SEDMDESÁTÉ VÝROČÍ

Pro lidský život je to snad přiměřeně dlouhá doba, pro společenský vývoj časově zlomkového období. Je-li osudově špatné a poznamenané ničením i zkázou – pak může zanechat stopy těžko zapomenutelných křivd po řadu generací. Důvod k tomu druhému nastal v roce 1942 také ve středních Čechách mezi soutokem Vltavy se Sázavou cvičištěm německých zbraní SS. Okresní úřad v Benešově Vyhláškou z 12. 3. 1942 stanovil, že do 15. září budou vystěhovány všechny obce soudních okresů Neveklov, Benešov, Votice a Sedlčany až na stanové výjimky. Vyhláška měla dvojjazyčnou podobu – českou a německou.

O dvou publikacích
Smutné výročí nezávisle na sobě připomněly dvě knihy téměř stejného formátu a rozsahu. Kvůli fotografiím, mapám i technické dokumentaci na kvalitním papíře, v pečlivém zpracování, ale v rozdílném pojetí i ve smyslu dokladovaného materiálu.  Autor knihy s názvem Cvičiště Benešov VSTUP ZAKÁZÁN!! 
Ing. Petr Kos úzce spolupracoval s Vojenským historickým muzeem Praha, Státním okresním archivem v Benešově (hlavně s Mgr. Sejkem) i s Muzeem Podblanicka ve Vlašimi. Ty ovlivnily odborné pojetí včetně obrovského množství vložených dokladů včetně tabulek, technických náčrtů, např. úkrytů, pozorovatelen apod. Knihu vydalo Posázaví v Benešově.
Druhá publikace – MEZI  VLTAVOU  A  SÁZAVOU -  je v podstatě pojata jako kronika obce Krňany (a okolí) v souvislosti s  950. výročím první písemné zmínky, a proto zachycuje období let  950 až 2011. Také zásluhou citace kronikářů, zejména posledního Vl. Mühlbacha,  je  čtivá a  nabízí obrovské množství regionálních zajímavostí. Autorem je známý publicista Václav Šmerák. V obou knihách však nekončí záběr na vystěhované území 2. světovou válkou. Navíc jsou doplněny DVD a mohly by se stát vítaným doplňkem školních knihoven pro přiblížení regionu v hodinách dějepisu v 9. třídách ZŠ nebo nižších ročníků v gymnáziích. 
 

A nyní podrobněji ke každé z nich.
Ing. P. Kos: Cvičiště Benešov VSTUP ZAKÁZÁN!!
 Motivací pro čtenáře a zejména chlapce by se mohly stát vojenské bunkry, které zaujaly i samotného autora.  Dokonale je  jistě prohlédl zvenku i uvnitř a se skupinou spolupracovníků včetně fotografky detailně přiblížil také  prostřednictvím technických výkresů (str. 109-118, 128-133). Materiály z archivů, a to včetně fotografií německých vojáků i jejich techniky doplnil svědectvím pamětníků, ale i tabulkami početních stavů či výpisy z denních rozkazů. Nezapomněl ani na citace ohlasů v krajanském, především americkém tisku. Možná zaujme materiál o existenci koncentračních táborů, z nichž nejznámější se nacházel v Hradištku včetně po válce souzených zločinců, kteří tady veleli.
Ryze vojenské kapitoly – Převažují. Začíná se sice zdánlivě civilně obdobím 1939–1942 a to  etapami zřizování cvičišť, pokračuje hranicemi variant a 16 fotografiemi terénu,který je vhodný pro vojenské účely. Následuje období budování cvičiště. Někdejší Sanatorium tuberkulózy je např. vybráno k sídlu školy pancéřových granátníků.
Vytváření jazykových ostrůvků-To byl vlastně nejdůležitější záměr okupantů. Vysídlit vše české a do uvolněného prostoru (řádově stovek čtverečních kilometrů) vsunout německé vojáky, případně přesunout do tzv. hófů (statků) německy mluvící obyvatele. Řada fotografií dokladuje tuto snahu jak ve smyslu civilním, tak ve vojenských uniformách. Kombinací obojího jsou svatební záležitosti. Převahu však mají záběry ze zničených českých usedlostí. Ojediněle se vyskytuje pohled na pověstné velké V (Viktoria) v bílé barvě, které ještě v r. 1944 mělo připomínat německé vítězství na všech frontách, ačkoliv už dávno jen ustupovali před Spojenci.
Neuposlechnutí rozkazu – Dopustil se ho velitel ženijní školy v Hradištku koncem prvního květnového týdne. Naštěstí pro region dal přednost útěku na jih do amerického zajetí místo toho, aby vyhodil do vzduchu mosty ve Štěchovicích, v Davli a ve Vraném, ale také přehradu.  Ač utíkal v civilním oblečení zajat v Táboře, byl v r. 1946 vydán ke stíhání za vraždy vězňů v KT Hradištko.
G. Aschenbach – Vedle množství informací a dokladů ryze vojenského charakteru (třeba o přesunu ukořistěných sovětských tanků T 34 pro výcvikové a likvidační účely) lze nalézt i toto jméno. Patřilo strážnému z oddílu SS, který s vězni hloubil podzemní úkryt pro Štěchovický archiv. Že vězni i jejich strážci byli postříleni, patřilo k opatřením kvůli mlčenlivosti. Jemu se však podařil útěk a v r. 1946 se vrátil se skupinou Američanů, aby označil místo úkrytu. Úspěšně.
Návrat – Původního obyvatelstva byl jistě neradostný. Vrátili se však s vědomím a silou vše obnovit. Až do převratu v r. 1948 se vše dařilo i zásluhou amerických traktorů z hospodářské pomoci nazvané UNRRA. V r. 1952 se situace změnila. Nejdřív skončila pomoc, pak nastal vznik JZD spojený i v tomto regionu s novým vystěhováváním, a to tzv. kulaků. Také toto období je v publikaci dobře připomenuto.

