Měla jsem krásný a pestrý život, říká Růžena Čermáková

Zažila všechny československé i české prezidenty, německou i ruskou okupaci, byla totálně nasazena, z rodné vesnice se s rodiči musela nuceně vystěhovat. Vyučila se švadlenou, ale byla také kuchařkou ve školní jídelně, dělnicí ve zbrojovce nebo uklízečkou v nemocnici. Kvůli manželově práci se několikrát stěhovali, až se nakonec usadili v Kozmicích. Přivedla na svět tři syny a dceru, má devět vnoučat, 12 pravnoučat a pět prapravnoučat. Tak by se dal ve zkratce popsat život paní Růženy Čermákové. Jen málokdo by jí přitom hádal blížící se 100. narozeniny. „Měla jsem krásný a hodně pestrý život,“ říká usměvavá žena.

Narodila se v roce 1926 ve Vidlákově Lhotě, během druhé světové války ale musela s rodiči a dvěma sestrami domov opustit – území zabrali Němci kvůli budování cvičiště SS. Přestěhovali se do nedalekého Poříčí nad Sázavou, kam svůj podnik přesunul i mistr krejčí, u kterého se vyučila. Řemeslu se ale nestihla věnovat – ihned po vyučení byla nuceně nasazena do vlašimské zbrojovky.  „Přebírala jsem tam patrony. Bydlela jsem v Benešově u sestry, protože dojíždět denně z Poříčí do Vlašimi se nedalo,“ zavzpomínala. Později získala práci v Jawě v Týnci nad Sázavou, kde se vyráběly součástky do letadel. Po konci války pracovala v krejčovských dílnách v Poříčí.

V Poříčí nad Sázavou se seznámila i se svým budoucím manželem Václavem. „Chodili jsme tam do svazu mládeže, dělali jsme brigády na stavbě základní školy. Začali jsme spolu chodit, Václav tehdy studoval práva, chyběly mu dva semestry, když Němci zavřeli školy. Musel na vojnu a už tam zůstal, práva nikdy nedodělal. Převeleli ho do Kostelce nad Orlicí, dodělal si vzdělání a začal učit na vojenské škole v Litoměřicích. První syn se narodil v Benešově, dcera a druhý syn v Rychnově nad Kněžnou a nejmladší syn v Litoměřicích,“ popsala paní Růžena.  

Litoměřické podnebí ale manželovi-astmatikovi neprospívalo. Jeho otec, který pracoval na benešovském školském úřadě, ho „přetáhl“ domů – tři roky potom Václav učil v Bořeňovicích. „V roce 1962 jsme se přestěhovali do Kozmic, kde se manžel stal ředitelem základní školy. Byl to takový loudavý život, bydleli jsme v obecní bytovce, já jsem dělala v telefonní ústředně na poště a když ji zrušili, šla jsem vařit do školní jídelny. Žáků ale ubývalo, škola byla zrušena a manžel odešel učit do zvláštní školy v Benešově. Nastoupila jsem do benešovské pobočky Blanických strojíren a pak jsem pracovala v laboratoři v benešovské nemocnici,“ zavzpomínala. Její manžel si ale důchodu moc neužil a v nedožitých 66 letech zemřel.

Mámou na plný úvazek

I když chodila do práce, byla pro své čtyři děti vždy mámou na plný úvazek. „Dělaly mi největší radost, všechny jsem je milovala,“ říká s dojetím. Když věděla, že by děti musely zůstat doma, nechtěla ani odjet na dovolenou.

Zavzpomínala také na příchod nejmladšího syna na svět. Když na ni tehdy přišly porodní bolesti, byla s dětmi sama doma, manžel byl v nemocnici v Terezíně. Nejstarší syn spal, popadla proto dvě mladší ratolesti a šla s nimi na poštu telefonovat do nemocnice, jestli by manžela nepustili domů – byl ale právě po operaci. „Našli se ale dobří lidé, kteří mi pomohli,“ vzpomněla na ženu manželova spolupracovníka paní Vránovou, sestru Jarku i zdravotní sestru Janu, které se o děti během jejího pobytu v porodnici postaraly. A aby toho nebylo málo, týden po návratu z porodnice, když už byla s dětmi sama, jí přivezli uhlí. „Já jsem těch 10 metráků sama odnesla do sklepa,“ konstatovala s úsměvem.

Vzpomínka na dětství

„Maminka byla přísnější, ale tatínek byl moc hodný, milionový. Byly jsme tři sestry on nás neoslovoval jinak než Boženko, Jaruško a Růženko. Byl pracovitý, miloval koně a ti pak udělali, co mu na očích viděli, nesáhl na ně bičem. Jako děti nás vozil na žebřiňáku. Nezapomenu na to, jak jednou, když sváželi sena, na jedné podmáčené louce pod lesem zapadly dva naložené vozy. Vozkové koně řezali bičem a tatínek, když to viděl, na ně vyběhl a vynadal jim. Pak koně pohladil, uchlácholil je, napodruhé zabrali a vozy vytáhli. ‚Tak se to dělá, po dobrém, ne abyste je řezali‘, vyčinil tehdy vozkům,“ zavzpomínala paní Růžena.

Šití, křížovky a fotbal

Paní Růžena je čilá i v pokročilém věku. Žije v domku s jedním ze synů, ale dokáže se o sebe sama postarat. Uvaří si, vypere, vyžehlí, uklidí… Nezapomněla ani řemeslo, kterému se vyučila – šicí stroj, který dostala před asi dvěma lety, u ní nezahálí. „Upravuji si oblečení, teď jsem si zkrátila nohavice a rukávy na pyžamu, mašina je ještě na stole,“ usmála se. Celý život na děti šila a pletla, kdeco přešívala. Jednou ušila dceři, která studovala zdravotní školu, dvoubarevné šaty. „Vidím to jak dnes, když přišla ze školy domů, měla takovou radost, protože paní doktorka na praxi si ji prohlédla ze všech stran a obdivovala, jaké má překrásné šaty,“ zavzpomínala.

Paměť si trénuje křížovkami. A ráda sleduje v televizi sport, hlavně fotbal a hokej. Když hraje národní mužstvo a hraje špatně, občas si i nahlas zanadává. Pak se na to přestane koukat a jde radši luštit křížovky.

„Takový jsem měla život, krásný, nikam jsme sice nejezdili, protože jsem nechtěla od dětí, ale měla jsem radost, že jsou zdravé. Měla jsem je moc ráda, a ještě pořád říkám, že bych brala všemi deseti, kdyby byly zase malé,“ uzavřela rozhovor paní Růžena.

Milá paní Čermáková, ať Vás dobrá nálada a humor nikdy nepřejdou!

jt