Jaroslav Pelíšek zná v Posázaví každý křížek i kapličku

Jen málokdo může tvrdit, že zná v Posázaví každý křížek, kapličku, sochu, pomníček nebo zříceninu. Jaroslav Pelíšek na to ale má právo. Šest měsíců jezdil krajinou, které dala jméno jedna z nejromantičtějších českých řek, a zaměřoval, zapisoval, fotil. Neopomenul snad žádnou z drobných sakrálních staveb stojících na loukách, u silnic i v hloubi lesů. V hledáčku jeho fotoaparátu se objevilo na 2000 objektů, které patří na seznam památek vytvořený v rámci projektu Kulturní dědictví Posázaví a Rakovnicka. Vznikl ve spolupráci dvou stejnojmenných místních akčních skupin a získal podporu z Programu rozvoje venkova ČR.

Od loňského listopadu do letošního dubna najezdil Jaroslav Pelíšek Posázavím tisíce kilometrů. Prvotní informace získal od starostů nebo obecních kronikářů. „Ne vždy byl ale jejich záznam natolik věrohodný, že se člověk mohl podle něj orientovat. Často jsem se dověděl jen stručnou informaci typu „tady někde v lese je křížek“. Dohledat ho pak bylo často velké dobrodružství,“ vzpomíná.

Nejtěžší bylo podle něj najít jakýkoliv objekt v lese. „Orientace v lese je dost složitá, protože v mapě jsou zaznamenány nějaké cesty, ve skutečnosti obvykle vedou ale úplně jinudy. Kdyby aspoň člověk stoprocentně věděl, že tam skutečně nějaká stavba je, a ne že je to pouze domněnka. Pak si mohl říct jasně, jdu do toho a budu hledat, dokud to nenajdu. Ale stávalo se, že jsem nějaký bod hledal třeba i několik hodin. Když to dobře dopadlo, tak jsem ho našel, ale taky se stalo, že jsem ho nenašel,“ dodal.

V paměti mu utkvěla zejména kaplička sv. Václava v Kácově. Ne že by byla až tak výjimečná. Ani ji nemusel dlouho hledat, lesní cestou dolů k řece to trvalo jen chvilku. Zpátky se ale dostával pět hodin. Cesta totiž byla tak rozbahněná, že v ní jeho terénní auto uvízlo.
 „Bylo to velice vzrušující,“ vzpomněl. Dobrodružstvím to ale bylo hlavně pro kolegyni, která s ním jezdila a nalezené památky zapisovala. „Říkala, že se mnou jezdí už tři neděle a ještě jsme nikde nezapadli. Jen to dořekla, stalo se. Tak tam potom běhala s lanem od navijáku a navazovala ho na další a další stromy, dokud jsme se z lesa nevyhrabali,“ řekl.

Některé památky v něm zanechaly tak kladný dojem, že při cestách Posázavím k nim zajede a na chvilku u nich zastaví. „Na druhou stranu mě ale udivilo, že existují i místa, která vydávají velkou negativní energii. Tam se mi opravdu nelíbilo,“ dodal.

Půlroční mapování památek ho ale poznamenalo ještě trochu jiným způsobem. Při cestách si prý víc všímá toho, co u nich stojí. „Nedávno jsem třeba jel z Vídně a jen na hranice jsem napočítal 26 křížků,“ směje se.

Každá kaplička, boží muka, zvonička, mlýn, kamenný most, socha či zřícenina v Posázaví, které se dají označit za památkové, tak i díky Jaroslavu Pelíškovi mají v současnosti svůj „průkaz totožnosti“. Lze se v něm dočíst nejen to, kde se daný objekt nachází, kdy vznikl a v jakém je stavu, ale i legendy a pověsti, které se k němu vztahují.

jt