Posázavský Pacifik

Letošní červen vybral Dámský klub Nespeky pro vlakový výlet trasu Posázavského Pacifiku z Poříčí nad Sázavou do Davle. Cesta podél řeky Sázavy, mezi skalami pod Medníkem (Zlatý kaňon), je skutečně krásná. Mile nás překvapila i Davle opravenými památkami – Kaple Navštívení Panny Marie, kde jsme viděli (bohužel jen klíčovou dírkou) na oltáři vymalovanou kopii Rafaelovy Sixtinské madony a krásný strop, bylo jasné, že opravy památek v Davli nestojí stranou.

Z centra Davle jsme se vydali ke kostelu, který je zasvěcen již od 14. století svatému Kiliánovi. Zde jsme měli štěstí, neboť byla Davelská ostrovní pouť, kostel byl otevřen, a tak jsme viděli vyřezávaný oltář barokní Panny Marie, před kostelem bylo podáváno občerstvení (chlebíčky, koláče, dorty a výborný guláš). Výletníci prohlásili, že mají asi také nějaký „Dámský klub“, neboť vše chutnalo a jídlo bylo výborné.

Od kostela bylo krásně vidět na ostrov, kde byly zbytky zdiva kláštera sv. Jana. Ostrovský klášter byl založen v roce 1000. Boleslav III tak uskutečnil přání svého otce. Klášter zasvětil svatému Janu Křtiteli a dalším světcům. Protože první stavby byly dřevěné, tak v roce 1137 klášter vyhořel. Došlo k postavení nového kláštera z kamene v románském slohu. Nejvíce byl klášter poškozen v době husitských válek. Při velké povodni, která se přehnala Vltavou v roce 1529. Odtud jsme se vydali podél Vltavy zpět do Davle, kde jsme v bývalém pivovaře ochutnali kvasnicové pivo černé i světlé, které se tam vaří. S výhledem na soutok Sázavy a Vltavy jsme i poobědvali. Při příchodu na nádraží přes Železný most přes Vltavu (ale i Sázavu) – byl zde natáčen film v roce 1968 – Bitva u Remagenu, jsme viděli, kudy teče Sázava – byla kalná žlutá, a kudy teče Vltava – byla čistá. Prostě řeka Vltava dvou barev. Největší překvapení nás čekalo na zpáteční cestě – v Týnci nad Sázavou. Čekali jsme až přijede parní lokomotiva od Čerčan. Lokomotiva zářila novotou (asi byla umytá, kola naolejována), z komínu se valil černý dým. Tak jsme i ucítili černé saze, a připadali jsme si jak za starých časů, kdy tudy jezdily jen parní vlaky. Kotelníci byli správně umounění, přiložili pod kotel, zahoukali a se správným šššš… odjeli.
Prostě fajn výlet. A tak zase příští rok v červnu.