Barevný svět Jana Dvořáka

Posázaví, Blaník, Šumava, Pálava, Vysočina, jižní Čechy, ale také Paříž, Benátky, Bretaň, Korsika, Kanada… Citlivě, osobitě, s nadhledem, ale především s láskou a pokorou dokáže malíř Jan Dvořák zachytit „krajiny svého srdce“. Jeho barevný svět je neobyčejným vyznáním přírodě a životu. Stačí jen se zadívat a „zaposlouchat“.

Jeho stěžejní tvorbou je krajinomalba, část děl tvoří přímo v terénu, část v ateliéru, kde má velké množství skic vzniklých při jeho toulkách přírodou. Velkou roli v nich přitom hraje voda ve všech podobách – od poklidných jihočeských rybníků přes divoké šumavské říčky po široké moře. Hlavním motivem jeho obrazů, kterým dodává emotivní rozměr široká škála barevnosti, je ale obydlená krajina s malými vesničkami.

„Obrazy Jana Dvořáka jsou prostoupeny silným citem, který autor chová nejen ke krajině, ale i k výtvarné tvorbě jako takové. Právě toto nadšení z umění dohromady s velmi dobrým řemeslným zpracováním vedou k tomu, že jsou autorovy obrazy velmi dobře přístupné divákům. Tvorba Jana Dvořáka tak nevzniká jen pro nějakou osobní potřebu autora, ale stává se darem, který Jan Dvořák dává regionu, ze kterého čerpá neustálou inspiraci,“ napsala kurátorka Barbora Pavliš v úvodu katalogu k výstavě, kterou v Benešově uspořádalo v roce 2022 Muzeum umění a designu k malířovým 80. narozeninám.

Krajina mého srdce – Mladá Vožice

Jan Dvořák se narodil v roce 1942, dětství a mládí prožil v Mladé Vožici. I když se pak odstěhoval, na město svého dětství a krajinu kolem něj nikdy nezapomněl. Vždyť právě s nimi jsou spojeny jeho první výtvarné krůčky. Právě tady našel svou první velkou uměleckou inspiraci, a tou bylo setkání s malířem a loutkářem Otou Bubeníčkem, žákem mistra české krajinomalby Julia Mařáka.

„Dobře se na něj pamatuji. Chodil kolem nás ke Kopeckým, kde bydlel v nájmu, když přišli do Vožice. Měl fousy až na prsa, v ruce hůl a vykračoval si se svou paní,“ zavzpomínal Jan Dvořák. Ostych a úcta k umělci mu ale nedovolily malíře oslovit. Schůzku s ním později, když mu bylo asi čtrnáct, domluvil jeho otec. Potkali se v Bubeníčkově vile kraji Vožice, kterou umělcova rodina postavila po válce. „Měl v ní ateliér, schodiště bylo lemované jeho obrazy, vonělo to tam terpentýnem,“ popsal Jan Dvořák. Ukázal tehdy malíři své obrázky a dostal doporučení: „Řekl mi, že nemusím všechno, co namaluji, někomu ukazovat, se vším se chlubit. Hlavně si ale mám na všechno troufnout.  A taky se nemám bát používat víc barev.“ Žákem Oty Bubeníčka Jan Dvořák nikdy nebyl, podle něj měl malíř jen jednoho učedníka, a to svou dceru Hedu.  

Ota Bubeníček ale nebyl jen malířem. V Mladé Vožici byl také nosným duchem a velikým přítelem loutkového divadla. Pravidelně každou neděli odpoledne hráli zdejší ochotníci v mateřské školce, v malinkém sále s krásnou scénou, kam se vešlo asi 45 lidí. „Jako děti jsme tam byly namačkané, rodiče většinou čekali venku. Hrálo se zadarmo, někdo přispěl do kasičky, dostával jsem od babičky peníz, abych ho tam taky hodil,“ zavzpomínal Jan Dvořák. Díky Otu Bubeníčkovi se ale dostal i k divadlu –malíř ho požádal, aby vodil loutku draka, kterého on mluvil. „Na loutkářství jsem si ale netroufl – k tomu musíte mít charakteristický hlas a paměť,“ zdůvodnil Jan Dvořák, proč dal nakonec přednost výtvarnému umění. Po jedenáctiletce absolvoval Pedagogický institut v Brandýse nad Labem a později vystudoval výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho učiteli byli mimo jiné Cyril Bouda, Karel Lidický, Květoslav Endrýs, Ladislav Leitgeb…

Krajina mého srdce – Posázaví

Po studiích nastoupil jako učitel do základní školy v Divišově, a i když se mu později naskytla příležitost odejít učit do Prahy, odmítl ji. „Měli jsme v Divišově výbornou partu,“ usmál se při vzpomínce. V té partě byla i jeho budoucí žena Ludmila – po svatbě spolu bydleli v prvním patře divišovské synagogy, kterou mladý učitel postupně upravoval. Mezitím si ale postavili dům v Benešově a z Divišova odešli – manželka začala učit na ZŠ Jiráskova, on na ZŠ Karlov. Dlouho tam ale nepobyl a vzal místo učitele výtvarné výchovy v Základní umělecké škole ve Vlašimi. „Učil jsem tam celý život, byl jsem tam spokojený,“ vyznal se.

Do Posázaví, nejen na Divišovsko, se ale přesto rád vracel – konkrétně k Českému Šternberku, kde si postavil chatu. Pozemek mu prý tehdy vyměřoval jeden z potomků zdejšího hradního pána Kašpar Sternberg.

Jan Dvořák patří k univerzálním osobnostem výtvarného světa. Je členem středočeského sdružení Unie výtvarných umělců a členem sdružení Kollegium 90 se sídlem v Hamburku. Jeho obrazy jsou zastoupeny v mnoha galeriích a soukromých sbírkách v České republice i zahraničí, mimo jiné v Německu, Austrálii, Japonsku nebo USA. Vystaveny jsou ale také v Galerii Karlov, kterou založil s manželkou v roce 1991 v Benešově. Nabízejí v ní nejen obrazy a grafiku, ale také užitnou a volnou keramiku předních českých autorů,  

jt