Zpráva ze dne pátek 14. října 2011
Nevozí se v drahých autech, nelétají na luxusní dovolenou ani nechodí do drahých restaurací. A přece jsou v dnešním přetechnizovaném a podle mého názoru i dost sobeckém světě šťastni. Stačí jim k tomu málo – třeba kus louky, na níž mohou pást kozy, nebo loďka, s níž rok co rok v létě vozí pocestné z jednoho břehu řeky na druhý. Zavřou se do svého světa, který je daleko od honby za mamonem. A musím se přiznat, že jim závidím.
Závidím Miroslavu Vosátkovi z Hrajovic pohodu a klid, které mu dává jeho Kozí ekofarma Líza. Stačí vstoupit za dřevěná vrata jeho usedlosti a ocitnete se v jiném světě – na malém dvorku, kde by se „ze země dalo jíst“. Okna zdobí rozkvetlé muškáty, na zdi hospodářské budovy visí staré kosy, cepy, hrábě nebo ošatky. Z dveří stáje zvědavě vykukuje mladá kobylka, o kus dál v kotcích se spokojeně povalují králíci, odrostlá kuřata se prohrabují hromadou čerstvého obilí složeného pod přístřeškem („Zase se jim podařilo utéct z ohrady,“ naoko se zlobí farmář). Pak stačí popojít pár kroků a před vámi se otevře obraz jak vystřižený z dokumentárního filmu o přírodě. Zelená louka s pasoucími se kozami, husami a kachnami. V tom odpoledni prozářeném slunečními paprsky to byl doslova balzám na duši.
Závidím obyčejným, prostým lidem, s nimiž se potkávám při svých cestách regionem. Neustále mě přesvědčují o tom, že žít se dá i jinak. Tak, jak to známe z knih, filmů pro pamětníky i z vlastního dětství. Až moc dobře si pamatuju na to, jak jsme s vrstevníky vyráželi na bezstarostné výpravy do přírody, k vodě i na lyže. Jak jsme bez reptání nastoupili, když nás někdo požádal o pomoc, jak jsme nikým nenuceni dokázali secvičit taneční vystoupení pro maminky. A nikdo z nás se neptal „Co za to?“.
Ne, nechci, aby se vrátila doba front na banány a lednice, doba úzkosti a strachu z neviditelných „očí“, které nás pozorují a „uší“, které nás poslouchají. Chci mít svůj mobil, počítač, televizi, dům i auto. Chci chodit na večeři do restaurací, jezdit na dovolenou, kupovat si pěkné věci. Chtěla bych ale zpátky také někdejší bezstarostnost, klid a pohodu. Musela bych tomu ale něco obětovat. A ve svém věku už vím, že to nedokážu. Proto tak ráda unikám do světa jiných a vyhledávám setkání s lidmi, kteří to, na rozdíl ode mne, zvládli. Před komfortem dali přednost volnosti a svobodě, byť za to mnohdy platí tvrdou manuální prací. Ale neremcají. A já jim jen tiše závidím.
jt
K tomuto příspěvku nemáme žádnou související fotografii. Budeme rádi, když ji sem přidáte.