Postavy a zajímavosti dolního Posázaví

Dolní Posázaví se rozkládá od Davle na soutoku Sázavy s Vltavou až po železniční křižovatku v Čerčanech. Má své postavy nejen z posledních více než padesáti let, ale i technické a jiné zajímavosti, jejichž podoba dodává kouzlo malebné krajině. Začněme osobnostmi. Davle – třeba Ing. V. Kryšpín a jeho život spojený s parními lokomotivami. Kamenný Přívoz a spisovatel J. Morávek. Krhanice – ministr zahraničí Dr. J. Hájek, jemuž se připisuje snaha o neutralitu v r. 1968 po vzoru Švýcarska. Týnec – Ing. F. Janeček – světoznámé motocykly zn. Jawa. Poříčí s prázdninovou postavou snad posledního českého bohéma A. Longena, ženou Xenou, řadou přátel jako byl básník S. K. Neumann a v nedávné minulosti herec F. Filipovský.  A to druhé? Žampašský viadukt pro Posázavský Pacifik, dodnes existující vodní struha z Kamenného Přívozu k nedostavěnému Wangovu vodnímu kolu, lomy v Požárech, vojenské muzeum evropského formátu v Lešanech, poříčské kostely.

Tentokráte si přibližme jílovského JUDr. F. Chvalkovského (narozen 1885) jako ministra a diplomata. Jeho státní pohřeb v březnu 1945 v režii nenáviděných okupantů ho však uvedl v zapomnění.

V roce 1885 ještě žilo okresní město nadějemi na obnovení těžby zlata, které bylo přerušeno v době husitské rozehnáním převážně německých těžařů, domácích horníků a důsledků zatopení dolů podzemními vodami, které neměl kdo odčerpávat.Téměř jako zázrak se jevil příchod velkostatkáře J. Wanga ze Sedlčanska, který výhodně prodal antimonové doly v Milešově a koupil jílovské. Neuspěl však s budováním obrovského kola v blízkosti Žampachu, které mělo vodu z podzemí odčerpat a obnovit slávu jílovského zlata. Podle Čihákových Pamětí udržoval Pepřský důl a Václavskou štolu ve smyslu důkazu zlata těm, kteří by dílo koupili a začali těžit. Wangovy zájmy a výhledy podpořilo pár odborných spisů, ale také přítomnost jílovského zlata na světové výstavě r. 1878 v Paříži. Za vystavené vzorky z Bohulib získal diplom a také zájem francouzských podnikatelů. A tak se následně objevili francouzští odborníci, zanedlouho i stroje, pak denní stavby i díla dolová. Leč lyonsko-pařížský krach vše zmařil. J. Wang sice za zbytkovou hodnotu dílo zpět odkoupil, ale těžba nebyla obnovena.

Výlety Jílovských

V době kolem narození F. Chvalkovského (1885) bylo město  zaujato peněžní sbírkou na stavbu Národního divadlo. Vlastenecké počínání nepokleslo ani po nešťastné události vyhoření. To dokazují cesty k národní kapličce, jak dobově místo nazývali. Dne 17. dubna onoho památného roku byla podniknuta z Jílového a povltavských obcí divadelní pouť do Prahy, a to na několika parnících, neboť počet účastníků čítal 1599 osob. Jinak se přepravit nemohli. Vyplouvalo se z Davle. O několik měsíců později, dne 14. června 1885 přijelo 568 Jílováků na 130 vozech do Národního divadla na Smetanovu Prodanou nevěstu. Škoda, že v Čihákových Pamětech více podrobností nebylo zachyceno. Událost by to více přiblížilo.
     
