Anička Zímová: Podnikat ve vodáctví je jako hrát karty

Vyrostla na Berounce, její srdce si ale získala Sázava. Tady žije a podniká – jak jinak než „kolem vody“. V Kácově s manželem provozuje půjčovnu lodí a turistické ubytování. Jejich rajónem je „Zlatá řeka“ od Stvořidel po Pikovice. „Sázava je naším domovem. Je to krásné místo, které mám ráda,“ říká Anička Zímová, majitelka firmy Bisport Kácov.

S rodinou bydlí na dohled od řeky, pár metrů od svého outdoorového areálu. S pohledem na řeku ráno vstává i večer usíná. A podobně jako ona to mají i její nejbližší – manžel Dalibor a děti Vojta, Kuba a Barunka. „Děti jsou úžasné, vodu mají rády všechny, k vodáctví má asi nejblíž nejstarší, desetiletý Vojta. Devítiletého Kubíka zase baví vaření – na vodě se raději kochá a hlídá svačinu, ale když je potřeba, vezme pádlo také do ruky. A pětiletá Barunka je ještě malá, ale jezdí s námi odmalinka a před rokem už začala trochu pádlovat,“ popsala s úsměvem Anička.

Láska prochází… řekou Sázavou!

Jako malá jela vodu párkrát s rodiči, přednost ale dávala jiným sportům, studiu a cestování. Když pak kvůli zranění musela se sportem skončit, Dalibor ji vzal na vodu a seznámil ji s Jardou Biolkem, tehdejším majitelem outdoorového centra Bisport v Týnci nad Sázavou.  „Do Bisportu jsem začala chodit na brigádu a díky svému muži a této práci jsem začala jezdit na vodu víc, psal se rok 2007,“ popsala své začátky ve vodácké komunitě. Pomáhala v týnecké půjčovně lodí a lanovém parku, udělala si vodácké instruktorské zkoušky…

Po několika letech Dalibor zatoužil po změně a odešel pracovat do vodácké půjčovny v Praze. Anička zůstala v Bisportu. „Bavilo mě to tam, Jarda byl úžasný, dokázal nadchnout lidi, spojit je, bavilo mě to kvůli němu i kolegům,“ popsala. A zavzpomínala také na akce a víkendy, které pro sebe se spolupracovníky pořádali – ať už se jednalo o „posezónní“ víkend na horách nebo vánoční posezení.

Pak s Daliborem koupili domek v Kácově a v roce 2012 se do něj přestěhovali. „Bisport měl tehdy výdejní místo v kempu U Kouzelníka, jezdila jsem tam z Kácova na kole vydávat a sbírat půjčené lodě,“ zavzpomínala.

„Před naším domem stál opuštěný areál, rostl tam plevel a já si říkala, že je to škoda. Když se na něm objevila plachta, že je na prodej, ještě jsem studovala vysokou školu, neměli jsme děti, ale ani peníze. Naštěstí se areál zalíbil nejen mě, ale i Jardovi Biolkovi, který v něm viděl stejný potenciál, a tento areál nakonec koupila firma Bisport, dva roky jsem tam byla provozní,“ uvedla Anička. V roce 2015 kácovský areál od Jardy Biolka odkoupili a když on o dva roky později své vodácké aktivity utlumil, rozhodly se s kolegyní Lenkou Říhovou od něj Bisport převzít.  Anička buduje areál v Kácově a zajišťuje služby na řece, Lenka s Markétou Pazderovou se starají o kemp v Týnci a hospůdku V Náklí. „Je to naše srdcová záležitost, nechtěly jsme, aby se to zničilo, Bisport si zaslouží druhý dech s novými lidmi,“ konstatovala Anička.

Vizionářem proti své vůli

Podnikat na řece je podle Aničky určitým způsobem vizionářství. „Je to jako hrát karty – když dohraješ jedno kolo, na další hru je znovu rozdáš. Takové je to i s vodáckou sezonou, člověk neví, co ho potká, jaké bude počasí, kolik lidí přijde,“ shrnula. Je vděčná za zkušenosti, které jí to dalo, i za odolnost, kterou tím získala.

Za 20 let, co na řece působí, se podle ní změnili jak vodáci, tak lidi, kteří pro půjčovnu pracují. „Dřív na jaře jezdili více skalní vodáci, jakmile vysvitlo sluníčko a bylo dost vody, objednávali lodě, a už i v květnu začali jezdit. Dnes vodáci vyhlížejí více sluníčkové dny. Dřív se jezdily mnohem častěji týdenní výlety, teď je většina jedno nebo dvoudenních. Všechno se zrychluje, není to jen ve vodáctví, a tomu se musíme přizpůsobit, a připravit pro současné vodáky takové podmínky, aby i nadále na vodu rádi jezdili,“ popsala.

Změnili se ale podle ní i lidé „na druhé straně“. „Parta Bisporťáků prošla velkou změnou, dřív brigádníci stáli nejen o práci, ale i společné zážitky, dnes mají lidé čas na práci, ale tolik času spolu mimo práci už netrávíme, nesejdeme se,“ posteskla si.

Díky práci se potkala se spoustou zajímavých lidí. „Máme kamarády napříč generacemi, lidi mladší, než jsme my, i mnohem starší. Byl mezi nimi i Jarda Čulík přezdívaný Suchá ponožka, slavný vodák, který měl nad Žampachem chatu Poslední peřej. Byl starý jako můj děda a jsem moc vděčná za to, že jsem ho potkala a poznala,“ zavzpomínala. A právě takové momenty ji nabíjejí, pro ně má svou práci moc ráda – když k nim do Kácova přijedou úplně cizí lidé, se kterými si sednou, popovídají a vznikne z toho nádherný večer a mnohdy i přátelství.

jt