 V. Šmerák:  MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU (1061 – 2011)
Tuto knihu bychom mohli nazvat kronikou regionu kolem středočeských Krňan s přesahem ke břehům obou řek v časovém rozmezí 950 let. Tímto literárním druhem snad proto, že na mnoha stránkách nás doprovází kronikář obce. Poslední z nich Vladimír Mühlbach (1905-1983) byl podle vzpomínky svého syna požádán o vedení obecní kroniky tenkrát ještě střediskové obce Krňany, k nimž patřily osady Teletín, Třebsín a Vysoký Újezd. Jako učitel měl úhledný a dobře čitelný rukopis i smysl pro věcné vystižení základních údajů. Ty nejdříve zapisoval na volné lístky papíru a doplňoval kresbami, jednoduchými ornamenty, případně psal na stroji. Jejich použití dodává publikaci osobitý ráz a kouzlo autentičnosti.
Klášter na Ostrově ovlivnil po dobu své existence nejen rozvoj hospodaření v kraji. Textem, fotografiemi jeho modelu z jílovského muzea, záběry z archeologického průzkumu, ale také povodně (rok 1940) odhalily půdorys kláštera. Kronikář Mühlbach pak na lístkových zápisech konstatoval, že z poslední rány (zasazené husity) se už klášter nevzpamatoval.  
Krňany byly prapůvodně v držení kláštera, který se do doby husitské nacházel na ostrohu řek Sázavy a Vltavy. Proto se také nedivme, že patronkou obce i okolí se stala Trůnící Panna Marie s dítětem.  Relikvie vznikla snad r. 1200 a při oslavách 950. výročí byla kopie umístěna do krňanské kapličky. Region byl však znám už daleko dřív. Zásluhou na tom měli Keltové a nejen jejich rýžování zlata. Vždyť právě toto místo leželo na někdejší spojnici oppid keltské elity na Závisti nad Zbraslaví a v menší míře v Hrazanech. Uprostřed spojnice navíc obchodní stezky se nacházely Krňany. Možná bezvýznamné, ale právě prostřednictvím kronikáře Mühlbach jsou připomínány tamější obětní kameny v lese Koláči. (Str. 30, 31, 33.)  Možná pro někoho je dobová posloupnost v knize je porušena návratem k položení základního kamene krňanské školy v r. 1925 (str. 72), školními fotografiemi a záběry národopisných slavností z roku 1935.
Staré krňanské rody – Kudrnů, Petrášků, fotografie svateb, sklizně, pohřbu či předválečný snímek blahobytně vypadající rodiny Stibůrkovy ostře kontrastuje s rodem Krňanských z roku 1944. Snímek je zachytil před sice zachovalou zdí gruntu (str. 69), ale se zlověstným německým velkým V, což znamenalo Vítězsztví  (Viktoria). Tenkrát se ještě muselo věřit, že Německo vítězí na všech frontách.
R. Strimpl (1869 – 1920) – jahoda ve znaku – do novodobých dějin Krňan se zapsal doslova jahodovým písmem. Dodejme ještě, že právě proto se dostala do současného znaku spolu se symbolem kláštera.  R. Strimpl pocházel z Prahy a přes svou malou, útlou postavu, ale nadání a vytrvalost absolvoval reálné gymnázium. Místo dalšího studia načas zakotvil v železářském obchodě. Uspokojení našel až v Americe a tady ho kupodivu zaujalo zemědělství. Vrátil se (na lodi s americkými Čechy, kteří se zúčastnili otevření Národního divadla) a stal se nájemcem statku. Věno nevěsty mu umožnilo koupit stroje v zámoří (první samovaz; silo v Rakousku-Uhersku vlastnil právě on). Do povědomí Prahy se