozaikovým obrazem P. Marie Hrádecké a motivem kostela, jak nám to ukazuje dobová ikonografie a prvé kolorované pohlednice, vydané u příležitosti vysvěcení kaple. Keramiku na výzdobu věnovala rakovnická keramická továrna (1903).

Putujeme-li povodím řeky Blanice od obce Hrádek, k soutoku s řekou Sázavou, najdeme zde několik starých mlýnů. Na 11,9 km Mazourův mlýn, na 8,3 km Libežský mlýn, na 6,6 km Nový mlýn a před soutokem na 4,0 km starý Krupičkův mlýn. Rozlehlá ves Libež, farností patřící k Hrádku, se nachází nedaleko soutoku říčky Chotýšanky a řeky Blanice. Písemně se obec připomíná již ve 14. století, ale její dějiny jsou daleko starší, neboť se nacházela na severojižní dálkové stezce Vitorazské, vedoucí povodím Blanice. Tranzit v pravěku je tu doložen četnými archeologickými nálezy v okolí (Vlašim, Hrádek, Domašín, Lbosín, Č. Šternberk). Nedaleké hradiště v Hrádku u Vlašimi poskytovalo útočiště okolním osadám ve válečných dobách. Diferenciace tehdejší společnosti se projevovala i ve způsobu pohřbívání. Popelnicové hroby většinou postrádají milodar (hřeben, druhou nádobu), jak nám to dokládají nálezy v Čerčanech, Libži a jinde. Kolem rozhraní 8. a 9. století začíná i v mohylách pohřbívání nespálených těl (Turek 1965). Známe však i kostrové pohřby bez mohyl ze staršího období (Libež u Vlašimi). V 8. až 11. století spojovala stezka, vedoucí přes Libež, jižní kmen Doudlebů se severním kmenem Zličanů. Vzhledem k četným kostrovým nálezům, můžeme v okolí Libže předpokládat menší slovanské hradiště. Libež patřila k Třeběšickému panství, do statku Vysoká Lhota. V polovině 19. století obec měla 58 domů se 467 obyvateli, byla zde velká kaple, jednotřídní škola, panská myslivna a proslavený hostinec. Podobně jako v jiných obcích okresu, tak i zde počet obyvatel zase rychle klesal (1890 to bylo 62 domů a 409 obyvatel, roku 1910 zase 64 domů a 387 obyvatel. V roce 2005 podle statistiky už jen 181 obyvatel.

Podobu původní kaple neznáme, ale víme, že byla vysvěcena roku 1697. Kapli Nejsvětější trojice, která stojí na návsi, dal v roce 1712 vystavět místní mlynář Pavel Pěnkava (Pěnkavův mlýn). Roku 1839 byla rozšířena a zvětšena. Jednoduchá stavba, postavená do mírného svahu, má v průčelí předsíňku s vížkou nad střechou. Uvnitř byl oltářík (1909) s obrázkem "Nejsvětější Trojice korunuje Pannu Marii" (1839), ve zdobeném barokním rámu. V bočním výklenku se nacházela soška P. Marie. Střecha zvonice byla původně kulatá a na návrh Václava Vojty byla změněna na osmihranný jehlanec. Truhlářské práce provedl mistr Václav Flek. Do báně věže byla v roce 1838 uložena listina a drobné mince. Vylidnění obce v 70. letech 20. století zapříčinil plánovaný projekt na zatopení údolí Blanice a vytvoření údolní nádrže jako zdroje pitné vody pro město Vlašim. Počítalo se i se  zatopením některých lokalit (Libež, Nový mlýn). Od projektu bylo upuštěno vzhledem k vybudování vodního díla Želivka. Menší kaplička stála i v sousední obci Nemíž, z roku 1801 a je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Byla postavena nákladem obce a rychtáře Jana Kučery. Poblíž Hrádku leží menší obec Ctiboř, ve které se nachází kaplička sv. Jana a Pavla z roku 1826. V panském dvoře Vysoká Lhota stával ovčín s jednou chalupou a samota „U Petráka“. K vesnici Libži patřil i levobřežní „Nový mlýn“s pilou, nedaleké obydlí pohodného a čtyři chalupy v Podlesí. Nad levým břehem Blanice se nalézá obec Všechlapy (všichni bez svobodníků). Písemná zmínka je z 14. srpna 1378, kdy tuto obec darovala česká královna Alžběta, klášteru sv. Kateřiny na Novém Městě pražském.

Mgr. Jan Heřman