Místo narození – pivovar

Podle J. Klomínka, nejstaršího z žijících bývalých majitelů jílovského pivovaru a udržovatele všeho, co připomíná jeho historii, stál na svém místě již v roce 1385, tedy celé půltisíciletí před narozením F. Chvalkovského. Pivovar v Jílovém nebyl jediný a jedna z výstavních hal jílovského muzea ukazuje hostinský šenk a navíc dokazuje, že v průběhu staletí měnil vzhled, vybavení, majitele, ale i samotnou podobu nejbližšího okolí. Dlouhý by byl výčet jmen těch, kteří tady pivo vařili, do kterých hostinců ho dodávali nebo s jakými potížemi se museli vyrovnávat. V roce 1878 byl R. Lejhanec propuštěn ze služby tohoto obecního pivovaru a na novinový insert (inzerát) do služby nastoupil F. Chvalkovský. V jeho rodině 30. července 1885 se narodil syn František, který později vstoupil do diplomatických služeb, a možná proto jeho pozůstalost je uložena v depozitáři Ministerstva zahraničí ČR v Praze.

Životní a diplomatická dráha

Titul JUDr. získal F. Chvalkovský v roce 1908 v Praze na Karlově univerzitě.  Ještě dva roky však pokračoval v Londýně, a to kvůli VŠ se zaměřením na obchod. Až pakzakotvil v soudní a advokátní praxi. Zprvu v Praze, pak v Bolzanu a v Krakově. Tam ho zastihla 1. světová válka jako šéfa pražské filiálky Živnostenské banky. I tak musel konat vojenskou službu. Poté se stal osobním tajemníkem ministra vnitra Ant. Švehly a od r. 1920 vstoupil do diplomacie. Připomíná se jeho úspěšné působení dnes Již v pozapomenutém  rianonu o mírové smlouvě s Maďarskem.

JUDr. František Chvalkovský

Prvním diplomatickým postem JUDr. F. Chvalkovského se stalo v letech 1921-23 Tokio. Do r. 1925 působil jako vyslanec ve Washingtonu. Na dva roky se vrátil do domácí politiky jako poslanec. Asi to však nebylo pro něj to pravé ořechové a vrátil se do diplomatických služeb. Nejdřív Berlín, pak Řím. To už se přiblížil osudový vývoj v Německu pod vedením A. Hitlera. Mnichovská dohoda, která naší zemi přinesla ztrátu pohraničního území, však znamenala pro Dr. F. Chvalkovského návrat do vysoké domácí politiky. Stal se ministrem zahraničí a vstoupil do Černínského paláce. Z doby, kdy působil jako vyslanec v Německu a v Itálii, se znal s jejich představiteli. Také pro prezidenta budoucího Protektorátu Čechy a Morava JUDr. E. Háchu byl přijatelný, i když ho ve chvílích soukromí nazýval kvůli mladšímu věku a pro sklon k okamžikům dobrého společníka a zábavného vypravěče občas klukem uličníkem. Vzájemně se však ctili. Svého prezidenta doprovázel v březnu 1939 do Berlína, kde jako ministr zahraničí spolupodepsal vytvoření Protektorátu. Předcházel rozpad Československa, oddělilo se Slovensko a ztratili jsme Podkarpatskou Rus.

JUDr. Chvalkovský brzy po 15. březnu 1939 opouští svou zem. Vrací se do Berlína jako vyslanec. Kvůli válce se rozplynuly jeho představy také o dálnici z polské Vratislavi do Vídně nebo kanálu Odra-Dunaj. V únoru 1945 na dálnici u Berlína zasáhly střely spojenců jeho osobní auto. Paní Chvalkovská byla těžce raněna, její manžel zemřel okamžitě.  Ostatním dvěma se nic nestalo.

Oba Františkové Chvalkovští, a to sládek (1801-1884) jílovského pivovaru a vnuk JUDr. (1885-1945) jsou pohřbeni na jílovském hřbitově u Božího Těla.

(Prameny: Čihákovy Paměti (Praha 1948), Vltavské proudy z 24. října 1938, vzpomínky J. Klomínka a písemný materiál z jeho archivu včetně fotografie).

Jaromír Košťák