dostal zásluhou pěstování jahod. Než je vyšlechtil, říkali jim „kyselky“ a pocházely od Rudolfka kvůli jeho malé postavě. Dočkal se však uznání stejně tak jako v mládí, když hrál divadlo a maloval kulisy nebo vystupoval v cirkuse. – I když se jahodářství ujali jiní i jinde (ve Španělsku) a u nás nadějný rozvoj přetrhla 2. světová válka, v jeho rodině se stejně nenašel jahodový nástupce. (Více v knize MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU. Navíc také o diplomatu Ludvíku Strimplovi.)  
 1941 Začátku vystěhování v důsledku zřizování cvičiště předcházelo v létě 1941 zřícení německého Junkersu 86 (str. 80). Zejména pro kluky z dosud nevystěhovaných Krňan a okolí to musel být nepředstavitelný zážitek.
Česká Mezopotámie … Trempové – Vysvětlení prvního titulku najdete na str. 168. Následuje svědectví života kolem řeky Vltavy, ale ve srovnání se Sázavou.  Řada fotografií připomíná dnes už zapomenutá místa (Svatojánské proudy, str. 170) či pohled z výšky na Posázavskou stezku, řeku a trať Posázavského Pacifiku. Samotným trempům je pak věnováno dost stran textu a fotografií (např. 175 – 193). Připomenut je otec trampů a rovněž autor kdysi slavných Rodokapsů B. Čepelák zvaný Irčan, anglický lord B. Powel zrovna tak, jako stavba srubu.
Do kraje vstoupil smrtihlav – Touhle kapitolou je míněno vystěhování, „hospodaření v regionu“, záběry těch, kteří se tady učili válčit a ničit. Součástí dokumentace se stalo Hradištko – vězni i věznitelé včetně R. Heydricha na pozadí poněkud rozdílných zájmů německých špiček Protektorátu.
JZD z donucení – nejlepší – Návrat těch, kteří tady žili před vystěhováním, se snažil rychle zahladit stopy zmaru jak na usedlostech, tak na polích. Pomohla UNRRA (americký systém poválečné hospodářské pomoci poničené Evropě) zejména traktory. Po převratu v r. 1948 nastal trend združstevňování. Podle sovětského vzoru, násilně a také s opětným vystěhováváním tzv. kulaků. JZD živořila. Situace se měnila až slučováním, dotacemi, ale také novou generací zemědělských odborníků a konečně přičlenění do JZD Rozvoj Posázaví se sídlem v Jílovém. A právě tady vynikl „safari chov prasat“.
Nečekaná svědectví – Možná pro některé čtenáře by to mohla být kapitola Teletínský lom se vztahem ke stavbě přehrad ve Štěchovicích (během války)  a u Slap (po válce). Obě stavební události kniha dokumentuje fotografiemi, záznamy kronikáře  Mühlbacha či odborníky na geologii. Zajímavé je tvrzení o kvalitě kamene – srovnatelné s nejlepší lokalitou v severních Alpách. Teletínská žula vynikala přece svou tvrdostí.
Místo závěru:
Obě knihy podobným způsobem přiblížily 70. výročí okolností kolem násilného vystěhování. První spíš odborně, druhá zásluhou citací z kroniky. Čtivě, beletristicky. V drobnostech se doplňují. Např. leteckými událostmi.  Zatímco Ing. P. Kos přiblížil sestřelení amerického bombardéru B- 17, V. Šmerák  přistání německého Ju-86 v létě 1941. – Zajímavá jsou svědectví pamětníků.  Mimochodem – autor druhé knihy připravuje Almanach, v němž by se měly objevit beletristicky zpracované vzpomínky, a to včetně Paní řídící. Děj se vztahuje k Poříčí nad Sázavou.

Jaromír Košťák