O plavcích na Vltavě

Kulatina pokácená v lese se ryčkou odkorní a na vazištích rozdělí dle sort. V kládách se pak sekerami kladařkami vysekají oušeně a žabky a pomocí pochopů vyvrtají díry. Takto připravené klády se pak navalí do vody, navléknou na vořiny a vytvoří tím tabuli. Na její příď se připevní veslice na předák, do které se upevní vrátenské a pacholčí veslo, na její konec se připevní svlak s nožnicí pro veslo ve slabejch… Tak by asi zasvěcení stručně popsali stavbu voru, který byl – dá se říct – průkopníkem lodní nákladní dopravy. Vorové prameny sloužily k dopravě dřeva a přepravě soli, obilí, kamene, písku, piva a dalšího zboží z jižních Čech do Prahy a dále až do Hamburku.

Osud vorařství nebo také voroplavby v Čechách (na řece Vltavě a jejích přítocích) zpečetila v 60. letech minulého století výstavba Vltavské kaskády, především slapské a orlické přehrady. Tisíciletou tradici tohoto mimořádného řemesla ale dodnes připomíná Vltavan Čechy – svaz vltavských spolků Praha, Davle, Štěchovice a Purkarec –, kterému se ve spolupráci s partnery z Německa, Rakouska, Španělska a Lotyšska podařilo v roce 2022 zapsat vorařství na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. „Máme z toho radost, v České republice jsme sedmí, kteří se na tento seznam dostali,“ řekl předseda Vltavanu Davle Ing. Josef Bílek.

S úctou k předkům

Spolky Vltavan založili na konci 19. století plavci, šífaři a dělníci z okolí řeky, kteří se zabývali dopravou dřeva, stavebního materiálu a dalšího zboží z jižních Čech do Prahy a Hamburku. „Byli to lidé chudí, měli obvykle hodně dětí. Ta práce byla těžká a nebezpečná, přinášela hodně úrazů i úmrtí, takže když otec rodiny – plavec – onemocněl nebo zemřel, neměli ani na doktora. Založili proto podpůrný spolek Vltavan, začali vybírat příspěvky, z nichž potom potřebné rodiny podporovali,“ popsala Irena Bílková z muzea davelského Vltavanu. S klesající závislostí rodin na obživě na řece Sázavě se postupně měnil i význam spolku – nabízel členům zábavu a možnosti setkání. A to spolu s připomínkou historie tohoto řemesla, kraje a tradic zůstalo posláním Vltavanu až do současnosti. Nejstarším existujícím profesním spolkem je Vltavan Praha založený v roce 1871. O šest let mladší je Vltavan Davle, Vltavan Štěchovice byl založen v roce 1898 a Vltavan Purkarec v roce 1902.

Vltavan Davle

„Jezdíme po mateřských a základních školách, připomínáme si výročí v pětiletých cyklech, v rámci toho se snažíme postavit aspoň jednu vorovou tabuli, ale je to finančně náročné, vyjde to na zhruba 80 000–100 000 korun,“ připomněl Josef Bílek. Pyšný je na to, že se v roce 2021 podařilo dostat vorařství do katalogu řemesel, profesní kvalifikaci vorař – stavitel vorů mohou zájemci vystudovat na pražské Střední odborné škole Jarov. „Vychovali jsme už 20 vorařů. Se školou jsme začali spolupracovat v roce 2017, kluky to tak zaujalo, že i o sobotách a nedělích za námi chodili. Postavili jsme s nimi vorový pramen ze tří tabulí. Když přijeli jejich rodiče, divili se, čím jsme je dokázali tak zaujmout, když doma ani nechtějí vynést koš do kontejneru,“ dodal Josef Bílek s úsměvem.

Vltavan Davle má 200 členů, z toho aktivních je kolem 35. „Máme i mladé do 18 let, kteří se zúčastňují veškerých akcí, snažíme se je do toho přitáhnout. Pravidelně pořádáme Den s voraři, kde toto staré řemeslo představujeme, aby neupadlo do zapomnění,“ konstatoval Josef Bílek. Vzpomněl také Ekofest – Den s voraři, který pořádají spolu s davelskou mateřskou a základní školou. Spolupracovali také s kroužkem vorařství, který funguje při základní škole v Hradištku. „Děti se byly za námi podívat, prohlédly si muzeum a druhý den jsme za nimi jeli na školní akci do Hradištka, kde se představovaly jednotlivé kroužky. A voraři tam měli nás,“ vzpomněla Irena Bílková. Na podobných akcích vyrábějí s dětmi miniatury vorů, řeší vorařský kvíz nebo pozvou kamaráda s tematickým loutkovým divadlem. „Je mu 82 let, divadlo si sám vyrobil a hraje ho. Po představení obvykle dětem loutky půjčí,“ dodal Josef Bílek.

Příští rok v červnu oslaví Vltavan Davle 130 let. Předtím bude v Praze zasedat mezinárodní vorařská asociace IATR, které jsou členy. Podle Josefa Bílka se vorařství u nás a ve světě příliš neliší, základ je stejný. „Ale například v Lotyšsku tomu říkáme 'drátěné hospodářství' – tabule drátují a stloukají hřebíky. V Rakousku, Německu a Španělsku to dělají postaru, na rozdíl od nás ale nepoužívají na vázání mladé smrčky, ale lísky, protože jehličnanů moc nemají,“ vysvětlil Josef Bílek.

Řemeslo se dědilo z otce na syna

Vorařské řemeslo se většinou dědilo z otce na syna. Plavci museli být fyzicky zdatní a houževnatí. V zimě, když řeka zamrzla, chodili vyřezávat ledy a vozili je do hospod a řezníkům. V létě plavili dřevo – sezóna začínala na jaře kolem sv. Josefa a končila se zámrazem. Voraři na pramenech strávili celý den, v noci měli zakázáno jezdit, takže museli prameny zakotvit v úvazech nebo u břehů, většinou zastavovali u plaveckých hospod nebo nějakého sedláka, a druhý den v cestě pokračovali. Na vorech měli i ohniště, na kterém si ohřívali meltu nebo polévku „culifindu“. Používali dvoustěnné hrníčky „plaváčky“, které se v případě „nehody“ nepotopily, ale zůstaly na hladině, odkud je vylovili bidlem.

V cíli plavby vrátný (vůdce voru) předal pramen i s nákladem objednavateli a plavcům vyplatil mzdu. Ti se pak domů vraceli pěšky nebo vlakem.

Z historie vorařství

Nejstarším dokladem o voroplavbě u nás je pravděpodobně vyšehradská listina z roku 1130, která se týká Otavy. Podle některých pramenů připlouvaly vory z jižních Čech do Prahy už v 10. století. Prvním písemným dokladem o voroplavbě v Čechách je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316.

Vltava byla ve středověku plná balvanů a ostrůvků, pro voroplavbu byla proto nebezpečná. Situace se změnila díky regulačním pracím, které na ní probíhaly od 16. století. Ještě v 18. století byla doprava po vodě ekonomicky velmi výhodná a zaznamenala velký rozvoj. V polovině 19. století bylo z jihočeských vazišť vypraveno kolem 3 000 pramenů ročně, v letech 1890–1910 bylo vodní cestou dopraveno ročně až 500 000 m³ dřeva. Postupný zánik voroplavby ve 20. století byl důsledkem zlevnění a rozšíření železniční a silniční sítě a stavby přehrad. Poslední pramen doplul k orlické přehradě 12. září 1960.

jt